Gumičky obepínaly nohu nad kostkami a k tomu botky na podpatku.. Stáří: jistě nad 60, ale taky kolem 70, nevím

Gumičky. Kostkami. Botky. Podpatku. Podivně kolotající směs, která jakoby vyčnívala z vikýře toho domu vedle pošty, toho s oprýskanou omítkou, jak si nedávno posteskl pán s nerovně zastřiženým knírem, když si jakási Němka chladila ruce v chechtající se vodě z fontánky. Ta slova chaoticky poletovala ve větru, to asi někdo z vikýře vyvěsil pestrobarevný prapor. Jen tak…Z nudy. Vždyť se ani nic lepšího dělat nedalo. Navíc nebýt onoho cáru plazícího se po zdech, všichni by si mysleli, že je bezvětří. Horko už stačilo sevřít celý svět do své mohutné dlaně s popraskanou kůží, panovalo všeobecné mlčení ze zbabělé odevzdanosti. Vzduch přestal vonět lehkomyslností, pochybovači bořili nosy do denního tisku. Z písmen zbyly rozmazané kytky, které usychaly v odpoledním tavení. Zakopla o dlažební kostku právě ve chvíli, kdy chtěla působit oduševněle. Pootočila hlavu doprava, pak doleva, dolů. Podpatky neutrpěly žádnou újmu, jen na špičce pravé botky se šklebila přibližně půlcentimetrová ranka. Vypadala celkem nenápadně, dokonce možná i malinko roztomile. Je potřeba koupit brzdové gumičky, vzpomněla si. Pousmála se. Pryč s kyselými obličeji, dnes přece není bezvětří a některé květy jsou ještě vlhké. Pryč s pseudooduševnělými pohledy. Přetvářka bude v módě zase až zítra ráno.

Vířící krabice putují městem.

Rozednívá se

V podvečer.

Vzduchem teče hrouda kůže.

Roztékají se

Na náměstí.

Gumičky. Kostkami. Botky. Podpatku. Zvláštní melodie trčící z monitoru. Z okna viděla vrabce, seděl na zábradlí u tramvajové zastávky. Vypadal znaveně a neměl chuť cokoli vysvětlovat. Z očí mu na chodník kapalo cosi mrtvého. Stále ta čtyři upatlaná slova, jež kdosi z neznámého důvodu přišpendlil pod kalendář tak, aby je co nejpevněji spojil s dneškem. Zas a znova. Krátká zpráva bez bližšího určení provrtávala útroby plytkých myšlenek. Obálka blikala na obrazovce už ráno, její obsah však proměnil den v noc a ráno ve večer.

„Mamííí, mamííí,“ozýval se skřípot z jisker, které se do všech stran odrážely  od dlažby, když na ni házel výkřiky hořící úžasem,“ta paní má červený vlasy,“ukazoval baculatým prstíkem, který připomínal špekáček. Takový ten bez chuti, co v sobě však nosí spoustu kýčovitých vzpomínek na letní večery u táboráku. Takový ten, co se kupuje právě kvůli oné zvláštní zemité vůni…nebo zápachu?Lehce roztopená rtěnka na rtech se stala nedobrovolným svědkem ostrého jekotu. Husté, tvrdé vlasy na dálku chladily svou bělostnou čistotou, lehkou jako noční vánek. Překryla ji líně se táhnoucí rudá kaše, udusila ji. Útlá, bílá lýtka…Dva slepýši spálení poledním žárem, rozhození do prostoru s přikrývkou z dlažebních kostek. Dvě křivky s přesnou hranicí z polyamidu. Podpatky jako varovně vztyčené ukazováky.

Vrabec zmizel. Unaveně zamrkala do monitoru. Smazat. Smazáno. Větrák nespokojeně vrněl do ticha, chtěl zpívat a chyběl mu doprovod.

Gumičky obepínaly nohu nad kostkami a k tomu botky na podpatku.. Stáří: jistě nad 60, ale taky kolem 70, nevím.