Láska k Hamletovi

Den jako určený pro tiché rozjímání.
Otevřená kniha - těžké slzy svící.
Vůně ze zahrad - kolem stromy snící.

Na stole je čisté víno – vylito.

Lež a úsměv překryly Pravdu -
jak zlatým víkem je přikrytá realita smrti.
Nebo balzámem. Stejně se šklebí pod obvazy,
- nahoře třpyt a dole – hniloba a hrůza
- naoko šlechta a dole – špinavá lůza
neváhá pošpinit krásu, důstojnost a čest,
hrdost je žena odsouzená k smrti.
Pýchou a podlostí se dobývá svět králů.
Podle hrobek - poznáš je.
A taky podle činů, podle skutků a pachu potu,
rozprodají Stvoření . Za kolik ? Za babku.

A ty víš a pláčeš v koutě temném,
že svět je takový - dělají ho lidé,
že zákony Boží a pravda jeho cest,
nad propastí září - v ní uvězněn je člověk
co miloval,
nenáviděl,
prosil,
doufal,
snil,
bojoval
a zemřel - na rýmu.

Však pod svícny bývá vždy největší tma,
jak pod lhostejností hvězd – studenější snad nic není .
Chceš uprchnout ? Chceš na rumišti kvést ?
A někdo rozhodl – jen tak, že se nudil.

Tak nediv se, že pod prsty povolil poslední kámen,
ty letíš do prázdnoty jak odhozený papír,
a marně voláš – marně po Bohu se sháníš.
Cos neměl v sobě – to nenacházíš.
Tak je to s vírou, tak s člověkem.

Tak nediv se, že pod srdcem se nádor tvoří,
kde je místo pro život – jen prázdno panuje,
co postavíš s námahou, to jiný snadno boří
a místo lidských tváří – jen masky nalézáš.

A otrávená špička rapíru se vnoří do srdce.
Je pozdní odpoledne.
Slunce se pokouší ozářit svět.
Pomalu nevíš, co je už skutečnost.

Jen víš, že miluješ – Hamleta.