Věděla, kde končily hranice snění, ale přesto se za ně často vydávala. Občas měla strach a výčitky svědomí…přeci jenom to, co dělala nebylo nejlepší. Ale Adrienne si nemohla vybrat, do koho se zamiluje a Tom taky ne.
Zvláštní. Bylo to poprvé, kdy si za celou tu dobu přiznala, že se do něj opravdu zamilovala, i když to bylo to nejhorší, co se jí kdy mohlo stát. Ještě horší bylo, že Toma pořád milovala.
Od té doby, co se přistěhovali, nebylo schopná si najít přátele…zatímco jejímu bratrovi Deanovi to nedělalo problém. Často, ale až dlouho po tom všem, si kladla otázku, proč zrovna Tom byl Deanův nejlepší kamarád.
A přestože se za to nenáviděla, občas si pomyslela, že to všechno byla Deanova vina.


Naproti Adrienne a Tomovi šla nějaká mladá holka. Tom instinktivně pustil její ruku, protože se bál, že by ji Adrienne mohla znát.
„To je v pořádku,“ řekla, usmála se a znovu vtiskla svou dlaň do jeho. Lidé, kteří je viděli spolu držet se za ruku, je za rohem pomluvili. Adrienne vypadala na 15 a tom na 30. Ve skutečnosti jí bylo 16 a mu 28 let.
Milovala ho a možná on doopravdy miloval ji, i přes ten velký věkový rozdíl. Ale někdy si vůbec nerozuměli a ona ho v těch chvílích  dokázala i nenávidět.
„Už mi řekneš, kam to vlastně jdeme?“ zeptala se.
„To je překvapení,“ odpověděl svým tichým, klidným hlasem.
A ona šla s ním, vstříc překvapení, které nebylo vůbec hezké. Šla s ním, protože jí stačil matoucí pocit, že ji držel za ruku, stačilo jí vědět, že Tom stojí vedle ní. Všechno to bylo jaksi snové. A každý sen jednou skončí.

„Miláčku? Co je to?“ povytáhla obočí.
„Bývalý vepřín a hřebčín,“ řekl chladně.
„Proč jsme tady?“
„Chci ti něco, ukázat, pojď!“ v jeho hlase slyšela dětskou dychtivost a ta ji obměkčila.
Vešli dovnitř budovy, která kdysi byla vepřín.
„Pojď,“ opakoval netrpělivě Tom.
„Já mám trochu strach,“ špitla.
„Dean měl pravdu, když říkal, že jsi ještě děcko…“
„Ale to není pravda!“
„Tak proč tady stojíme a nejdeme dál?“ ušklíbl se.
Adrienne pocítila nával hněvu z jeho škádlivého tónu a táhla ho teď za sebou po schodech nahoru.
„Ale, Adrie, já to zase tak špatně nemyslel. Já jsem Deanovi nikdy nevěřil,“ řekl s přehnanou lítostí Tom.
Otočila se a podívala se do jeho šedých očí. „Vážně?“
„Vážně.“
„Miluju tě.“
„Já tebe taky.“
Přikývla a stoupali dál po schodech, ruku v ruce.
Rozhlédla se po malé místnosti, která se před nimi vynořila. Zdi byly natřeno zelenou a červenou, posprejované různými grafity.

„To je naše klubovna,“ řekl klidně Tom.
„Naše?“
„Deanova a moje.“
„Proč si mě tady teda vzal?“ podivila se.
„Chtěl jsem ti to ukázat.“
Adrienne dlaní přejela po hrbolaté, zelené zdi. Byl to zvláštní pocit. Nevěděla proč.
Trochu se jí točila hlava. Rukou, kterou neměla na zdi slepě tápala po něčem, čeho by se mohla chytit. Nikde nic nebylo, jako by se celý svět rozplynul.
Před očima se jí objevily červené tečky, které splývaly v jednu velkou skvrnu. Ta skvrna měnila barvu..na..
Černou.
Najednou ucítila ve své dlani jemné stisknutí, které bylo ve skutečnosti silné. Z dálky slyšela, jak na ni mluví ale jeho hlas byl nesrozumitelný a slova se stala nerozeznatelným mumláním.
Všechno se vyjasnilo. Byla jinde. Stála na nějaké polní cestě. V ruce jakoby pořád cítila to jemné Tomovo tisknutí.
Ale Tom byl schovaný v lese vedle cestičky, věděla to, i když ho neviděla. Nestál už vedle ní a nepokoušel se jí probrat. Už ne.

