Pohádka o tom, jak se Nouze změnila ve Ctnost (věnuji Znouzectnosti)

     Byla nebyla, byli nebyli....chudí manželé, když se jim jednoho dne narodila dcera. V tu chvíli všechno zářilo, hledali jméno, snad Naději, ale rozpomněli se na všední dny, bídu, hlad a mor... a dali jí tedy jméno Nouze.

     Tak vyrůstala, hrála si s prázdnými plechovkami, z kamínků stavěla hrady, z klacíků si udělala šťastnou rodinu, měla tam hodně takových těch malých klacíků.   

     Starouškové pořád zářili, byla jejich třpyt a všechna sladkost života.

     Jednoho dne se ale Nouze hluboce zastyděla, když se uviděla v hladině. Hleděla se rychle zakrýt, byla už velká. Starouškové, oba nahatí, se zastyděli také, že na to nepřišli dřív a tak udělali bohatou hostinu, hodně se povídalo, Nouze jim říkala další věci, až starouškové oněměli.

     Pak se rozhodli a dali své holčičce dospělé jméno : Ctnost.

     A byl nebyl,... přeci jen byl, ale odsud hodně daleko jeden král, úplně oblečený. Ten měl velkého syna, prince Klacka, co chodil s dalšíma po lese, až měl obě nohy fialový. Král praskal stářím, byl celý ovázaný, jen oči čile koukaly. Když zas jednou zahlédl prince, zavolal ho jménem : „Jdi a najdi, za třemi kopci, potokem a Polovičním mořem, je ta, která na tebe čeká odmalička.

     Moc se mu nechtělo, ale nohy měl už tak bolavý, že to chtělo změnu. Proto nešel, ale jel na svým psovi, doprovázen svými věrnými, co měli taky fialové nohy.

Bezcílně bloudili zemí, až jim došlo, že už vlastně přešli tři hory, umyli si nohy v potoce a že jsou uprostřed moře. To bude to Poloviční. Ať pluli kam pluli, polovinu měli pořád před sebou a polovinu za sebou. Když už si začali zoufat a pocítili to jako trápení, moře je propustilo. Jeho vlna s nimi praštila o břeh, princ Klacek i jeho druzi do něj s úlevou kopli. Cestu mají za sebou, ale krásná princeznička nikde. Tak se rozhodli, že budou tak dlouho spát, až se někomu z nich bude o ní zdát. Prvnímu se to stalo samozřejmě princovi. Uviděl dívku, měla krásné neokopané nohy, jinak byla celá zahalená do čekajícího závoje. „Jak se jmenuješ, krásná dívko?“ A tak mu začala vyprávět svůj příběh, až jak jí změnili jméno. Princ poznal, že je to ONA, a tak se rozhodl odejít za ní do snů a vícekrát se už nevracet. Žili dlouho, žili šťastně, bohatí sebou navzájem....

„A to je konec pohádky, jak se vám děti líbila?“

„No.... (Mariana si hraje s prsty u nohou), ty fialový ne, to je takový blbý. Bude mít boty. Bohatá dívka Nouze potká pastevce Bronislava Šťastného, potká ji Tlustý princ, co je krutý na přírodu. Příroda ho pak ztrestá. Příroda bude taková hezká, z lesních květů a kapradin....“ (dále se už Mariana s Jonášem překotně doplňují a já sotva stačím zaznamenávat úplnou změnu mojí pohádky...)

„Zlá Babizna, Závist a Pýcha budou škodit, nakazovat lidi, chudák s tou bohatou dívkou - Nadějí zachrání ty lidi. Kouzelný dědeček jim řekne, že musí osvobodit Zemi. Bronislav Šťastný (pasák jednoho vepře), strašně chudej v chatrči...on ji pozdraví...ona si ho nevšimne, ani když jí trhá květiny, Bronislav ji naučí hrát na dudy a ona si ho všimne. Potkají staříčka, musí splnit tři úkoly (zviřátka pomohou): přinést červené zlato, které je v očarovaném lese, vylézt na nejvyšší strom a přinést modré ovoce.“

     „Ta tvoje pohádka, tati, je ale taky docela dobrá....“