Magdu jsem znal z hospod, z těch nejzakouřenějších pajzlů, kde pomáhala výčepákům roznášet pivo, somrovala drobné nebo štamgastům sedala do klína a nikdo se jí nemohl zbavit, dokud jí to jediné a poslední pivo nebo kořalku neporučil. Někdy jsem ji potkal i venku na ulici, když se kolébala a vláčela za sebou tašku na kolečkách a v ní prázdné lahve, starý papír nebo škrpály a hadry vytahané z popelnic.

Magda vypadala jako zmuchlané včerejší noviny, jako papírová krabice od bot zapomenutá venku na dešti a list, který na podzim uvadne a tiše se snáší k zemi. Potkával jsem ji, jako se potkávají děti, když se vracejí ze školy, nebo sousedé, když večer na ulici venčí své pejsky. A nikdy mě nenapadlo, odkud a kam se pokaždé táhne s tou svou pomačkanou taškou, nikdy jsem nepomyslel na to, kam každý večer skládá unavenou hlavu plnou boláků a vrásek. A nikdy mě nenapadlo, kterými cestičkami se ubírají její kroky ten večer, kdy všechny hospody stáhnou rolety, z oken vytéká na chodník vůně smažené strouhanky a vánočního cukroví, všude hoří svíčky a nikdo, nikdo nemůže být sám.

Byla zima, taková syrovina a chlad, který studí a zebe až v kostech, a do špiček prstů a pod nehty píchají tisíce jehliček. V oknech domů blikaly žárovičky a barevné řetězy, poslední opozdilci spěchali domů a ve vzduchu viselo tajemství dlouhé noci, a já jsem byl sám. Jako toulavý pes přehrabávající popelnice, jako starý kocour, který se plouží mezi domy. Protože jsem chtěl být sám raději takhle, doopravdy, než doma, kde už na mě nemluvil ani náš andulák a má vlastní žena už celý týden přede mnou bouchala dveřmi. A nikde jsem se před ní neschoval, pořád mi stála za zadkem a přitom mi nikdy nic neřekla, jenom jen tak, jako by sama pro sebe, prohodila nebo spíš vypustila nějakou poznámku, jedovatou a ostrou, aby mě co nejvíc zasáhla, aby mě to pořádně zabolelo a aby právě dneska, na Vánoce, té mé zabedněné hlavě došlo, jak jsem jí zkazil život, když jsem si ji vzal.

A přitom pro mě Vánoce znamenaly tolik… Abych se doma – a já pořád říkám doma, doufám, že můžu říkat doma - neudusil, musel jsem ven. Chodil a bloumal jsem ulicemi, zachumlaný do kabátu, pomalu jsem míjel výkladní skříně a zaparkovaná auta a jen jsem se občas zastavil pod okny a poslouchal koledy z rádia a cinkání zvonečků, oznamující dětem, že Ježíšek už nadělil.

Nohy mě přivedly až k nádraží. K takovému docela obyčejnému nádraží na kraji města, odkud odjede poslední vlak v šest večer, a výpravčí, který má na Štědrý den službu, může zavřít pokladnu a uvařit si kafe, aby neusnul, protože to je jediné, co se po něm až do rána bude chtít.

Zapadl jsem do čekárny, spíš ze zvyku jsem pročítal jízdní řády a oznámení o výlukách v zaprášených vitrínách, a teprve za chvíli jsem v koutu, na lavičce za sloupem uviděl Magdu.

Magda dřímala a vedle ní se krčil takový starší, drobnější chlapík schoulený do starého vatovaného kabátu, jaký nosí lesní dělníci a chlapi ze staveb. Teprve, když zvedl hlavu, jsem ho poznal. Pepík. Nenápadný, tichý človíček, kterého Magda občas přivedla do hospody, možná s ním žila a možná ne, to nikdo nevěděl.

Možná se tu dneska jen tak náhodou sešli, jak se tak někdy sejdou lidé, kteří nechtějí být sami.

Sedl jsem si naproti, lavička zavrzala. Magda otevřela oči a loktem šťouchla Pepíka.

„Koukej… tam,“ ukázala na mě. Pepík zvedl hlavu a jeho unavené, úzké oči ožily. Usmál jsem se.