Někde před ní zahlédla malého chlapce, v ruce měl balónek.
Nick, ten kluk je Nick, prolétlo jí  hlavou.
Z lesa se vynořila postava, ve které rozeznala Toma, i když mohl být tak o pět let starší.
V ruce, kterou měl za zády, svíral nůž.
Adrienne se do očí vkradly slzy.
Tohle nemůže být..pravda..ale jednou bude..tohle se jednou stane, uvědomovala si matně.
Na něco se toho chlapce ptal, potom ruku, kterou měl za zády, vytáhl.
Nick utíkal a Tom za ním. Zakopl a Tom po něm skočil. Mluvil s ním, šeptal mu do ucha. Potom se otočil za nějakým výkřikem.
Jejich pohled se střetl a ona věděla, že Tom ji vidí. Zbledl. Adrienne se rozplakala a Tom utekl.
Tohle se stane! říkala si znovu.
Obraz, který měla před sebou, začal průhlednět a ona za ním rozeznala Tomovu tvář.
Zaplavil jí pocit lásky, lítosti a nenávisti.
„Adrie? Proboha, není ti nic?“ zeptal se vyděšeně.
„Já nevím..“ řekl roztřeseně.
„Omdlela jsi, zlato,“ políbil ji na tvář. „Myslíš, že můžeš vstát?“
Přikývla a Tom ji pomohl na nohy.
„Půjdeme pryč?“ zeptala se s nadějí v hlase. Měla z Toma trochu strach.
„Prohlídka ještě ani nezačala.“
„Prosím..Tome..pojď pryč,“ podívala se  na něj a on v jejich očích zahlédl odlesk strachu.
„Tak dobře.“
Ulevilo se jí. Po cestě zpátky ji podepíral a ona si uvědomila, jak jsou jí jeho doteky nepříjemné. Kdysi by za ně vyměnila vše, ale teď se na něj dívala jinýma očima.
Očima oběti.

Myslela si, že se jí bude těžko usínat, ale usnula docela snadno. Byla s tím malým chlapcem, říkal jí, ať mu pomůže. Prosil ji.
„Ale já nevím jak,“ řekla panicky.
Nick se na ni vyděšeně podíval. „Prosím, pomoz mi, Adrienne! Ty to dokážeš, já vím, že ano.“
Slyšela bouchnout dveře a Nick se prudce otočil. „Už si pro mě jdou, Adrie!“
„Kdo?“
„Říkali, že o nich nemám mluvit.“
„Kdo je to, Nicku, mě to můžeš říct.“
„Já už musím jít, Adrienne!“
„Nicku! Počkej ještě!“ zakřičela a probudila se. Znervózněla a přemýšlela, jestli zakřičela jen ve svém podivném snu nebo doopravdy.

Po chvíli, když se nic neozývalo, upadla to lehkého spánku. Ráno si na ten zvláštní sen ani nevzpomněla.


„Adrienne! Pojď sem.“
„Deane, já spěchám..“ řekla, přestože to vůbec nebyla pravda.
„Na chvilku.“
Vzdychla, zavrtěla hlavou a došla do kuchyně, kde si Dean dělal večeři.
„Tom není kluk pro tebe,“ řekl s jistou přísností.
„Já vím…“ zašeptala zaskočená svou odpovědí. „Ale..miluju ho..“
„Jenže on..Adrienne! Ty to nevidíš? Mohl by být pomalu tvůj otec!“
„Deane, přestaň! Nepleť se do mého vztahu! Prostě mě nech být!“ křičela.
„Ale ty NIC nechápeš! Jsi ještě malá holka! Já tě příště z průšvihu vytahovat nebudu! Už tě nemůžu vzít pod svoje křídla! Udělala jsem pro tebe víc, než jsem mohl!“
„ALE TOHLE VŠECHNO JÁ VÍM!“ vyjekla a vyrazila ze dveří dřív, než mohl říct něco dalšího. Už toho řekl až moc.
Na pravém spánku jí vystoupla žíla a divoce v něm bušilo. Rozběhla se, s pocitem, že uteče všem svým problémům a bude zase jen ona a Tom.

V husté tmě zahlédla v parku malé, bledé dítě.
Prudce se zastavila a vybavil se jí sen, který se jí zdál.
„Nicku..jsi to ty?“ věděla, že ano.
„Adrienne…pojď za mnou,“ řekl s vážností, která by za jiných okolností byla přehnaná. Ale teď ne.
Vydala se za ním a stiskla malou, studenou ručku, kterou k ní natahoval. Byl starší, než tehdy, když ho viděla ve svém snu a na štěrkové polní cestě.
„Kam mě to vedeš?“ zeptala se.
„Do snové říše,“ odpověděl hlasem, který ji uklidnil.
A tak šla za ním, za malým chlapcem, kterému v tom okamžiku svěřila celý svůj život. Šla a s každým krokem upadala do hlubšího a hlubšího spánku.
Adrienne upadla do klidného snění.

