|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
"Chrrrchlychlychrchlee..." pronesl duchaplně ochozový obr Argus a mocně si odplivl směrem k jižní části osmihrotské kotliny. "Fujtajxl.." dodal, dokončil své dílo a následkem byla větší záplava malého mírumilovného království podivnou mazlavou tekutinou. V onom království pak po dalších deset let probíhaly rozsáhlé čistící práce. Argusův společník v pozorování kamenného terária plného roztodivných tvorečků, Torex, se už přes dvě století snažil vyšťourat kamínek s rozlohou menší planetky, jež se mu při poslední hostině zasekl mezi zuby. Konečně se mu to povedlo a planetka se vydala kolmým pádem k okrajovým horám. Poryvy divokých větrů, ale donutily těleso změnit směr ze svislého na vodorovný a díky němu se nikdy nedostalo na povrch Osmihrotu. Dokázalo však prorazit tunel v jinak neprorazitelných skalách na okraji světa a o pár okamžiků později udělalo znepokojivé kovové "ding". To samozřejmě slyšeli jen ti dva obři a potom možná i několik poletuch, opravářů ochozu, které bytosti na Osmihrotu nazývali naprosto nepochopitelně Andělé.
Znepokojivé kovové "ding" ve stejnou chvíli slyšel i poutník, přespávající pod jedním smrkem ve smrkovém lese. Ono "ding" se ale ozvalo v útrobách jeho hlavy po dobře mířeném plochém útoku krátkým zrezivělým mečem. Přestože spal, bylo naprosto jasné, že o přepadení věděl dlouho dopředu a spánek jen předstíral. Rána do hlavy ale v plánu nebyla. Co se dá dělat. Osud je neúprosný.
Když se probral, byl přivázaný ke smrku a šklebily se na něj čtyři ohavné skurutí hlavy. "Teď sež zajatej, a my tě zabyjem." promluvila jedna z hlav. "Ale no tak, to je přesila. Já jsem sám a vy jste jen čtyři." po celou dobu, co poutník pomalu mluvil se také soucitně usmíval. Výraz nezměnil ani v okamžiku, kdy pod nátlakem zdánlivě ve vzduchu poletující, velmi ostré katany opouštěly hlavy jedna po druhé svá dosavadní místa. Potom katana pokračovala dál, přeřezala provazy a zasunula se do pochvy opřené o strom vedle poutníka. Ten se oprášil, pobral své věci, obral skuruty, připnul si pochvu s katanou na záda a pokračoval v kursu střed, na místo zvané Dobrodruhův ukazatel.
Něco nekalého ve vzduchu jako první zjistil roztomilý červený skřítek. Při pohledu do studánky si řekl, že ten kouř z úst a třiadvacet šupinatých hlav asi nebude úplně v pořádku. Chvilku na to se takřka proti své vůli rozběhl do blízké vesnice, celou ji proměnil v hromádku popela a ...zmizel.
Dobrodruhův ukazatel je přesně tam, kde si ho kdo dokáže představit. Vždy je ale na malé mýtince v hlubokém lese a vypadá jako špičatý balvan o velikosti dospívajícího skřeta.
Poutník se k němu přibližoval jednou z mnoha pečlivě vyšlapaných cestiček. V obličeji měl stále stejný výraz, jako před pěti dny při události se skuruty. On měl vlastně stejný výraz už pár let v kuse.
"HEESLOO!!" zařval hrozivý chraplavý hlas vycházející ze špičatého kamene, jehož pohybové senzory nejspíš zachytily poutníkův příchod.
"Budiž pozdravení jaké přeješ si tobě, Lomaxi, pane ukazatele," pronesl poutník, aniž by ho cokoliv zarazilo. "NJ4C-B9," dodal potom povzneseně.
"Aaaa, konečně si se vrátil Chrálku," řekl hrozivý chraplavý hlas. Potom se otevřela malá dvířka v kameni a na poutníka vykoukla ušatá fialovozelená hlava, sundavajíc si z úst podivnou kovovou klec. Dál pokračovala už svým přirozeným vřeštěním.
"..Tě nebaví přesvědčovat svět o tom, že je všechno úplně jinak? Anebo sis přišel jenom popovídat."
"Mé kroky k tobě jsou vedeny silnou intuicí. Děje se něco čemuž je třeba plně porozumět, popřípadě prozkoumat, popřípadě..."
Skřítek se začal dloubat v nose jedním ze svých šestnácti prstů a nasadil výraz číslo 14 (joo, jasně). "Tak se podíváme co tady máme." dodal znuděně.
Ze špičky kamene se vysunula dřevěná tyč s několika barevnými ukazateli.
záplavy v zemi krále Luthera
tlupa kamenných trollů v ghulských horách
třiadvacetihlavá saň ohrožuje vesnice v Lorii
"Lorie. Tam nyní povedou mé kroky." řekl Chrálek a zasněně se podíval do nikam.
Skřítek zatím štrachal ve svém kamenném kamrlíku, až našel starou mapu. "Jóó, je to 320 mil na jihozápad. Ještě ti vytáhnu ňáký podrobnosti". Z boku skalky se začala vysouvat velká bílá informační tabule. "Po modrý!" dodal.
