Hospodská byla jako kytara

   Hospodská byla jako kytara: širokej zadek nakláněla mezi stoly, až jsem se bál, že mi pivo vyrazí z ruky. Měli tu dobrý pivo, Kozla, chodil jsem sem ale kvůli muzice.V naší ulici byly dvě hospody. Ale jen tady hráli každej pátek dixieland.

   Za ty léta už jsem měl vychytaný místo s nejlepším výhledem. Sedával jsem blízko výčepu, pokud tam teda nezacláněl Zrzavej Pete, ale ten chodil poslední dobou málo. Šetřil na barák, a byl proto pořád v práci.

   Pamatoval jsem všechny štamgasty léta nazpátek, vzpomněl bych si i na starýho Nerudu, co tu šéfoval před Máří. Ale to už bylo dávno: deset – patnáct let? Za tu dobu Máří zestárla. Když tady začínala, byla ženská krev a mlíko, postavu jako kytara. Trochu do větru, řekli byste, kdybyste viděli, jak chodila, jak se kroutila, ale nikdo na ní nic nevěděl. Bydlela v bytě nad hospodou a kdyby si začala s někým z okolí, a že zájemců bylo dost, byla by hned na ráně. Ochotně nastavovala zadek k poplácání, bavila se, ale jinak nic. O víkendech za ní chodil maník v červený kožený bundě, prej automobilovej závodník. A možná to i tak bylo, když se zabil při autonehodě, zbyl po něm Máří velikej vavřínovej věnec, co někde vyhrál. Přinesla ho do hospody a pověsila na zeď nad výčepem. Po každým malování se vrátil zase na původní místo, což svědčí o tom, že Fredy, ten závodník, pro ni nebyl tak uzavřená kapitola, jak jsme mysleli, když si přivedla šoféra Standu.

   S ním se zklidnila, snad proto, že u ní bydlel a nechodil jen o nedělích jako Fredy. Jezdil pro barrandovský ateliéry a u filmu vůbec asi dělá spousta veselejch chlapíků, protože tu dixielandovou partičku sem přivedl on.

   Když tu s dixielandem  začínali, nebyli nic moc. Časem se vypracovali, koupili si lepší nástroje a občas v hospodě chytli i nějakej kšeft. Jednou měli hrát na oslavě i největšímu uhlobaronovi z Teplic, ale dva dny před tou slávou umřel a s vystoupením pro tři sta lidí byl konec. To jen, že ta partička nebyl žádnej bídnej hospodskej šraml.

  Nejkrásnější dixie doba trvala tak dvě nebo tři léta. Pak přišla krize, lidi šetřili a do hospody chodili už jen takový, co si museli hlavu vypít, ať se dělo co se dělo. A ne ty, co jdou jen na jedno dvě piva, slušný občani jako vy nebo já. Ani muziku neměl chuť nikdo moc hrát, natož poslouchat.

   Standu propustili z práce a začal pít. Máří už ani služby nestřídala, byla v práci pořád, jen aby je oba uživila. Taky už nelítala po place jako vlaštovka, ztloustla, otékaly jí nohy a plácaly po zadku se naučila zmrazit pohledem tak, že je navěky přešla chuť. Na samým konci týhle neradostný doby dostal Standa invaliďák a jestli předtím ještě občas pomáhal v lokále, teď už dolů ani nechodil.

Byly to špatný léta, v týhle větě je všecko.

   A pak se NĚCO STALO a lepší časy se vrátily. Jednopivové, jak jim říkám, a nedělní rodinky s dětmi zase začaly chodit, a  když Máří za okno nalepila ceduli DIXIELAND OPĚT KAŽDÝ PÁTEK,  dala vymalovat lokál a na čistou zeď zase vlastnoručně pověsila věnec po Fredym. Na výpomoc si vzala neteř a když hrál dixieland, obsluhovala většinou jenom ta Markéta. Máří seděla jako každej jinej host a jen kasírovala. – Dixie, to je moje hudba…, zpívala na melodii z Limonádovýho Joea.