Bylo docela pozdě večer, Adrienne se převalovala na posteli a nemohla usnout...když ji vedl Nick, usnula hned..ale bez něj se bála. Tma byla strašidelná. Slyšela, jak jí do ucha někdo šeptá, že tam má jít. Že se má vydat do starého vepřína.
Adrienne ten hlas poslouchala hodinu nebo dvě....naskakovala jí z něj husí kůže, ale zároveň ji uklidňoval. Ten hlas byl tak silný… nepokoušela se mu odporovat a i kdyby to zkusila, podlehla by mu.
„Tome?“ snažila se nedat najevo svou nervozitu a strach. Z kapsy vytáhla svazek klíčů a jeden z nich sevřela mezi ukazováček a prostředníček. Dlaň stiskla do pěsti. Tak ji to naučil Dean.
Ještě nikdy se nepokusila to použit, ale kdyby musela, udělal by to. Rozmáchla by se a zarazila by klíč někomu do obličeje.
Udělala první krok po zaprášené podlaze prasečinu. Na čele měla krůpěje potu a přesto se třásla.
„Jsi tady?“
Někdo ji chytl za rameno. Prudce se otočila.  Chtěla vykřiknout, ale nemohla.
 „To sis myslela, že ti to jen tak projde? Že mi můžeš říkat, jak moc mě miluješ a potom prostě odejít? Zlato, ty jsi tak naivní!“
„O čem to mluvíš?“ zachraptěla.
„Každá se nechala svést, každá mě brala jako někoho dokonalého! Ale ty ne! Někde uvnitř jsi mě vždycky nenáviděla a pohrdala mnou!“

„Přestaň…to není pravda..ty to víš..“ mluvilo se jí ztěžka, v ústech měla sucho.
„Že to není pravda? Proč mi pořád lžeš, ty děvko?!“
„Drž hubu!“ vykřikla z posledních sil.
Na svém krku ucítila sevření Tomových rukou. Zalapala po dechu. Z očí jí vytryskly slzy a beznadějně se zmítala.
Před očima se jí objevily červené skvrny, jako tenkrát, když byla v prasečinu poprvé.
Všechno pomalu černalo, slábla a přestala se snažit vyprostit z jeho rukou. V ústech cítila hořkou pachuť své krve.
Matně si uvědomila, že klíč, který svírala mezi prsty, pustila na zem.
Podlomila se jí kolena a ona pochopila, že je po všem.
Prohrála.
Tomovy škrtící ruce najednou povolily. Adrienne už se nedokázala nadechnout, bylo příliš pozdě.
Někdo ji zachránil, někdo jí přišel pomoct a všechno to bude k ničemu…už nemůže dýchat...už jí nedovolí vrátit se zpátky do reálného světa. Překročila hranice snění a nechtěla se vrátit...
Adrienne se namáhavě otočila na záda a podívala se do tváře člověku, který ji chtěl pomoct.
Do očí jí vyhrkl nový nával slz.

„Adrienne?“ zašeptal Dean do temnoty jejího pokoje. Rozsvítil. „Sakra..“ bouchl hlavou o dveře jejího pokoje.
Neměl jsem ji říkat nic o Tomovi, přece jen to je její věc..měl jsem být zticha… Že by nepřišla vůbec domů?
Na to teď nebyl čas. Navlékl si kalhoty a bundu a vydal se do večerního chladu.
Nejdříve zazvonil u Tomova domu, ale nikdo neotevřel.
Deana se zmocnila zlá předtucha, že je pozdě, že se Adrienne stalo něco hrozného.
Rozběhl se a první místo, které ho napadlo, byl prasečin. Tom mu říkal, že tam Adrienne vezme.
V hlavě mu ostře dunělo. Několikrát zakopl a jednou málem spadl, ale  dostal se tam za chvíli.
Vyběhl schody, které vedly do prvního patra.
Tom byl k němu otočený zády, ale teď se polekaně podíval do Deanovy tváře.
„Ty hajzle!“ vykřikl a ztratil zájem o Adrienne, která spadla na zem.
Dean se chvíli jen nechápavě rozhlížel. Nemohl tomu uvěřit.
Dříve, než se stačil vzpamatovat, ho zasáhl  Tom do levého oka.
Ta rána Deana probudil a zaťal pěsti. Byl vyšší o dobrých dvacet centimetrů.
Dean ho uhodil jen jednou a Tom se zapotácel. Ta rána by nestačila, ale Tom se udeřil hlavou a konec zábradlí a svalil se na zem.
Deanovi se do očí hrnuly slzy a těžce dopadl na kolena vedle své sestry.
„Adrienne…prosím, řekni něco…prosím..bože..prosím tě, odpusť mi, Adrienne..přišel jsem pozdě..odpusť mi, prosím, jen mi to odpusť…“


Adrienne slyšela Deana něco říkat, ale byl moc daleko.
Za ruku jí držel Nick a ona se smutně usmála při pohledu do jeho nekonečných očí.
„Teď už bude jen temnota, že?“ zeptala se tiše.
Nick neodpověděl, jen se dál díval do její smutné a ztrhané tváře.
Ale ona odpověď znala…
A tak celý svět tiše upadl s ní do snové temnoty, kterou halil jen bílý stín…