· král Othferus vládne v Lorii už 35 let
· věštec Katastr předpověděl konec světa
· v zemi už čtyři dny v kuse sněží
· saň zabila sedm lidí a vypálila dvě vesnice
· Ervan Stínovlas si přišel pro odměnu za baziliška
· modrá jablka za 3 zlaté
· věštec Katastr předpověděl ovládnutí jižních království pavouky
· Ervan Stínovlas byl obviněn ze zabití hospodářského zvířete
To už ale Chrálek pokračoval v cestě. Po modré do Lorie. Řekněme si teď něco o něm. Vyrůstal v nytallském klášteře a ovládá mnoho mnišských praktik. Jeho mysl je vycvičena předvídat věci dříve než se stanou a také ovládá spoustu vychytávek, jako například čtení v hlavách bytostí s nimiž se setká a astrální putování. Nejenže může opustit tělo, ale přitom ještě hýbat věcmi, jež má nějakou dobu u sebe. Tak si lehko dokážeme vysvětlit příhodu s katanou. Za nadměrné a lehkovážné používání těchto schopností byl však z kláštera vyloučen. Vydal se tedy za svým vlastním cílem a putuje světem, vyhledává vždy nejhorší možnou situaci a snaží se jí vyřešit. Podivné je, že se mu to většinou podaří.
Mezitím se v Lorii malý mravenec přistihl, jak svým obrovským tykadýlkem vyvrací několikasetletý dub.
V Sedmém hrotu, sídle boha Oidela, konal se jakýsi sněm. Sešlo se na něm pět z osmi osmihrotských bohů. V plánu bylo projednat nezvyklé situace na jihu světa a najít viníka záplav v Lutherově zemi. Jako předsedající sněmu byl protentokrát vylosován Kroll, bůh všech barbarů, neurvalých válečníků, pitek, bitek a hostin.
"Ticho a poslouchat. Só tu všeci? Mám v posledné dobé problémy s počtyma."
Zvedl se Úliska, vrchní a zároveň jediný zapisovatel božích jednání. "Chybí Eidos, pán Pátého hrotu, bůh smrti a utrpení, Lughnassa, vládkyně Druhého hrotu, bohyně hojnosti, lásky a plodnosti a Maephra, paní Šestého hrotu, bohyně lesů, zvířat a vlastně všech alespoň trošku živých bytostí na světě. Jako důvod své nepřítomnosti všichni shodně uvádějí neodkladné utkání v pokeru o pár lidských životů."
"He?" pozeptal se nechápavě Kroll. "Móheš simtě ešče ednou?"
Úliska se tedy nadechnul a pomalu zkráceně opakoval. "Chybí Eidos Pátý, Lughnassa Druhá a Maephra Šestá."
"Tož tos to nemoh zklopit dřívejc?!" zahřímal Kroll a počal se věnovat původnímu programu schůze. "I sežli zme sa tu, by zme pořešili ty divósti dějúca se... eee... dějúca se." Bůh se podrbal za uchem, vyšmodrhal z vlasů jednu z mnoha krys a s největší rozkoší ji pozřel. "Ták to vyglopte! Kdo to byl? Eidosu, co nam k temu povyš."
"Ehm, vaše božstvo, Eidos zde není, má přece to neodkladné utkání v kartách."
pronesl téměř soucitně pučmidrát Úliska.
"Víš, tohle by mohl být docela průšvih," zapřemýšlel obr Torex, "kdyby to třeba spadlo až dolů, tak se možná stane akorát menší přírodní katastrofa, ale takhle..."
"No mě to přijde docela zábavný, koukni jak se tam srocujou. Jsem ani nevěděl, kolik jich tady kolem plave." odpověděl Argus a podával Torexovi mohutný dalekohled. Ten odložil párátko o velikosti velmi starého stromu a jal se koukati na situaci v teráriu. Z trhliny veplouvaly do světa tucty duchů, stínů, přeludů, zbloudilých duší a jiných, poněkud nejasně viditelných a neforemných forem neživota.
Jen tak na vysvětlenou: Každá duše, které zemřela její tělesná schránka, vyplouvá nahoru nad Osmihrot, ale než stačí opustit kráter světa, tak jí neviditelná trampolína odpruží zpět, do nového, právě narozeného těla. Jsou však i takové, jež tento podivný filtr už nepošle zpět, ale nechá je proplout a ony musí za trest kroužit po věčnost (cca 100 000 let) kolem světa. Jde o ty duše, které už po několik těl měly na starosti jen konflikty, krádeže, loupežná přepadení, špatné politické názory, úplatky, vraždy, pokrytectví, pirátství nebo práci na poli. Tudíž si asi dokážeme představit, že není příliš ku prospěchu, aby se vrátily do zemského kotle. A když k tomu připočteme ještě lehce magickou mlhu, které je kolem světa skoro až požehnaně...
"No, pamatuješ," začal s rybníkem v oku vzpomínat Torex, když odložil dalekohled, "jak jsem si tenkrát střihal nehty?"
"Jo."
Tak oni z nich v tom Entulienu postavili fakt pěknej palác. Víš, je mi jich líto."
"Hmm, to máš pravdu. Já se zase jednou otřel o vršky hor a udrolil z nich trošku štěrku. A oni z toho postavili na řece novou přehradu. Možná by jsme jim fakt měli zkusit nějak pomoct."
A tak oba obři začali pomalu chodit kolem světa a usilovně přemýšlet.
|
|
|
