|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
To neuvěříte, co se mi dneska stalo. Šel jsem se projít do nedalekého parku po vydatném obědě. Navíc po dlouhé době bylo přijatelné počasí, tak proč sakra sedět doma, že jo. Procházel jsem zrovna malým lesíkem, když jsem zpozoroval, že zprava z křovin jde nějaký muž. Došel na cestu, byl přede mnou asi sedm metrů.
Nebyl vysoký, zhruba metr sedmdesát. Štíhlý, dobře stavěný.Vlasů teda moc neměl. Na temenu byl úplně plešatý, jen vzadu jich měl pár, docela dlouhých, sahaly mu někam na ramena, ale bylo jich, jak když si pšoukne Šárka Vaňková.
Na sobě měl černý tričko bez rukávů, jakýsi černý džíny a tenisky, kdysi bílý, teď však nabraly barvu vyblité žluťi. Na zádech nesl starou a opotčebovanou krosnu. I přes tu vzdálenost asi sedmi metrů byl z něj velmi cítit alkohol.
Zpočátku jsem se lekl. To jak vylezl z těch křovin, jeho zjev, navíc v tom lesíku bylo celkem šero, to všechno na mě zapůsobilo. Trošku jsem zpomalil, abych ho SNAD nedohnal. Ale jak jsme vyšli z toho lesa, tohle ze mně spadlo. Navíc jsem si vzpomněl na Jacka Kerouaca, který v jedný knížcde, už fakt nevím v jak, napsal něco v tom smyslu, prosím případnou odchylku mi odpusťte, že kdysi se lidi tuláků nebáli, ba dokonce je zvali k sobě domů na jídlo, ale teď se jich všichni bojí, odsuzují je, matky před nimi varují své děti a policajti je zavíraj do vězení.
Dodal jsem si odvahu a dohnal ho.
"Čau, ty jseš tulák?"
"Cože?" odpověděl překvapeně.
"Sorry, nemyslím to nějak urážlivě, jen mě to zajímá."
Dali jsme do řeči, řekl mi, že cestuje z Domažlic, jen tak se toulá. Zeptal se mě, kde je nádraží, tak jsem ho tam doprovodil. Cestou jsme povídali, řekl mi, že byl učitelem, pak jsem zavedl řeč na Kerouaca a vůbec beatníky celkově.
Došli jsme na nádraží, zrovna odjížděl nějaký nákladní vlak bůhvíkam, okamžitě na něj naskočil, zamával jsem mu a vyrazil domů.
|
|
|
