nA cestě do výšiny
už stál jed,
ten projediný,
pohodlný,
vykuřovač,
jeho imunita,
integrita přitahovala vše živé
k jedinému cíly,
výšině.

a tak se stal bohem,
nevnímaje nebezpečí jedu,
po cestě své
šel krokem,
a mysl spravedlivého,
stala se mu jedinou zbraní.

překážky byly překonány,
i ty nejpevnější hradby padly,
před a jeho slovy,
moudrost lámala skály,
rozdíloy věků smazány.

průsmyk Ka,
plný sněhu a ledu
pod jeho kroky všechen tál,
vše zničit mohla už v svém rodu
jediná myšlenka,
zemřel a život se mu zdá.

A já volal, Sny!
Ať blesk mě srazí
zdali mám vás rád,
jak plakal,
ubíhaly dny,
roky špinavé vojny,
dál byl jsem král,
mír mysli, světa,
jen se zdál.

kaprál nevědomí,
slepý a přesto vidoucí,
vedl jsem jednotky
v krvavém šílenství
jak já lekneš se,
když smrt kost ti hodí,
tak já zemřel,
když přišlo vítězství.