|
| |
 |
Slovensko - raj motoristů?
Autor: PeterEx (Občasný) - publikováno 18.4.2000 (09:28:18), v časopise 18.4.2000
|
|  |
Jezdívám občas na Slovensko. Tak jednou, dvakrát do roka. Mám tam rodinu i pára dobrých přátel. Jako moderní a pohodlný člověk, samozřejmě bez auta ani ránu. Jeden z mích přátel na Slovensku je toho času příslušníkem městské policie v mém rodném městě. Tudíž sem mi dostalo řádného poučení o součastném stavu a možnostech zahraničních řidičů brázdících slovenské silnice jak se vyhnou možnému postihu za dopravní přestupky.
"Je to jednoduché, " zněla přátelská rada, " stačí, když řekneš *Jistě velice rád vám zaplatím, ale bohužel zrovna nemám u sebe žádné slovenské peníze* , a jelikož jsou pokuty v zahraničí nevymahatelné, " pokračoval v řeči, "si zkrátka za vodou a oni na tebe nemůžou."
Vyzbrojen příslušnými vědomostmi jsem se vydal na svou další cestu na Slovač. Samozřejmě, jako správný řidič jsem rázně odmítnul manželčin návrh na zakoupení silniční známky. Po cestě jsem si neděla vůbec žádné starosti z dodržováním omezené rychlosti a o placení v parkovacích automatech jsem ani neuvažoval.
Týdenní dovolená proběhla rychle a bez problému a já se vydal na zpáteční cestu. Kousek za Košicemi, na dálnici vidím v dálce policejní hlídku. Na stavěni jsem vůbec neměl chuť tak jsem se hezky schoval kamion a hodlal jim projet před nosem. Neschoval jsem se. Vyhmátli mě. Poslušně jsem zastavil u krajnice. Nasadil jsem odměřený výraz a čekal na příslušníka.
"Ted jim to ukážu." Říkal jsem si v duchu.
Přišla příslušnice. Mladá a pěkná. Poslušně jsem vystoupil a následoval ji.
"Vy jste se schovával." Pronesla s přísným výrazem.
"Já? Ne, vůbec." Lhal jsem a cítil se jak školák před rozbitím oknem. Můj odměřený výraz postupně roztával.
"Pane řidiči," pokračovala, "překročil jste povolenou rychlost o více než 40km/h a to je vážný dopravní přestupek."
Poslušně jsem přitakal se sklopenou hlavou.
"Uděluji vám pokutu 500Sk." Pronesla rázně. "Kolik máte u sebe peněz?"
"200 korun." Přiznal jsem a z mého předešlého odhodláni nezbilo absolutně nic.
"Dobře, že jste to vy tak vám to snížím na 200 korun. Jste ochoten zaplatit?" Zeptala se smířlivěji.
Byl jsem a ochotně jsem zaplatil. Tady by mohl celí příběh skončit, ale přece jen jsem byl za "pravdu" alespoň částečně odměněn. Při odchodu se sličná příslušnice rozhlédla kolem a naklonila se ke mně.
"Jak dlouho budete ještě na Slovensku?" Zeptala se mě pološeptem.
"Jsem právě na cestě domů." Odvětil jsem.
"Víte," přistoupila blíž, "kdyby jste ty peníze potřeboval, já bych vám je vrátila"
Odmítl jsem. Ale zůstal mi alespoň dobrý pocit.
|
|
|