„Hezké Vánoce, Magdo,“ hodil jsem udičku.

„Hovno vánoce… a co vy tady,“ odsekla hrubým, propitým hlasem.

„Ale… čekám na vlak,“ ukázal jsem ven na nástupiště.

„Von je blbej,“ strčila Magda do Pepíka a ukázala na mě, „prej na vlak, hehe…“

„Na vlak,“ vzdychl Pepík a zasněně se podíval ke dveřím.

„Ále… to víte, jak to tak někdy přijde,“ pokračoval jsem. Ale naproti, v okénku pokladny zachrastil závěs. Dvířka se s bouchnutím otevřela a z osvětlené pokladny vykoukla překvapená a kyselá tvář výpravčího.

„Kdo tu sakra… končíme,“ zaskřehotal, „dneska už nic nepojede.“

„Di do prdele,“ tiše zamumlala Magda. Všichni tři jsme hleděli před sebe a mlčeli. Okénko znovu zaklaplo a závěs vztekle zahrčel. Ale hned, ještě než jsme se stačili vzpamatovat, stál výpravčí ve dveřích jako nelítostný stařec, vyhánějící Adama a Evu ze zahrady, jako archanděl Gabriel střežící bránu. Jen místo svatozáře měl úřední, placatou čepici a místo dlouhého ohnivého meče docela malý, nenápadný svazek klíčů.

 „Táák, zavíráme,“ zachrastil místo pozdravu.

„Zavři, klidně si zavři,“ řekla Magda, už nahlas, „mě… nás to nesere.“

„Jo, zavřu, ale až budete venku… všichni.“

„Zavírat se má až o půlnoci,“ přidal jsem se, „máte to na dveřích.“

„Ale dneska už nic nejede.“

„Podívejte, pane výpravčí,“ zkusil jsem ho obměkčit, „vždyť tady nikomu nepřekážíme… nikdo tu nekřičí, nepije, podívejte, ani kapka…,“ obrátil jsem naruby kapsy kabátu.

„Mě to, pane, nezajímá… mám předpisy, v pět čtyřicet sedum jede šestnulaosmička, tak přesně v pět třicet dva otevřu čekárnu… ani o je-di-nou mi-nu-tu dřív.“

„Počkejte,“ řekl jsem, „do rána je daleko… víte, ono… všechno už je dneska zavřený, přece byste…“

Výpravčí byl jako skála: „Já se s váma nebudu… Jestli o-kam-ži-tě ne-o-pus-tí-te če-kár-nu, zavolám policajty.“

„Zavolej, ty hovado, a hlavně se neposer,“ zasyčela Magda, když se zvedala. Ztěžka se zvedl i Pepík a oba dva se vyšourali ven. Prošel jsem kolem výpravčího a hned za mými zády zarachotil klíč. Výpravčí ještě zkusil kliku a pak zapadl do dopravní kanceláře. Přes dveře bylo vidět, jak pečlivě rozbalil salám, na-pros-to přesně ukrojil kolečko, nařízl a oloupal slupku, nůž položil na stůl a srovnal ho, aby neležel nakřivo.

Stáli jsme venku mezi nádražní budovou a první kolejí, od úst nám šla pára a na ramenou a ve vlasech nám roztávaly sněhové vločky.

„Děte domů,“ kývla na mě Magda.

„A co vy?“ zeptal jsem se.

„Vo nás se nestarejte, my sme zvyklý…“ Magda zamířila k lavičce a Pepík se poslušně posadil vedle ní. Přitáhl jsem druhou lavičku a sedl si naproti.

„Co ste to včera povídal,“ najednou si vzpomněla, „tam, na Starý poště?“

„Já už si nepamatuju.“

„Jak se zkracujou dýlky… to bylo chvíli předtím, než ten, co seděl proti vám, usnul a pak ste ho pochcanýho táhli domů.“

„Aha, už vím… a jak se prodlužuje čas, už si vzpomínám. To bylo o Einsteinovi a teorii relativity.“

„Mně se na tom líbilo… kdybysme tak mohli zkrátit noc.“

„Zkrátit,“ zaškemral Pepík a pak tiše ukázal do dálky, tam, kde nad kolejemi, mezi padajícími vločkami, svítila dvě nehybná červená světla nádražního semaforu.

