Povzdech

Jen tak si hvízdnout
a skákat přes kaluže,
pak jít a natrhat s láskou
ty nejkrásnější růže.
Své milé je dát,
kterou stále hledám,
zmocňuje se mě strach,
že už je žádné nedám.

Osudem zkroušený
trošičku lásky by to chtělo,
však těžko ji najdeš,
když zmrzačené máš tělo.
A krutý stroj času tiká,
neúprosně odměřuje čas,
samotou pozvolna chřadnu,
šedne mi vlas.

Jestli pak jsi?
Zda-li tě najdu?
Bez tebe sám
zármutkem zajdu.
Tak se už ukaž,
polib mi tvář,
do mých smutných očí
vznes zase zář.