Rádio zachraptělo a po chvíli se v něm ozval melodický mužský hlas, jaký očekávate v rádiu, nenávidíte ho a přesto ho posloucháte.
" Včera ve večerních hodinách došlo na silnici u obce Površí k tragické dopravní nehodě. Osobní auto z boku srazilo motocykl, jehož řidič byl na místě mrtev. Spolujezdkyně, která jela bez helmy, nyní bojuje o život v nemocnici v Liberci. Řidiči automobilu, který byl podnapilý, se nic nestalo. Policie zatím nepodala další informace a vše vyšetřuje."
Mužský hlas nahradil ženský slaďák, který nabízel další písničku, jednu z těch horkých letních hitovek.
Stará babička se zastavila ve škrabání brambor na nedělní oběd. "Panenko Maria, zase nějací mladíci zahynou a my staří tu zůstáváme!" Zavrtí nechápavě hlavou, brzy ale zapomene, co se stalo a její myšlenky se upnou na bramboru, která se leskne v poledním slunci.

Večer byl krásný, vlahý, přesně jak se psalo v těch románcích, co s oblibou četla. Roman na ni čekla před domem.
"Tak pojď, už beztak jedeme pozdě," pobízel ji hlasem. Přestala okukovat hvězdy a nasedla za něj na motorku. Objala ho, otočil se k ní a políbil ji.
"Děkuji ti za krásný den, mám tě rád," řekl jí, nasadil si helmu a pomalu se rozjeli po úzké silničce.
Vždycky říkal takové věci náhodou, když to nečekala. O to víc ji ta slova hřála.

"Ještě jednoho!" křikl chraplavým hlasem a bouchl do stolku.
"Pane, je mi líto, už vám nenaliju," zdvořile mu odpověděl číšník a vzal od něho sklenici. Šel k baru a uvědomoval si, jak ho zlostně probodávají oči hosta. Ten pomalu vstal s myšlenkou rozmlátit tomu ukecanému číšníkovi jeho pitomou hlavu o bar. Číšník mrkl na muže v černém přiléhavém tílku. Ten přikročil k hostovi, na svalech se blýskal pot, v baru bylo nesnesitelné horko.
"Ale no tak, žádné výtržnosti," promluvil na něho mile, teda snažil se.
Opilého rychle přešla chuť projevovat svoji velkou sílu, mávl rukou, vytáhl bankovu a nacpal ji svalovci za tílko. Ten se ani nehnul. Potom vyšel ven, byl vlahý večer ... přesně jak to píší v těch slaďácích, pomyslel si. Začal hledat klíčky od auta.
"K sakru, k sakru, kde jsou?" rozčiloval se, ale nakonec je našel v kapse u košile. Několik minut se pokoušel auto odemknout, asi po padesáté se mu to povedlo. Neobratně do něho nasedl, nastartoval a zařadil zpátečku.
"Do háje!" vykřikl, když srazil popelnici protějšího domku. V domě se rozsvítilo světlo. Na nic nečekal, sešlápl plyn a rychle se rozjel do tmy. Jen pryč, pryč odtud.

Zazvonil telefon. Pak ještě. A ještě. Z gauče v potemnělé místnosti vstal starší muž v bílém. Zvedl sluchátko a ospale se ohlásil: "Doktor Novotný, prosím?"
Chvíli tiše naslouchal a pak již zcela probuzeným hlasem odpověděl: "Hned jsem tam, připravte sál."
Chvatně si nasadil plášť a vyběhl pryč.
Asi po třech hodinách se vrátil, zpocený, zničený a rozmrzelý. Byla to dlouhá operace. Vnitřní krvácení, dlouhá cesta sem, tohle ta dívka těžko přežije. Ale zatím, zatím je naživu. Někdo zaklepal na dveře.
"Dále!" řekl unaveným hlasem.
Byla to sestra. "Budete si něco přát, pane doktore?"
"Ano, kávu. Jdu do sprchy. Nezapomeňte kontrolovat tu novou."
"Jistě, pane doktore," odpověděla a tiše zavřela.
Jak se vůbec jmenovala, napadlo lékaře.

Byla to pro ně těžká rána, když se to dozvěděli. Asi kolem druhé v noci jim zavolali z Liberce. Maminka seděla v křesle a plakala. Tatínek stál na terase a po třiceti letech si znovu zapálil. Lékař jim jasně řekl, že nemá cenu aby teď jezdili. Stačí až ráno, jestli ... jestli to bude mít vůbec cenu. Venku byl klid, v dálce občas zaštěkal pes.
Proč zrovna naše holka? Proč ona musela vletět tomu bláznovi pod kola? A proč, proč se jemu nic nestalo???
Poprvé, kdy si člověk přeje smrt druhého a přesto vrah není.
Nebo je?
Vrátil se radši domů, sedl si k ženě a objal ji. Mezi jejími vzlyky uslyšel jedno slovo.
"Děkuji."

Kráčeli ztichlou chodbou. Byla sice doba návštěv, ale většina se zdržovala venku. Doktor jim už všechno řekl. Umírala. Nic víc se nedalo dělat. Jen čekat, čekat na smrt.
Sestra je uvedla do pokoje. Všude spousta přístrojů. Zatím pípaly střídavě, to je přeci dobré, pomyslel si otec.
"Můžete tu zůstat, jak dlouho chcete," řekla sestra.
Tedy až do konce, do její smrti, přeložila si to matka. Slzy jí klouzaly po unavené tváři. Jakoby jí přes noc zestárla o několik let.
Posadila se na postel a otec se postavil za ní. Hleděli na její tvář, byla tak klidná, skoro jako by se usmívala. Vlasy měla čisté, rozčesané.
Seděli tam dlouho. Nemluvili. Jen se na ni dívali.
Doktor ani sestra nepřišli. Nebylo proč.
Přístroje rytmicky pípaly.
Pak otevřela oči, zlehka, jakoby vzduch je mohl zranit. Uviděla je, jak tam sedí. Byla šťastná, byli tu s ní. Slza jí klouzala po tváři, hřála a lechtala.
Maminka ji políbila na čelo a pak i na tvář, aby zachytila stékající slzičku.
Ucho měla blízko jejích úst. Uslyšela jedno slůvko.
"Děkuji." Zašeptala ho s velkou námahou.
Přístroj přešel do jednotvárného pípání.