Vánoce, vánoce, svátky zakázané lásky. Jsi ve vedlejším pokoji a čekáš na zvoneček. Ježíšek má bárbínek plné tašky. Vykládá je z igelitek pod stromeček, prázdnou igelitku přetáhne přes hlavu mamince. Drží, drží, drží, dokud se nepřestane hýbat.

Kapr na stole chladne, jsi samo, rýpáš do salátu, začínáš být nervózní a podrážděné. Rybí kostí rýpáš do okraje svíčky, rudý vosk ti hbitě uklouzne a už tuhne na zářivě bílém svátečním ubrusu. Cilidárkylink. „Ježíšek už je pryč, ale nechal v pokoji horu dárků,“ opírá se tatínek o futro.

Maminka asi někde ve sklepě na haldách letáků plých slev oplakává svá nepodařená linecká kolečka a tatínkovu pokutu za stromek, pod který se bez rozhlížení vrháš, páráš papíry, trháš, rveš, hromadíš. „Jaké má ta nová bárbína krásné šaty,“ rozplývá se tatínek. „Ale vždyť jsi nahý,“ zavolají jedny nevinné oči.

Ale ne, má přece ponožky. A na tváři mír a klid. Letos je dostal naposled. Ježíšek přestal existovat.