  A vypadala v tu chvíli jako tenkrát, když jsem jí viděl v hospodě poprvý. Zardělá a smějící se ženská s postavou jako kytara. Holky nemůžou za to, že stárnou – ale kluci taky ne.

   A pak to přišlo. Město dům prodalo a novým majitelem se stal nějakej Amík,  suchoprd, co nechtěl v baráku hospodu.

  Dneska se proto hrálo naposledy. Kapela dorazila v kompletním obsazení: klarinet, saxofon, bicí, trubka, dvě banja…Přišel jsem brzo, abych Máří pomohl, a proto s ní stačil dát řeč. – Kam bych šla? Nahoru půjdu – hodila hlavou směrem k hospodě na horním konci ulice. – mejt nádobí. Z důchodu se Standou nevyžijeme. Kór když on potřebuje ty léky, už to zase zdražili, sviňáci.

   Standa jezdil už nějakej pátek na dialýzu a veřejným tajemstvím bylo, že to s ním růžový není. Hubu na špacír si pustil saniťák Lojza, co ho vozil. Věděl to asi celej svět, ale řekl bych, že Máří nic nevěděla nebo si to aspoň nepřipustila. Kdo jí měl rád, na nic se neptal, a to byli skoro všichni.

   Nehodlala truchlit: - Nějak bylo, nějak bude, típla cigáro. Pojď mi pomoct se stolama.

   Bylo natřískáno tak,  že ani já si neměl kam sednout. I Zrzavej Pete přišel: - Když je to naposled, to musím. Barák se nepo…, hulákal mi do ucha. Kapela hrála jako o život a já si prohlížel lokál jako bych ho viděl poprvé.

  V jednu chvíli se kolem mě protáhla ven Markéta. Bylo tolik lidí, že se na mě musela doslova nalepit. Přísahal bych, že při tom zavrtěla zadkem.

   V deset večer jsem pil pátý pivo, když vzadu někdo zhasnul. Svítilo se jen nad trumpeťákem, kterej vstal a nasadil sólo. Během něho Máří obřadně sundala ze zdi nad výčepem ten věnec po Fredym a chvíli ho držela nad hlavou. Bylo to její vítězství, ten večer, ta hospoda, dixieland…Ten aplaus si zasloužila.

  Ještě dozníval, když se v lokále objevil Lojza saniťák. Za ním jsem  pootevřenými dveřmi zahlédl Markétu. Zamířil k Máří, něco jí pošeptal a vyvedl před hospodu.

   Protože jsem měl poměrně přehled jak a co,  postavil jsem se k pípě a točil, dokud se Markéta nevrátila. Tou dobou už každej věděl, co se stalo, nikoho jsme proto nemuseli k odchodu dvakrát přemlouvat. My dva jsme pak všechno nahrubo uklidili a hospodu zamkli.

  Bylo už skoro ráno, když si na dvoře dala Markéta prvního práska.

- Nakonec je dobře, že se to stalo zrovna dneska, řekla zamyšleně. Že poslední, co slyšel, byla ta muzika. Dost nás trápil, ale když hráli dole dixieland, byl vždycky chvíli hodnější.

   Na to se nedalo nic říct. Chvíli jsem myslel na Standu, kterej už v dixielandovým nebi jistě veze na koncert Bixe Biederbecka nebo poslouchá nějakou pekelně dobrou kapelu. Pak jsem Markétě půjčil čistej kapesník a objal jí kolem ramen. Opřela si o mě hlavu a já jí jemně poplácal po rameni a pak po zadku. Nic víc, přátelé, nic víc.

xxx

  Za nějakej pátek začali hrát dixieland v druhý hospodě, ale už to nebylo ono. Možná je hudba jako kytky, nedaří se jí všude stejně.

/26.října, hospoda Nad kostelem, Žižkov – 31.10. 2006, 16:28 hodin. Láďovi Š./