Ambrůžek

Bondilovi třeštila hlava, připadal si, jako by v ní měl na tucet střepů. Jenže jakže to sakra bylo?Ach ano – šli s bratrem po jedné široké lesní cestě lemované poměrně řídkým porostem; a to prosím za bílého dne! Koho by vůbec napadlo, že tady hrozí nějaké nebezpečí? Navíc na sobě měli obyčejné trpasličí cestovní pláště, to už musí přece každému dojít, že pod nimi se nic cenného neskrývá… Pak si vzpomínal jen na tupou ránu do zátylku, načež  nastala tma. Tu měl koneckonců před očima i teď, když se probral z mrákot. Mohl-li to posoudit, měl svázané ruce a na hlavu mu někdo nasadil ohavně páchnoucí pytel. Aby to nestačilo, uši mu drásal nějaký monotónní zvuk. Broušení nože, uvědomil si a moc optimismu mu to věru nedodalo.

Pokoušel se zavolat bratrovo jméno, ale ústa měl ucpaná svými vlastními vousy.

„Fernile!“ podařilo se mu to konečně. „Fernile!“

Kus od sebe zaslechl nějaký pohyb následovaný mdlým mumláním.

„Fernile! Jsi to ty?“ zvolal znovu Bondil. Pokusil se posadit a sundat si pytel z hlavy nohama, které měl volné. Zůstaly mu na nich však jeho okované boty, takže se akce proměnila ve velice nepříjemnou záležitost. Přesto se mu to po chvíli zdařilo. Moc se toho ovšem nezměnilo – pytel, ač pohozený někde na zemi, páchl dál a tma také zůstala. Po pár minutách tápání nahmatal Bondil bratrovo tělo. Pomocí zubů mu z hlavy strhl pytlovinu, poté se pokusil rozkousat provaz svazující Fernilova zápěstí.

„Kde to jsme? Co se to děje?“ mumlal dál Fernil, teď už ale o poznání zřetelněji.

„Rozvaž mě,“ vyštěkl Bondil a vyplivl překousaná pouta. Fernil byl sice malátný, ale lano bylo ztrouchnivělé, takže šlo z Bondilových rukou rychle dolů.

Nyní, když byli oba dva volní, mohli se vydat na prohlídku terénu. Shledali, že leželi na kamenné podlaze, na níž byla sem tam pohozená kupka shnilé slámy. Bondil byl toho názoru, že se nacházejí někde v podzemí, byl přeci jen trpaslík a ti na to mají nos. Dále zjistili, že je obepínají kamenné stěny – uprostřed té nejdelší že jsou pak dveře, zpoza nichž se ozývá ono depresivní broušení.

„Zabuším na ně,“ rozhodl se Fernil.

„Zbláznil ses?“ vyjekl jeho bratr.

Trpaslík pokrčil rameny. „Nu co, je to naše jediná cesta na svobodu…“ řekl a mocně zaklepal. Broušení ustalo… Vyděšený Bondil chytil bratra a odtáhl ho do kouta, kde se skrčili. Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil shrbený stařec, osvětlený mihotavým plamínkem svíčky.

„J-je tu někdo?“ zachroptěl a když se nedočkal odpovědi, cosi zabručel. „No jo, ve tři sta letech už to zdaleka není to co to bývalo. Smysly a paměť mě pomalu opouštějí, ale ve svých letech mám na to nárok, ne?“ – a odešel a zavřel za sebou. Bondil zaslechl zaklapnutí závory.

„Hej,“ sykl Fernil, „toho přepereme. Zabušíme ještě jednou, schováme se za dveře a až přijde, majzneme ho zezadu. Co ty na to?“

„Když já nevím,“ zapochyboval Bondil.