„Třeba nějakej vlak přijede,“ zasnil se.

„Hovno přijede, dědku,“ utřela ho Magda a dloubla mě do žeber: „co je to ta real… relivita?“

„Relativita?“

„Jo.“

„To je na dlouho… jak bych to jen… Byla jste někdy v ZOO, za zvířátky?“ povídám.

„Jo, ale už dávno,“ máchla Magda rukou kamsi za sebe.

„Tak si představte klec. Takovou velkou, drátěnou klec a v ní strom a úplně nahoře, na nejvyšší větvi sedí orel.“

Magda dloubla Pepíka do žeber: „pták, hehe… na ty já sem celá říčná.“

„Orel,“ pokračoval jsem, „nádherný a velký dravec, který, když roztáhne křídla, zakryje půl oblohy… A teď si představte, že nahoře na té kleci sedí holubi, hejno holubů, které by ten orel venku prohnal tak, že by ani nestačili zatřepat nožičkama, a pírka by z nich lítala jako z roztrženého polštáře.“

Magda zívla a přitulila se k Pepíkovi.

„A teď si představte, že ti holubi přes pletivo na toho orla, vládce nebeských výšin, docela normálně kálejí.“ Vstal jsem a rukama naznačil, jak mi to všechno teče po vlasech a za ušima stéká na ramena a za krk.

„Serou,“ řekla Magda a dloubla Pepíka loktem, „slyšíš co říká, voni na toho pitomce z vejšky serou.“

Pepík starostlivě pokýval hlavou a nahrbil se.

„Ano,“ přisvědčil jsem, „ta klec všechno obrací… a právě to je relativita.“

„Tak to jo, tomu rozumim,“ řekla Magda a zamyslela se, ale pak mávla rukou: „to je ňákejch štráchů kvůli pár hovnům, my se v nich válíme furt…“

„Neválíme,“ špitl Pepík.

„Válíme,“ odsekla Magda a ukázala na mě: „von se v nich bude válet taky… jinak by šel domů… Proč nejde?“ zeptala se Pepíka.

„Víte co,“ snažil jsem se odvést řeč jinam, „představte si něco… jsou Vánoce… třeba, že sem přeci jen přijede vlak a zastaví.“ Vstal jsem a udělal pár kroků k první koleji.

„Tady nic nezastaví.“

„Třeba zastaví, a vystoupí z něj Ježíšek, s náručí dárků, jen pro vás… Představte si, Magdo,“ ukázal jsem na koleje.

„To je kravina, bože… ten se na nás taky vysere, Ježíšek, jako všichni,“ naklonila se k Pepíkovi.

„Třeba má pravdu,“ zastal se mě Pepík.

„Hovno má… první den tu je a hned je chytrej jak vopičák.“

„Třeba přijede,“ znovu špitl Pepík.

„Se vysere…“

„Nevysere.“

Přerušil jsem je: „představte si, jak může takový Ježíšek vypadat… malý, nahatý, s vykulenýma očima, ještě trochu rudý z té námahy… taky se musel poprvé nadechnout a zakřičet si jako ostatní děti.“

„A jí, Marii to kurva taky muselo pěkně bolet… to si chlapi vůbec nedokážou představit,“ vyčítavě se na mě podívala Magda.

„Však chlapy to bolí taky,“ řekl jsem tiše, „i Josefa, tesaře, to bolelo, víc než zadřená tříska nebo pořezaná ruka.“

„Hovno,“ odbyla mě Magda a ukázala na Pepíka: „toho tak aby něco zabolelo… ten ani neví, jak se to dělá…“

Pepík se díval před sebe a mlčel.

Trochu zafoukal vítr a se střechy na nás smetl náruč sněhu. Ze dveří vyšel výpravčí, s rukama v kapsách si protáhl záda a prohodil pro sebe, ale tak, abychom to slyšeli: „ty mi tady scházeli…“

Magda ani nezvedla oči: „di do prdele,“ zabručela.

Za výpravčím vztekle bouchly dveře kanceláře.

