Vyšel jsem z úřadu dobré mysli, že zamířím bezodkladně k domovu. Na rohu přitočil se ke mně kolega, kterého jsem myslil diskrétně přehlédnout v proudícím davu lidí (nanejvýš zdvořile pokývat hlavou na pozdrav), a jako čamrda čile a nepřipouštěje mých námitek mi sdělil, že jdeme stejným směrem. Ta myšlenka, že budu sdílet čas cesty s člověkem nudným a bez jiskry, po výtce ke všemu ještě dotěrně upovídaným, mi nepřipadla nijak lákavá. Nuž co má jeden v takové chvíli dělat, aby dostál protokolu a nebyl propírán při ranních kávách mezi kolegy co nezdvořák. Ačkoliv snad i po tom mi příliš není, ale jak nemám rád trapnost a nedostatky ve výchově, tedy mohu si za tu patálii také trochu sám.

Nechal jsem tlustého kolegu vyprávět jakýsi příběh, jehož byl hrdinou a mravní autoritou, aniž bych jej valně poslouchal a omezil se na pouhá citoslovce a zvolání: „ovšem“, „i toto“, „ahátě v kabátě“. Reagovat tímto způsobem vyžaduje při snížené pozornosti posluchačově pouhé vnímání melodie hlasu. Ve své kancelářské práci, nechci se chválit, stal jsem se v oboru takové konverzace obratným. Inu také manželství nechá výše popsané patřičně osvojit.

Cesta ubíhala a do rytmu našich kroků vyhrávaly kadence kolegových vět pěkně allegro molto vivace a moje úřky a syky přisypávaly synkopy. Myslil jsem popravdě na velkou spoustu jiných a nezávažných věcí. Co zítra, tchýně hodlá malovat kuchyni, to ona jistě bude vyžadovat mou pomoc, jak jen se vymotat, a hele jaké pěkné odpoledně se prohání naším parkem, inu je březen, taje, taje; občas šmouhne hlavou myšlenka, věta, verš, aby pobavily, potesknily.

Blížili jsme se k zastávce autobusu, tato reálie se žel nedala upozadit tak snadno. Bylo nutné pořídit plán na ústup, či spíše bylo nutné k jeho provedení vyhmátnout správnou chvíli. Kolega se zrovna rozohnil a v dramatických sekvencích líčil cosi, blíže se k pointě (hlas chvěje se trochu potlačovaným blízkým pobavením), když jsme svorně dostihli zastávku a proběhli očima jízdní řád. K čertu, napadlo mě, dvacet minut čekání, potom jízda v přeplněném vozu (téměř půl hodiny), kolega s nepříjemným forte hlasem, a navíc – až vystoupíme, bude mě za rukáv držet na rohu, aby mi dopověděl, prskaje mi na zimník. Pohříchu bydlí nedaleko mého domu.

Využil jsem vteřinového zaváhání kolegova k tomu, abych ukázal prstem na štít restaurace, která se (hosana) nachází nedaleko s doprovodem, že tady jsem si totiž domluvil schůzku a právě jdu načas. Ano, řeknete si, je to risk, takový vypravěč jistě rád zajde, bral jsem to v úvahu, skočil jsem. Ta vteřina volného pádu, během níž rozvažoval zcela čitelně všechny své možnosti, trvala snad několik hodin. Nakonec ale k mé nemalé úlevě vyslovil se kolega pro dodržení svého původního plánu. Jeho pramalé odhodlání mi však mělo napovědět. Rozloučili jsme se a já, jelikož pod dozorem, stiskl kliku restaurace, abych se užuž ocitl v horké a zakouřené, tmavé a nevkusně zařízené nálevně.

Jak již jsem však na začátku uvedl, původně jsem měl namířeno přímo domů (jaký paradox, zajdu-li někdy s přáteli po práci na skleničku, často pak s jistou dávkou dobromyslného humoru manželce říkám, že dveře restaurace mě pozřely a odpor že byl marný), ale usedl jsem v mlze ke stolku a musel čekat, než se ten otrapa ztratí. Je zajímavé, že mnohé spisy, které líčí průběhy velkých bitev středověku, shodují se na strategických nedostatcích válečných lstí. Krátce – taková klička stane se snadno pastí. A to se mi stalo.

Hospoda, do níž jsem domněle unikl, nemá jiný východ než ten na zastávku (chyba číslo jedna, škrtám si v hlavě, když na mě číšník vrtí hlavou). Ten génius podprůměru, ten nevyzpytatelný blb (chyba číslo dvě – chyba velká) právě odchytl jinou oběť a drže jej za rukáv (jak odporné – soucítím s nešťastníkem) vypráví (možná stejný jako mně) příběh, který jako pantomimu mohu sledovat oknem. Jde však také o čas – sedím tu sám, nikdo na fiktivní schůzku nepřichází a kolega při své omezenosti disponuje žel bystrostí policejního psa (žel také sloní pamětí).

Po chvilce, kterou jsem vyplnil otíráním upoceného čela a sledováním střídavě hodinek a výjevu za oknem, nechává kolega ujet svůj spoj a komentuje to pouhým mávnutím ruky. Zamrazilo mě, jako by se na vteřinku podíval na mne a pozvedl jeden koutek úst. Odporné. Však pojede další, kdoví kdy se zase potkáme, duní má představivost. Chyba číslo tři – odezírám jí ze rtů a pohybů kolegových – pojď starý brachu, sedneme si a probereme při sklínce ta léta, která jsme se neviděli (bere nebožáka kolem ramen, směřují dovnitř).

Fádní, říkáte. Ano, vlastně ano. Moje žena tomu nevěřila. Ani já tomu nechci věřit. Nemá to konec, slyším tam někde vzadu. Ano, odpovídám, nemá, co má být! K čemu jsou konce, když už prostředky jsou dost trapné? Berte, neberte.