„Ty pořád něco nevíš. Pojď, vyjde to!“ 

Bušení na dveře se tedy opakovalo a s obdobným účinkem, tentokrát však stařec nebyl sám. Doprovázel ho pes velký jak kmet sám. „Vidíš tu někoho, Azůrku?“ zachrchlal stařík, když tu ho do hlavy udeřila trpasličí pěst. Skácel se a k Fernilovu úžasu se doslova rozpadl – ostatky ke všemu vzplály od jeho svíčky. Pes hrůzostrašně zavrčel a hodlal na trpaslíky zaútočit, ti však stačili prchnout a zavřít mu dveře před čumákem. Bondil zaklapl závoru a zhluboka si oddechl.

„Vyšlo to,“ řekl, „ale jen o fous!“

„Kde ale proboha jsme?“ nechápal Fernil a snažil se ignorovat štěkání a škrábání na zavřené dveře. Situaci jim příliš neobjasnila ani prohlídka místnosti, ve které se teď nacházeli. Měla přibližně stejný půdorys jako jejich cela, byla osvětlena devítiramenným svícnem a vedla z ní jedna chodba. Uprostřed stály velký kolový brousek, židle a stolek, v němž byly zasekány nože a sekáčky na maso. Sem tam se po zemi válela ohlodaná kost.

„To se mi moc nelíbí,“ zasyčel Bondil.

„Já bych radši šel dál – ty dveře za chvíli povolí a já s tím psem nechci mít nic společného, rozumíš? Jestliže tě leká tma, vezmi si tu svíčku, hlavně už ale pojď!“

Bondil přikývl a vzal si sekáček a nůž. „Pro všechny případy,“ poznamenal.

Chodba byla zahnutá do písmene L, světlo svícnu jim tedy brzo zmizelo z dohledu. Kdesi před nimi ho však vystřídalo nové – zprvu slabé, ale postupně sílící. Spěchali k němu tak, že ani nezaregistrovali zvuk kácejících se dveří. O pár minut později Fernil vyjekl; do Achillovy paty se mu zakously ostré zuby. Bondil se otočil, vzápětí byl ovšem sražen k zemi obrovskou tlapou. Poslepu máchal sekáčkem a nožem a modlil se, aby nezasáhl svého bratra nebo dokonce sebe samého. Čepel nože konečně zajela do masa… a k Bondilově úlevě se ozvalo bolestné zakňučení. Povzbuzený trpaslík se začal divoce rozmachovat svým sekáčkem, až se mu po chvíli ruce zbarvily do ruda bestiinou krví. Pes naposledy vyštěkl a svalil se s podříznutým hrdlem k Bondilovým nohám.

„Fernile, jsi v pořádku?“

„Bolí to jak čert, ten hafan mi málem ukousl nohu, abys věděl…“ zaúpěl Fernil.

„Hm, počkej tady,“ řekl Bondil a někam odběhl – za pět minut byl ovšem zpět. „Ty pytle sice smrděly odporně, ale potřebuješ to mít něčím obvázané,“ provizorně bratrovi zabezpečil ránu a pomohl mu vstát. Pomalou chůzí se vydali kupředu.

Zdroj světla byl v další místnosti, tentokrát větší než byly ty předešlé. Od stropu tam visel lustr a osvětloval vskutku děsivou scenérii: za velkým dubovým stolem tam seděla ta nejmohutnější žena, jakou si lze představit. Kolem krku měla uvázaný špinavý bryndák a v rukou držela obrovské příbory.

„Ambvůžku!“ zařvala náhle dunivým hlasem. „Kde mám maso!“

Proboha, to je snad noční můra, pomyslel si Bondil, tahle chodba je na ní ale naštěstí moc nízká, sem se nedostane…

„Hej,“ zvolala, když si všimla trpaslíků, kterak se krčili v příšeří tunelu, „kdo ste? A kde je můj Ambvůžek? Ambvozi! Ambvozi!“

„No, my jsme jeho pomocníci…“ ozval se Fernil a Bondil měl v tu chvíli sto chutí ho zaškrtit. Proč jen je vždy tak neopatrný?