„Magdo, co myslíte,“ řekl jsem, „děti píšou Ježíškovi o dárky, strkají pro něj dopisy za okno… co kdyby to bylo naopak, kdyby ty dopisy psal Ježíšek. Nám, lidem.“

„Jako nám tady,“ zasmála se Magda, „co by nám tak mohl psát… dyť má všechno, proto mu taky haranti píšou vo dárky… že jo, starej,“ dloubla do Pepíka.

„Jo,“ přisvědčil Pepík a znovu se zasnil.

„Třeba mu doopravdy něco chybí,“ pokračoval jsem, „ale neumí si o to říct ani napsat, protože je maličký… O co byste si napsala vy?“

Magda chvíli mlčela a pak špitla: „dyť já taky neumim… ale řekla bych si o flašku, ne o ňákej pitomej jabčák, ze kterýho se jeden leda tak pobleje, ale o flašku toho nejfajnovějšího pití, bílýho a zlatýho vínka z Šobesu, co ho prodávají v úzkejch dlouhejch lahvích obalenejch slámou… a k tomu kdyby tak bylo kilo šunky, rozumíš,“ chytila mě za ruku a já jsem si všiml, jak se jí rozzářily oči: „kilo poctivýho fajnovýho masa, nakrájenýho na tenoučký plátky, aby vydrželo až do rána… a kafe, ne ňákej koflíček do dvou prstů, ale půllitr poctivýho černýho kafe na zahřátí, o to bych si řekla.“

„A víc už nic?“

„Trochu tepla… i tudle pro Pepíka, po tom fajnovým masíčku, aby líp vytrávilo… Hodiny, ukaž, kolik je,“ nedočkavě mě popadla za ruku.

„Nemám,“ vyhrnul jsem rukáv, „ale koukněte, tam… bude čtvrt na dvanáct,“ ukázal jsem na nádražní hodiny, na zašpiněný a zaprášený ciferník, pod kterým svítily do noci prosklené dveře dopravní kanceláře.

„Do prdele,“ ulevila si, „já myslila, že už je tak ke druhý.“

„Na kostele ještě ani netloukli dvanáct,“ namítl jsem a ukázal směrem do města, „a co byste vy dali tomu maličkému?“

„Ty si dobrej, co asi… dyť nic nemáme,“ rozhodila Magda rukama, „ale dát bysme měli… obrať kapsy,“ strčila ramenem do Pepíka.

A na lavičce mezi nimi rostla hromádka - půlka rohlíku, zlomená cigareta, zmuchlaný špinavý kapesník ztvrdlý mrazem, a nakonec pár drobných.

„Jak to, že máš peníze,“ pískla Magda, „ještě odpoledne si neměl… tu flašku sme museli koupit za moje.“

Pepík se přikrčil, vzal ji za ruku a bylo vidět, že má slzy na krajíčku.

„Teď už sou na hovno,“ zamračila se Magda. A pak těch pár pomačkaných bankovek a mincí shrábla, a najednou, úplně jsem strnul, protože se zvedla, udělala pár kroků a pak přičapla ke kanálu a všechno nastrkala dovnitř.

„Už nás to srát nemusí… he,“ vyplázla na mě jazyk. „Zkurvená noc, bez konce,“ ulevila si, „čekárnu otevřou v půl šestý, musí otevřít… některý otevřou dřív, a některý svině neotevřou vůbec, seděj si v tom zasraným zaprděným kanclu a neotevřou.“ Pro Magdu musela být nádražní čekárna místem, kde se dalo přespat, teplým betlémským chlévem…

„Dneska otevřou,“ zasnil se Pepík a zadíval se někam do dálky.

Magda ho beze slova odstrčila na kraj lavičky a poposedla si k němu. „Poďte k nám,“ řekla a ukázala na volné místo vedle sebe. Zvedl jsem se, až mi zapraštěly kosti a klouby ztuhlé zimou. Zavrávoral jsem, ale pak jsem přisedl vedle té pomačkané ženy, předčasně zestárlé krásky s nateklou tváří, o které by snad nikdo ani po deseti pivech, ani potmě a zezadu nemohl říct, že je hezká. Po očku jsem zblízka sledoval její boláky a těžká, unavená oční víčka. Viděl jsem její ruku, jak drží Pepíka kolem ramen a druhou ruku si hřeje mezi stehny, a žasl jsem, jak se tváře těch dvou lidiček podobají a jak jsou, v té zimě a blikavém světle vysokých nádražních luceren, jak jsou ty jejich tváře… krásné.

