Ten člověk se jmenoval Peter Van Hayen. Nebyl to zrovna nápadný
muž, vlasy mu šedivěly prožitou beznadějí a vousy měl neupravené. Nikdy
se nedostal dál než na okraj svého města. Vstával pravidelně každé
ráno už před pátou hodinou ranní. V tu dobu ještě celé Antverpy spaly
spánkem všech spravedlivých. Van Hayen sešel každý den po sešlapaných
starých schodech svého domku do přízemí. Celý spodek jeho bydliště
tvořila jedna jediná místnost, která mu sloužila jako kuchyň a jako
dílna. V rohu té velké neútulné místnosti stálo oprýskané umyvadlo
usazené v trojnožce, tam si opláchl obličej, který se odrážel v poloslepém
zrcadle, jenž bylo připevněné na stěně. S pocitem beznaděje si úplně
zbytečně prohrábl již trochu delší vlasy. Jestli bylo na tomto úplně
obyčejném a nenápadném muži něco zajímavé, tak to byly oči. Vypadaly, jako by
do téhle unavené, nevzhledné tváře ani nepatřily. Byly neuvěřitelně
mladé, s jiskrou očekávání a dychtivosti.
     Van Hayen žil sám. Občas si vzal k sobě na noc Henriettu, což byla
šlapka z antverpských doků. Za ta dlouhá léta, co Van Hayena znala, ho
měla i ráda. Každou noc jí, po milování, vyprávěl Van Hayen o svém
velikém snu. O snu, ve kterém dostal možnost brousit ten nejkrásnější
diamant na světě. Znala ten příběh nazpaměť, ale vždy ho trpělivě
vyslechla, s jeho hlavou položenou na svém, stále ještě pevném břiše. A
když někde uprostřed svého vyprávění usnul, jemně mu dala ztěžklou
hlavu na polštář, tiše se zvedla a během krátké chvíle mu poklidila
celý ten neútulný dům. Dávno si nebrala za svoje služby od něho
peníze, které byly s železnou pravidelností položeny na zjizveném
starém stole. Dával jí mnohem víc, dával jí pocit jistoty, toho, že i ona,
odvržená celou svojí rodinou, má tak trochu něco jako
domov. Mnohokrát, když v náručí námořníků z různých zemí předstírala
vášeň, myslela na svého brusiče diamantů..
     Ten den, kdy se Van Hayenovi změnil od základů život, vypadal zcela
obyčejně. On taky, pro většinu obyvatel divoce žijících
Antverp, obyčejný byl. I když, zřejmě každý den by měl být
neobyčejný.... Byl horký srpnový den a město hříchu pomalu střízlivělo
z minulé noci.
Seděl ve své dílně, vedle jemné brusky, kterou poháněl nohou a která
byla jeho jediný majetek, měl položenou meltu a v ní nadrobený
chléb. Každý den měl stejnou snídani a ani si nedokázal představit, že
by ráno začínal jinak.
Brousil malý briliant, který mu dal jako zakázku významný bruselský
klenotník. Měl z toho být zásnubní prsten pro mladou snoubenku syna
obchodníka s vínem a součástí jeho honoráře bylo i několik lahví
kvalitního vína dovezeného z Francie.
     Ten muž vstoupil do jeho dílny úplně nečekaně. Byl vysoký a oblečený
do kvalitního obleku, jenom jeho pleť nevypadala jako tvář unavených
antverpských obchodníků. Ta pleť byla osmahlá horkým sluncem z
tropických krajů a byly v ní vyryty všechny útrapy lidí bez řádného
domova.
,,Jmenuji se Ivan de Meer", představil se vysoký muž a sundal si
široký klobouk,který halil tu jeho tvář.
,,Jmenuji se Ivan de Meer a bydlím v Kapském Městě", pokračoval v
představování.
Užaslý Van Hayen se zvedl od své brusky. Nepamatoval si, kdy jeho dům
navštívil někdo tak vznešený, jako tento muž. Klenotníci většinou
posílali své pomocníky a tenhle člověk rozhodně jako pomocník
nevypadal.
,,Čím Vám mohu posloužit?", řekl a málem se při tom zlomil v pase...
Vysoký muž se se samozřejmostí posadil na židli, která stála u toho
oprýskaného stolu.
,,Nevím, jestli Vám moje jméno něco říká, ale jsem, mimo jiné, majitelem
diamantového dolu, který se jmenuje Hvězda Jihu a moji lidé mi vyrvali
z jeho útrob tohle....", řekl de Meer a položil před brusiče kámen
velikosti husího vejce.