„Hm, poťte bvíž!“ zahlaholila žena a z koutků jí stékaly sliny. „Ale kde je můj Ambvůžek? Včeva jsem uovila dva tlpajzlíky – a Ambvoz slíbil, že mi je napolcuje…“

A sakra, hučelo Bondilovi v hlavě, protože mu vše začalo docházet. I Fernil zpanikařil: „Né, my vů-vůbec nejsme tr- trpaslíci, jsem Ambrožovi příbuzní, třeba Barbož a Karbož…“ 

To je ale blbec, pomyslel si Bondil.

„Ale Ambvůžek nemá žádný souvozence,“  znejistěla žena. „Ambvůžku! A kdepak je vlastně můj Azůlek, můj pejfánek?“

„No, je tam někde s Ambrožem a porcujou tam… Zřejmě…“

„Tak ať mi donesou maso!“ vykřikla. Potom zaostřila na krčící se trpaslíky. „Vždyť vy tak tvochu vypadáte, jako ti pajzlíci, co sem chytiva! Hm, poťte bvíž!“ žena křečovitě svírala své příbory.

„Ty nás chceš sníst?“ vyděsil se trpaslík.

„Né!“ usmála se žena a schovala si příbor za záda. „Poťte bvíž!“

„No, tak my jdeme pro to maso, jo?“ zamumlal Fernil a zacouval zpátky do chodby.

„To je v háji, to je v háji…“ šeptal dokola Bondil.

„Chce maso,“ uvažoval šeptem Fernil, „takže naporcujeme toho Azora. Co ty na to?“

„Když já nevím,“ krčil rameny jeho bratr.

„Ty pořád něco nevíš – dej mi svůj sekáček…“

Za chvíli byla připravena první várka. Fernil vzdychl a vydal se neohroženě vstříc ohromné ženě. „Mám tu jídlo!“ zvolal vesele a hodil jí ke stolu plnou náruč kotlet. Žena se oblízla a vytáhla odněkud dlouhý tlustý napichovák. Pomocí něho dopravila maso na stůl, zpod židle si vzala soudek piva a během minuty oboje spořádala.

„Ch-chci víf! Víf mafa, ho, víf pifa!“

Fernil doběhl zpátky k psovi. „Chce to další várku,“ řekl Bondilovi, „zapíjí to totiž horou piva – když ji opijeme, přemůžeme jí snáz!“

Bondil rezignovaně přikývl, potěžkal mimoděk sekáček a dal se do práce. Jednu výhodu to mělo – při tom sekání do zdechlého psa si aspoň krásně vybil zlost. Azůrek vystačil na pět dávek – pak už by museli obírat kosti.

„To nevadí, že už došel,“ uklidňoval třesoucího se bratra Fernil, „teď je ta ženská v ideální náladě. Totálně se ožrala! A víš co jsem zpozoroval? Že z té místnosti vedou schody někam nahoru. Budeme volní!“

Bondil vzdychl. „Tak jo…“  

Když k ní přišli, žena si právě ohavně říhla a svalila se ze židle na zem. Napichovák i příbory se válely metr od ní.

„Vidíš, v jakém je stavu?“ ukazoval Fernil. Pak ze země sebral ohromnou vidličku. „Skoro bychom jí měli dorazit, co myslíš?“

„Mě je to jedno, chci hlavně pryč,“ zamručel Bondil.

Náhle se ale žena zvedla a chytla trpaslíka za ruku. „Ha!“ vykřikla. „Ste to vy! Ti pajzli! Já to větěla! Vy fte mě fvadili, fvádci hnufní!“ Pak otevřela ústa a chtěla se do Bondila zakousnout. Jeho bratr však zasáhl a probodl jí břicho napichovákem. Žena se skácela a z očí jí tekly slzy.

„Pojď, jdeme pryč!“ řekl Fernil a Bondil přikývl. Oba s nadějí pohlédli na schody vedoucí vzhůru. „Jsme volní!“

Vtom se však kdesi nad nimi ozvalo jakési šustění. Trpaslíci zmlkli a znejistěli. A potom zhruba dvacet pištivých hlasů zařvalo:

„Mamíí!“