|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
VYUŽITÍ ČASU
Že má člověk svůj čas vymezen si obvykle uvědomí až tehdy, když už ho většinu promrhal. Mnoho lidí si dělá velkolepé plány, co budou dělat v důchodu. Někteří se ho ale, někdy částečně i vlastní vinou – nezdravým životním stylem, ani nedočkají. Velká část ostatních lidí prožije řadu důchodových let, ale jejich původní záměry jim zpřetrhá chatrné zdraví. Kdo se v tomto věku těší pevnému zdraví, má opravdové štěstí. Proto si myslím, že je vhodné naučit se efektivněji využívat čas už v mládí, a to nejenom ve smyslu: „Čas jsou peníze“, ale pokud možno i ohledně svých zájmů, máme-li ovšem vůbec nějaké.
Asi úplně nejtěžší je najít vhodnou náplň času v nemoci, která úplně změní dosavadní průběh života. Zvláště, jde-li o upoutání na vozíček či dokonce na lůžko, ztrátu zraku nebo sluchu anebo jiná těžká postižení. Pokud si i takovíto lidé najdou nějakou činnost, která by je vnitřně naplňovala a tudíž bavila, zasluhují si veliký obdiv. Vypovídá to o jejich úžasné tvořivosti.
O vnitřní prázdnotě naopak vypovídá, neumí-li si úplně zdravý člověk najít nějakou činnost, která by ho bavila. Sám se neumí zabavit, a tak se pouze „nechá bavit“, například sledováním televize nebo velkolepými světelnými efekty a konzumní muzikou v hudebních klubech, trapnými stránkami na internetu, barevnými časopisy a všemožnými show. Takovýto člověk se snadno stane závislým na alkoholu nebo na drogách, přijde-li s nimi do styku, protože si od nich zprvu slibuje, že ho „zabaví“ – přinesou mu lepší náladu. Následky snad není třeba zdůrazňovat. Pasivní zábava nenaplňuje člověka dlouho – snadno přechází v nudu, někdy dokonce ve smutek až depresi. Tvořivý člověk se pasivní zábavě věnuje pouze doplňkově, když odpočívá.
Nyní naznačím svůj vlastní vývoj. Mým koníčkem číslo jedna bývala cyklistika na poměrně dlouhé vzdálenosti (nejvíce 164 km za jeden den), má běžná denní „dávka“ byla 25 až 40 km. Opravdu, kolo bylo pro mě téměř drogou, těžko jsem se bez toho dokázal obejít. Dále jsem rád podnikal dlouhé vandry krajinou.
Již čtyři roky ale trpím zdravotními problémy, naštěstí ne vážnými. mám chronickou celotělní mykotickou infekci, jež se projevuje silnou únavou, stále zvýšenou teplotou, bolestí hlavy, nedokrevností nohou, zimomřivostí… Dost řečí o nemocech. Omezilo mě to ale natolik, že jsem musel své dva hlavní koníčky „pověsit na hřebík“, protože jsem byl najednou schopen pouze pomalé chůze. Samozřejmě to znamenalo i problémy se školou, protože jsem hodně prochyběl.
I jinak jsem byl spíše samotář,ale touto komplikací jsem byl rázem takřka „odříznut od světa“. „Abstinence“ od pohybu mě téměř deprimovala. Po dlouhé tři roky jsem nemohl najít náhradní využití svého volného času. Poddával jsem se nudě, v duchu jsem proklínal svoji situaci. Posléze jsem se nechával dlouhé hodiny bavit rozličnými styly hudby z různých rádií, což mi zpočátku připadalo skvělé, ale postupem času jsem stále více zjišťoval, že mi chybí něco, co by mě naplňovalo, a tím více jsem podléhal nudě a depresi. Také jsem v několika údobích hledal východisko v přejídání se, až se mi to znechutilo. Uvědomil jsem si, že by bylo na čase něco změnit.
„Vždyť na tom nejsem zdaleka tak špatně“, řekl jsem si, když jsem si uvědomil, že kolem mě žijí lidé s mnohonásobně větším postižením, a mimo jiné, že Češi patří mezi nejšťastnější pětinu obyvatelstva naší modré planety.
Pomalou chůzí jsem se začal toulat přírodou. Zjistil jsem, o kolik skromných krás jsem byl ochuzen, když jsem tenkrát „prosvištěl“ trasy na kole, nebo rychlou chůzí „polykával“ kilometry. Byl jsem najednou okouzlen nepřeberným druhovým bohatstvím přírody. Neustále víc jsem studoval knížky o rostlinách a houbách. Stačilo ujít pouhých několik set metrů, a stále jsem měl co objevovat. Byl jsem úplně nadšen. Dal jsem se do systematického prozkoumávání biodiverzity hub v příměstském lese. Jejich určování byla opravdu pořádná fuška. Vždyť i v extrémně suchém roce jsem identifikoval přibližně 150 druhů. Studium publikací o přírodě mě vnitřně naplňovalo. Ta spousta mravenčí práce se mi ale vyplatila, protože jsem po obhajobě svého bezmála stostránkového díla s několika přílohami vyhrál krajské kolo Středoškolské odborné činnosti (využil jsem i vlastní systematické meteorologické záznamy).
Přiblížila se ale maturita a má touha po studiu začala pomalu uvadat, už jsem toho všemožného učení měl po krk. Viděl jsem, že pokrok vědy je ohromný a všechno se člověk stejně naučit nemůže, i kdyby se učením mořil celý život. Opět jsem ve svém životě cítil určitou prázdnotu, už ani samotné procházky přírodou mi tolik nedávaly.
Cítil jsem v sobě jakési zvláštní hnutí, ale zprvu jsem jej nedokázal specifikovat. Až jsem se jedné lednové noci probudil ve tři hodiny a v hlavě mi začal tanout příběh jako dlouhý diktát myšlenek, které jsem poskládal na papír jako svou první báseň, Hlohy a trnky. Pak nastala delší odmlka. V létě jsem na své krátké procházky začal nosit tužku a papír. Uklidněním a meditací v přírodním prostředí jsem se dostal do zvláštního duševního rozpoložení, usebrání, při kterém mi text lehce plynul na papír. Psaním jsem si postupně zvykl vyplňovat různá čekání, například i jízdy vlakem. Jednou byla někde výluka a vlaky měly více než hodinové zpoždění. Zatímco jiní lidé v čekárně byli nervózní a nudili se, někteří i nadávali na České dráhy, já jsem vyndal tužku a papír (vozil jsem to jako rezervu pro takový případ), a času jsem efektivně využil k napsání delší básně.
Když už jsem několikrát zažil, jaké opojení mně působí vytváření něčeho nového, zjistil jsem, jak je například alkoholické opojení primitivní a zanechává pouze prázdnotu.
Vždycky mě těší, když si to aspoň pár lidí přečte. Dá se o tom i celkem dobře pokecat, baví mě to dokonce více, než obyčejné drby nebo „rozumbradovské“ debaty chlapů o politice nebo sportu. Existuje mnoho lidí, kteří dovedou radit jiným ve všech možných věcech, aniž by oněm disciplínám alespoň špetku rozuměli.
Snad se nezlobíte, že jsem toho o sobě tolik napsal, ale v psaném projevu umím na sebe vykecat víc věcí, než v ústním. Aspoň víte, proč jsem napsal texty, které právě čtete.
I tak cítím, kolik času si nechávám zbytečně utéct a že bych ho mohl využít ještě efektivněji. Všechen svůj čas ale zkrátka využít nemůžeme, nějakou část ho promarní každý z nás.
|
|
|
