Loutka

Schoulená žena

se skloněnou hlavou sedí ve sněhu….

Vidím ji ze svýho okna…

Je tam už třetí den…bez hnutí.

Není mrtvá…na to je příliš krásná.

Není živá…nehýbá se, nedýchá,

nemrká očima.

Vylezu tím oknem ven….

Jdu k ní,

s modrým kabátkem svý přítelkyně.

Byla u mě přes noc

a ještě spí.

Šlapu sněhem přímo za ní.

Čím blíž jí jsem,

tím jako bych ji více ztrácel …..

To ten silný vítr rozfoukává její obraz…

Stojím těsně u ní,

dýchám ji na tvář.

Věděl jsem,

že není mrtvá.

Jen beze mě nedokáže žít.

Přehodím jí

přes nahá ramena kabát svý holky.

Zatahám za šňůrku…pohne prsty…

pomalu jí zvednu hlavu

a maličkým postranním provázkem otevru oči..

otevřu-zavřu, otevřu- zavřu…

ona mrká!

Postavím ji na nohy.

Nechám ji se na mě dívat.

Usměje se, když chci, aby se usmála.

Pohladím se její rukou po tváři.

,,Chci, abys něco řekla“

,,ale ty mlčíš“

Přitulím se k ní…

Ležíme spolu

přikrytí sněhem.