„Děkuju, Magdo,“ řekl jsem tiše.

Magda ve mně četla jako v obrázkové knížce.

„Že sem ještě kočka,“ mrkla na mě.

„Jseš,“ odpověděl jsem bez váhání. Magda se ke mně nahnula a políbila mě. Měla rty jako struhadlo… Cítil jsem její vlasy slepené kouřem a vlažné teplo jejího zhuntovaného těla. A úplně jsem zapomněl na svou ženu, která teď na druhém konci města vztekle křápe nádobím, zapomněl jsem na řady rozzářených oken s blikajícími stromečky a hromady pestře zabalených krabic, které si zase spořádaní občané letos natahali domů, zapomněl jsem i na vřeštění koled a panděra naplněná k prasknutí, i na petardy, které odpoledne házeli znudění haranti lidem pod nohy.

Myslel jsem na Magdu a na Pepíka, kam asi půjdou, až se zítra ráno naše cesty rozejdou, myslel jsem na Ježíška, co by si od nás, lidí asi přál najít pod stromečkem - snad aby už konečně bylo ticho, aspoň kousek opravdového ticha.

Díval jsem se na Magdu a její ruce, které ve svém klíně hladily a hřály roztřesenou a seschlou Pepíkovu ruku. Myslel jsem na Ježíška, na černovlasou Marii, takovou snědou, cikánskou madonu s dítětem v náručí, sedící ne na oslíku, ale za okénkem vlaku, který se prodírá tmou. A na světlo, které si lidé odnášejí z kostela, z půlnoční, do svých domovů.

Myslel jsem na to, že se to teplé betlémské světlo rozsvítí i tady, na posledním zapomenutém nádraží, a pak se otevřou brány rajské čekárny a Magda ochutná své víno z šobeské vinice nad Dyjí, hřejivé a zlaté, protože v něm bude zapečené prudké slunce a všechny barvy a vůně vyprahlé moravské stepi. Myslel jsem na to, jak to víno budeme podávat jeden druhému, jak naše prsty budou vybírat tenké plátky libové šunčičky a trhat a lámat zlatou kůrku křupavého, horkého chleba, právě vytaženého z pece.

Myslel jsem na Magdu, na klimbajícího Pepíka i na jejich propletené ruce.

Zdálky bylo slyšet, jak zvony na kostele odbily půlnoc.

Výpravčí v přetopené dopravní kanceláři spal, s nohama na stole.

Venku na lavičce, zachumlaný do vatovaného kabátu, podřimoval i Pepík.

Vstal jsem a od nádražní budovy jsem přinesl odpadkový koš, plný zmuchlaných novin, projetých jízdenek a nedokouřených špačků. Koš jsem postavil doprostřed, před Magdu, a škrtl sirkou. Magda se na mě vděčně podívala. A měla takové lesklé, mokré oči.

To nebyly slzy, to jen studené vločky jí tály na řasách.

Její rty se pohybovaly a já jsem slyšel, jak tichounce odpočítávají, kolik hodin a minut zbývá do půl šesté ráno, kdy nám pan výpravčí otevře čekárnu. Znovu jsem se k ní posadil. Přes kabát jsem cítil, jak dýchá a jak jí tluče srdce. Slyšel jsem tlumené údery vyzvánějící do ticha takový zvláštní, nenapodobitelný rytmus, jako zvonec kdesi na šumavské samotě, který vede kroky unavených pocestných, zvon majáku, ukazující cestu zbloudilým lodím, vzdálená ozvěna ocelových kol na zamrzlých kolejích.

A jako by někde v dálce, za poslední výhybkou, probliklo světlo a zahoukala píšťala, ale ne obyčejná, z chrchlavého motoráčku, šestnulaosmičky, který tady zastaví v pět čtyřicet sedm, ale stará, poctivá píšťala kouzelného vláčku ze starých časů, s dřevěnými vagonky s úzkými okénky.

A parní lokomotivou odfukující kouř a páru, s lucernou svítící do černočerné, černé tmy.