Na stole svázaná knížka mých básniček,

koleno se ozývá tupou bolestí,

klávesnice, myš, pět prázdnejch poliček,

co nic dobrého nevěstí.

Zas člověk přemýšlí proč žít,

chce se mi pít,

ale nemá sílu jít si pro pití,

zbytky mých citů jsou skrytý

uvnitř mě

je tam zeď,

ani ty tam přístup nemáš,

najednou jsem němá,

prostě už nemám, co říci

a moje oči spící

jsou pro mě lepší než bdění,

bojím se probouzení

ze snů,

co můžu dělat?

Jen tiše klesnu,

ten stres je pro mě cela,

kde není nic než čtyři zdi,

nesnáším sny,

protože konec mají,

moc pro mě znamenají,

o to je probuzení těžší,

děsně se těší

na den

pokrytý chladem

v duši.

Ani nemůžeš tušit,

jak mě žít bolí,

volit bez kámošů a lásky

životní stezky

je těžký,

k tomu mám masky,

abych se uchránila před okolím,

a to mě asi bolí

nejvíc.