„Ajajajaj,“ zařičel M a prohnal se kolem na svym oprýskanym horalovi. Za náma hodina stoupání, opravdu lahůdka. Nenechám se přeci zahanbit a opřu se do pedálů, i když toho už mám plný zuby. Naštěstí jsme těsně pod vrcholem a tak prohrávám se ctí.

Rituálně si dáváme cigárko a kocháme se výhledem na zalesněné kopce pod náma. Teď sjezd do údolí, a pak už jen pohodička v kempu.

„Idyla“ pronese procítěně M a zazubí se. Slunce už prodlužuje stíny a my si triumfálně vychutnáváme chrámovou samotu hor. Pak si M začne do toho blaženého ticha zpívat písničku co slyšel dole v hospodě. Koulí na mě očima a čeká, co bude. Musím se smát.

„Ajajajaj,“ zařve ze všech sil M. Směje se mojí provinilosti, kterou za něho cítím. M je vtipálek.

„Tak razíme?“ zeptám se po chvíli.

„Ajajajaj“, zařve M místo odpovědi a vrhá se ke kolům. O poznání s větším úsilím se vydávám za ním. Včera jsem měl pád, levou nohu samej šrám, ale kašlu na to. Ani se nesnažím ho dohnat, ten cvok neví, co je strach.

Táboříme stranou od ostatních, nejsme na společnost zvědaví, tady nahoře je příjemnej chládek a vydatně obrněné proti komárům nás nemůže nic rozházet. Tiše kecáme, ustrkáváme lahváče. Občas lehce zahulíme, ale moc to nepřeháníme. Jen tak pozorujeme okolí nebo čumíme do nebe a komentujeme svět..

„Nikdy nemůžu najít malej vůz. Ten velkej vždycky, ale ten malej ne. Vím jak je to s tou ojí, ale já ho tam prostě nevidím. Není to zvláštní?“

M na to chvíli nic. Asi přemýšlí o tom, co jsem právě řekl.

„Možná, že velkej vůz není to, co ty si myslíš, že je.“

Dneska jsem to trochu přehnal, spíš hodně. Ležím ve tmě na nějaký kládě, kůra je pěkně drsná, nic jinýho mi nezbejvá, zvednout se nemůžu a lepší než se válet po mokrý zemi.

Šel jsem si zaplavat, ale byl jsem rád, když jsem se vyškrabal zpátky na břeh. Nevím kde mám věci a je mi zima. Ten strom to bude nějaká atrakce a kolem to vypadá na dětský hřiště. Tady se rozhodně nemůžu vyzvracet.

Vzpomněl jsem si na toho psa. Jako bych ho v sobě cítil, udiveně se ve mně rozhlíží a přemýšlí co se mu to vlastně stalo. Pomalu si sedám a opět lehám na kmen stromu, tentokrát na záda. Je jasná noc. V zoufalství se snažím najít velkej vůz.

Jestli tohle někdo zaznamenává. 

Nakonec to muselo ven, ale je mi líp. Kolem to není dětský hřiště a mám svoje hadry, takže všechno zase jednou dobře dopadlo. Kde je zatraceně M?

Čekal u stanu.

Ráno vyrážíme hodně brzy. Měníme scenérii a rychle a lacino ztrácíme nadmořskou výšku, kterou jsme si dva dny před tím těžce oddřeli. Sjíždíme podhorské orosené louky nádhernou alejí vzrostlých buků, sluníčko je už výš a hraje si s mým zátylkem na schovávanou. Krása, chci si jí uchovat. Znovu se noříme do chladného mlžného lesa.

K polednímu stavíme u vody. Pískovna. Plavu daleko od lidí. Ležím zády na vodě a volnými tempy se víc a víc vzdaluji od břehu.

Zatáhlo se a brzy bude pršet. Většina lidí odešla. Z výšky na mě civí ohromné modré oko nebe orámované těžkými mraky. Stydím se za svojí nahotu. Mám pocit, že musím každou chvíli spadnout, držím jen nepochopitelnou silou gravitace. Až za okamžik přestane působit, propadnu do nekonečného prázdna nebe. Nemohu se přinutit k pohybu. Okamžik.

Dali jsme pár piv na terase místní hospody. M sedí nezvykle tiše. Dostanu strach, že jsem sám.

Vyprávím M o božím oku a on se tomu bláznivě chechtá. On mi pak vypráví o tom, jak byl v kómatu a díval se na sebe, jak leží na operačním sále. Věděl, že se musí rozhodnout, ale nikdo na něj v ničem netlačil, ani čas. Připadal si velmi svobodný, asi nejvíc ve svém životě.

Jakoby dostal věčnost a já jen okamžik, trochu mu to zvrhle závidím. Protože pořád prší, nestavíme stan a spíme na autobusové zastávce.

Cítil na sobě to ticho noci. Zvuk motoru téměř nevnímal. Když projížděl vesnicí, vypnul dálková světla. Náves a celá vesnice byla setmělá, jen občas mu na pár metrů cesty posvítila pouliční lampa. S každou zatáčkou se střídaly úseky světla a tmy.

V kuželu světlometu uviděl psa. Jen tam stál, a pak se zcela nepochopitelně vydal přímo proti němu. Jel velmi pomalu a věděl, že ho vidí včas. Přibrzdil, ale pes dál běžel k němu. Úplně zastavil.

V protisměru vyjela auta. Zablikal na ně. Pes nezměnil rychlost ani směr. Jakoby ho vůbec neviděl, ztratil se pod přední kapotou auta.