Pozvracel úplně všechno...kalhoty, tričko, ponožky i boty.

Seděl a tupě zíral před sebe,nemohl si vzpomenout...na zemi se válel obal od čokolády...

Byl snad s tou holkou, co seděla v koutě hospody, kde se zastavil na jedno po šichtě? No, teď mu stačí tři a má dost.

Ale ne,vždyť byl doma...Máma mu strčila igelitku s vyžehleným prádlem mezi dveřmi a zase tak smutně koukala - oči zarudlý, jako kdyby krouhali zelí a ona krájela všechnu tu cibuli, co do toho strkaj...jenže na zelí už je pozdě.

Pak má vokno...Kam šel, kudy a proč?!

Že by se stavil u Adriany? Nějak se mu do těch představ zaplétají ty její zrzavé vlasy. Zase je měla mastný! A proto mu je blbě!

Blbost! Adriana je přeci na odvykačce...Kráva pitomá! Co si myslí? Že ten princ s bílého koně sleze...a odveze ji...a kam?!

Žrát seno a otruby...a pár fakanů navrch, aby mu neutekla!

,,Sakra, tak kde sem to teda byl?!"

,,Neměl jsem žrát tu čokoládu..."

Zvedl hlavu a podíval se přímo před sebe.

Venku byla tma.

Sklo v okením rámu se lesklo a (Z)vracelo jeho odraz zpátky do pokoje.

Už SVÍTALO, když si uvědomil, že je ještě naděje...

Ještě nepoblil to prádlo od mámy...