Fobie

 

Někdo se bojí hadů, někdo myší a jiný jít k zubaři. Já co nemusím, tedy opravdu nemusím, jsou pavouci. Tedy, já proti nim nic nemám. Nic osobního. Ať si klidně soukají pavučiny, chytají do nich mouchy a vysávají je jak peroxidová blondýna kreditku svého o dvacet let staršího milence. Proč ale kvůli tomu musí lézt až k nám do domu? Ba co víc! Jeden, extrémně drzý exemplář, se nám usídlil kdesi za stěnou v obýváku a večer co večer, tak kolem půl osmé vylézá zpod stěny a štráduje si to po koberci kolem televize a zpět. Já chápu, že každý má právo na informace. Na druhou stranu, to by mu nestačilo rádio?

A tak, zatímco zbytku Novácké populace vstávají vlasy hrůzou při pohledu na záběry dvoumetrového vazouna, který naporcoval manželku na pět kusů motorovou pilou (tupou), já třeštím oči na tvora o rozměrech patnáct krát patnáct krát deset centimetrů. V tom se naprosto shoduji s rybáři. Oni chytají „táááákhle“ veliké ryby, nám za stěnou v obýváku žije takhle veliký pavouk. Opravdu!

Tenhle pavouk asi nebude příliš inteligentní, nikdy jsem si nevšimla, že by vylezl zpod stěny, když na „dvojce“ dávali dokument o Mozartovi nebo můj oblíbený naučný pořad o používání pesticidů a jeho dopadech na hmyzí populaci. Kdepak, náš „Honzík“ jak jsme ho pokřtili, vylézal pouze na zprávy na Nově. Abyste si nemysleli. Je pravda, že když nějaké zvíře pojmenujete, dáváte tím najevo určitý (kladný) citový vztah a náklonnost. V Honzíkově případě tomu tak nebylo. Honzík byla nadávka.

Čeština v tomto směru moc vstřícná není, my Češi většinou nadáváme do zvířat nebo do pr…, a uznejte, říkat pavoukovi „Hovado“, to nezní moc dobře.  A angličtina je na tom ještě hůř, to je jen samé „fuck“. Takže motherfucker jsme okamžitě zamítli. Jednak je to příliš dlouhé. Jednak nevíme nic o jeho sexuálních aktivitách. Co kdyby to byla pravda? Co kdyby měl za zdí matku stejně obrovských (ne-li větších!!!) rozměrů (pro ty co zapomněli, Honzík má 20x20x15 cm) a každý večer po zprávách s ní pracoval na vytvoření pavoučí kolonie!!!

No prostě jsme ho pojmenovali po reportérovi Tunovi. Jen tak, na základě podobnosti. Když Tuna mluví o nějakém bestiálním mordu a Honzík se na něj dívá, mají ve tváři úplně stejný výraz.

Možná se divíte, jak je možné, že navzdory mému obrovském strachu z pavouků, je Honzík stále naživu. Proč ho tedy nenametu na lopatku a neprovedu malou pavoučí defenestraci? No jen si to zkuste, nahnat smetáčkem na lopatku osminohé hovado (dobrá, uznávám, za jistých okolností se i pavoukovi dá říkat Hovado) a vyhodit ho oknem ven. Vždyť by se při svých obřích rozměrech ani na lopatku nevešel! A i kdyby ano! Co kdyby se mu na ní nelíbilo a dostal by naprosto šílený nápad přelézt z lopatky mně na ruku?! S naprostou jistotou vím, že by mi v tu chvíli upadla a pokud ne, musela bych si ji nechat amputovat. Ano! Tak moc mám pavouky ráda!

Jinou možností by bylo praštit ho novinami, a teprve pak namést na lopatku a vyhodit. Jenže, na pavouka takovýchto grandiózních rozměrů by obyčejné noviny určitě nestačily! Jen by ho to podráždilo a mohl by se stát agresivním. Co kdyby se do novin zakousl? A co kdyby s zakousl do mne? …

Kdepak, na tvora jeho velikosti (jedna jeho noha má asi tak třicet centimetrů, rozumíme si, že?) bych potřebovala praštit ho kompletním ročníkem Lidových Novin včetně přílohy Pátek. A co potom? Co bych s tou mrtvolou dělala? Rozřezala motorovou pilou a schovala každou část těla jinam? To by měl Jan Tuna námět na reportáž! Šílená vražedkyně ubila oběť novinami, pak ji rozřezala a schovala všude po okolí. Jen považte, osm různých míst a na každém jedna noha! Tohle by ten žabař, co zabil manželku, nikdy nedokázal! A já vlastně také ne, já bych ani mouše neublížila, natož pavoukovi o velikosti hlídacího psa… Honzík u nás zůstane nadosmrti, nebo alespoň do té doby, než se rozhodne poctít svojí přítomností nějakou jinou domácnost.

***

Chtěli byste vědět, jak to vlastně s Honzíkem skončilo? Ne moc slavně. Asi týden po tom, co se u nás objevil poprvé, šel táta přepnout televizi a Honzíka zašlápl. Jeho mrtvolku pak sebral dvěma prsty do kousku toaletního papíru a spláchl do záchodu.

Já jen doufám, že Honzíkova osminohá matka pro to není na nás příliš naštvaná, velká skříň, která je součástí stěny v obýváku se nějak podivně natřásá…