Stavím se v devět

Sedíš na stole u židle po tmě

při rozsvíceném světle,

světlo a přesto pod víčky tma.

Pomalu se zavírají dveře

a jimi vchází z pokoje žena.

Uhasíš světlo,

abys jí viděl do tváře….

,,Nemusíš se zouvat, jsi přece bosá.“

 ……..řekl´s……….

Otevřeš okno,

aby z ulice byla slyšet hudba.

Harmonika slepého bezrukého žebráka s mrtvou kočkou

doprovází můj pomalý krok

směřující k Tobě.

Očima zalitýma Hdvě SOčtyři mi rozpouštíš vlasy,

které v momentu skryjí můj krk a ramena..

…až na prsa nesahají.

Tvým zrychleným dechem

se zamlžila okna zvenčí,

kam prstem píšu, Jakube.

Obyčejnou tužkou mi na těle

maluješ neviditelné obrazce.

Něžné tahy se objeví

a ihned mizí,

zbude jen drobné chvění

a obnažená nahota

pro oči slepce a jeho němou kočku.