Babička

„Ahoj babi!“, halekám již ode dveří.

Ticho. Jen sotva znatelný průvan mi dává na vědomí, že je zase otevřené okno v kuchyni. Zároveň cítím libou vůni. Kuře. S nádivkou. K tomu brambory.

Zouvám si boty a vcházím. Babička stojí u sporáku, dvířka od trouby jsou otevřená, právě se podlévá kuře. Rádio hraje docela nahlas, uvědomím si. Proto mě babička neslyšela. Ještě že mám klíče. Dobrý nápad, který jsme zavedli od té doby, co děda zemřel a babička zůstala sama. Pekáč s kuřetem se vrátil do trouby a babička se pomalu otočila ke mne. Nejdříve se usmála. Jen trochu. Velké, hnědé oči se za brýlemi trochu zúžily, poté zůstaly jen tenké čárky a objevil se široký úsměv přes celou tvář. Objali jsme se.

Kolikrát jsme se takto objali, přemýšlím.

„Tak pojď a vyprávěj! Víš, že moc často nechodím do světa“, směje se.

„No, u mne toho zase až tak moc nového není“, vykrucuju se a pošilhávám po troubě, která schovává naši příští oběť.

Babička si všimne mého pohledu a zase se usměje.

„Neboj, za deset minut to bude! Mezitím mi můžeš říct, jak ti jde škola, co holky a vůbec!“

Začínám vyprávět. O přednáškách a seminářích. O těžkém životě studenta. O cestě vlakem, která trvá skoro celý den. O tom, co bych jednou chtěl dělat a čeho bych chtěl dosáhnout.

Babička poslouchá a usmívá se. Sem tam zvážní, když slyší, že nejsem s něčím spokojen. Vyprávím dál a mezitím babička prostírá k obědu.

„A co ty? Jak se máš? Už je to lepší?“, ptám se mezi sousty.

„Nestěžuju si. Pokud nejde o život, jde o hovno!“, usadí mne.

„Včera jsem byla na kontrole, už se to trochu zlepšilo. Pak jsem byla v knihovně, půjčit nějaké knížky, však mě znáš, ne? No a pak jsem se dívala na Bena“, pokračuje.

Jím a přemýšlím. Vzpomínám na dědu. Tenkrát jsme podnikali všichni výlety. Nebo jsme byli na chatě. Byli jsme i v zahraničí.

Chvíli oba mlčíme.

„Tak co, jak ti chutnalo?“

„Babi, jako vždycky! Prostě vynikající!“

„Ještě tam je na přidání!“, upozorňuje mne a zároveň se směje. Moc dobře ví, že mám už dost. Spokojeně se podívá na moje těžce zkoušené břicho.

„Zabalím ti to domů. K tomu ti dám i tu nádivku, co jsem upekla zvlášť. Sama to nesním. Vaši jsou stejně na chalupě, ne?“, ptá se a zároveň už připravuje poměrně objemný balíček.

Tak je to vždycky. Člověk aby alespoň dva dny před tím nejedl, povzdychnu si.

Sedíme u televize a komentujeme dnešní mezinárodní situaci. Babiččin termín.

„Aby se týden vysrat nemoh“, rozčiluje se nad chováním známého politika s knírkem.

„Já jsem celý život pracovala, a on nás bude poučovat co a jak. Blbec jeden.“, pokračuje.

Souhlasím s ní. Chápu její rozmrzení, ale zároveň je to i taková hra. Vím, že je svým způsobem nad věcí. Pochází z východního Slovenska, z chudé rodiny. Od šestnácti v armádě. Prožila válku.

„Dáš si kafe?“

Ani nečeká na odpověď a jde zase do kuchyně. Zapaluju si cigaretu. Jako jediný z rodiny mám to privilegium, zapálit si v obýváku. I vlastní otec musí kouřit v kuchyni.

Přichází babička s podnosem, kde jsou kouřící hrnky s kávou a oplatky. V duchu zaúpím. Žaludek také. Po střídmé stravě na koleji je to nápor, který zvládám jen s největším vypětím.

„Budem se dívat na Buriana?“

„Jasně, aspoň se pobavíme!“

Vím, že Vlastu Buriana miluje. Zároveň moc dobře vím, že tento film viděla alespoň pětkrát. Díváme se a smějeme se. Občas něco prohodíme a následuje nový výbuch smíchu. U toho ještě stačíme pít kafe a chroupat sušenky. Je nám fajn. Obyčejné, nedělní odpoledne.

„Nemáš ještě hlad?“

„Ne, babi fakt nemám“, odrážím očekávaný útok. Už je dost pozdě a já se ještě musím sbalit. Loučíme se a domlouváme se na příští návštěvě.

„Až dojedeš, zavolej!“, nabádá mě babička a zároveň mi tiskne do ruky balíček. Kdybych ho náhodou chtěl „zapomenout“.

„Jo a málem bych zapomněla. Kdy budeš mít čas umýt ty okna? Myli jsme je naposledy na jaře a chtělo by to udělat ještě před Vánocema.“

„Ok, uděláme to, až přijedu zase příště. Tak za měsíc.“

„Dobře budu s tím počítat. Koupím nějaké věci na okna. A co budeš chtít udělat k jídlu? Že bych udělal segedín?“, ptá se jakoby mimochodem. Přitom moc dobře ví, že jestli něco skutečně miluju, tak je to právě její segedínský guláš. Marně se snažila má matka ho uvařit. Jen babiččin byl prostě nejlepší. I navzdory plnému žaludku se mi začaly sbíhat sliny a kručet v břiše. Raději se rychle rozloučím, vlepil jsem babičce tři pusy – další zvyk, praktikovaný už od dětství – a sbíhám schody.

V úzké uličce, vedoucí na náměstí, se ještě jednou otočím a zamávám babičce, která je vykloněná z okna. I přes velkou vzdálenost vidím, jak se usmívá…

Telefon. Neděle večer. Po náročném dni se chystáme na odreagování se.

„Ahoj! No hele…babička zemřela…“, řekl tiše vlastní otec.

„To..si děláš srandu, ne?“, nemůžu uvěřit tomu, co jsem slyšel.

„Hele, já ti pak ještě zavolám, jo? Jako ohledně pohřbu a tak.“

Oznamovací tón. Konec.