V továrně,

kam už nikdo nechodí

za prací.

V policích,

prachem zavátých,

sny se ztracencům navrací.

Podzimním sluncem

ošumělá budova

chemičky ozářená,

znovu ožívá,

stará stavba

polorozbořená.

V tichu,

zešeřelém hlouček lidí

sedí.

V závětří,

jejich ocelového

království.  

Praskající oheň ozařuje stěny….

Ospalým sluncem

ukrytým za stromy,

se tovární hala zdobí,

do proužku dýma,

z prasklého okna

budovu halí.

Kouř stoupá vtírá se do očí…

V oknech

s vybitým starým

rámovím.

V domově sirotků,

ztracených,

odhozených okolím.

Hustá mlha

prachu vznáší se

nad chemičkou,

jednoho mrazivého rána,

podzimním sluncem

zapálenou.