Ve Van Hayenovi se zastavil dech. Ten zdánlivě nevzhledný šutr, byl
naplněním jeho snů. Citem pochopil, že pod rozpraskanou vrstvou na
povrchu, je to, na co čekal celý život.
Zcela kolem něho zněla de Meerovo slova o tom, že si přeje vybrousit
ten kámen do takové podoby, aby ho mohl položit k nohám anglické
královny Viktorie, která vládla světu na pevnině i moři. Celou tu dobu
Van Hayen vůbec nevnímal, co po něm jeho tajemný zákazník chce, hladil
přitom ten kámen a vrůstal do něho.
De Meer si jeho počínání všiml. Lehce se usmál, zvedl se od stolu a
řekl: ,,Myslím, že je to v těch správných rukách. Zastavím se za tři
měsíce, až se vrátím z Kapského Města".
Odešel a ve vzduchu po něm zůstala vůně moře, dálek, drahých doutníků a
váček guldenů, který ležel na tom zjizveném stole.
     Ten den zemřel Van Heyen jako člověk. Broušení diamantu, který sám pro
sebe nazval Kooh-i-noor, se stalo smyslem jeho života. Přestal vycházet
ven a jediným prostředníkem a spojnicí jeho života byly pravidelné
návštěvy Henrietty. Nemilovali se, protože ve Van Hayenově hlavě znělo
jenom staccato představ, jak by měl Kooh-i-noor vypadat v celé své
kráse... Každý večer usínal a pod hlavou měl sametový váček s
diamantem, z něhož odstraňoval nevzhlednou kůru a pod jeho velkýma a
přitom tak něžnýma rukama mu vyrůstala krása všech krás. Nemohl se
nikdy dočkat rána, až bude moct opět roztočit svojí malou brusku a
upne Kooh-i-noor do kleští, ze kterých, jako z lůna matky, se po mnoha
hodinách trpělivé práce, zrodí nejkrásnější diamant světa.
Ty své živé oči měl Van Hayen zčervenalé, jak se mu do nich dostával
jemný diamantový prach. Tvář mu propadla a měla nezdravou barvu
pokožky bez slunce.
Pokud Kooh-i-noor nebrousil, tak si na útržky papíru črtal jeho
budoucí křivky a hrany. Po týdnech vyčerpávající a vševysilující práce
bylo všech 128 ploch Kooh-i-nooru vybroušeno do bezchybného
tvaru. Ještě mnoho dní a nocí leštil Van Heyen
jemným brusným papírem tu neskutečnou krásu a děsil se příchodu de
Meera a toho, až mu jeho životní dílo bude odnášeno.
     A pak ten den nastal. Van Hayen si prohlížel lupou dokonalé tvary
diamantu a odstraňoval dávno neexistující nerovnosti, jenom proto, aby
se mohl toho kamene dotýkat.
De Meer vstoupil stejně nečekaně jako při své první návštěvě. Byl snad
ještě více elegantní a vyzařovalo z něho uspokojení se sebou
samotným.
Van Hayenovi se rozklepaly ruce pod tíhou té chvíle, které se tak
bál. Beze slov otevřel ty své mohutné dlaně a podal Kooh-i-noor de
Meerovi.
Ten lehce nazdvihl obočí údivem nad tím, co dokázal nevýznamný
antverpský brusič. Zkoumal pomocí lupy každou hranu a obdiv mu
zrychlil dech. Po dlouhé době ticha, kdy Van Hayenovi letělo sklopenou
hlavou šílenou rychlostí celý bezvýchodný a beznadějný jeho
život, konečně prolomil vysoký cizinec tu hradbu mlčení.
,,Krása, překonává to moje očekávání. Myslím, že si zasloužíte
dvojnásobný honorář, jenom je mi teď trochu líto, že jsem změnil plány
o tom, jaká bude budoucnost tohoto kamene...!"
Van Hayen poprvé zvedl hlavu a oči se mu rozšířily nehraným
úžasem. Zaslechl v té větě nevyslovený ortel a skrytou hrozbu.
,,Jaké plány máte s tím ....", málem řekl Kooh-i-noorem, ale to by de
Meerovi nic neřeklo. Hrozně se bál odpovědi.
,,Budete ho muset rozpůlit. Potřebuji z jednoho šutru udělat
dva. Myslím, že když se vám to podaří rozštípnout po hraně, tak budou
dva stejné kameny..."
,, To nemůžete udělat, pane!", vykřikl brusič zoufale. ,,Dal jsem do té
práce celý svůj život, nikdy nebudu moct brousit jiný kámen. V tom
kameni je celá moje duše, vzpomínky i budoucnost. Není možné, aby to
bylo rozpůleno.."