Strach je jen určitý stav. Odchází stejným způsobem, jakým přišel.

Neznámý filosof, 1222 př. n. l.

Plný dům

     Tak jsem zase sám. Před chvílí jsem splnil to, co každou směnu musím udělat. Zavřel jsem hlavní vchod, stáhl roletu, zamkl úschovné boxy. Kontroluju teď jednotlivé místnosti a kanceláře. Rutina, chtělo by se říct. Opak je však pravdou. I rutina má určité anomálie, které se prostě odhadnout nedají.

     „Tak to bychom měli. Dej si pohov, Oko! Pojď na velín!“ ozve se do ticha z vysílačky hlas šéfa směny.

     „Ok, rozumím.“

     Abyste byli v obraze, pracuju jako ostraha objektu. Respektive jako její součást. Dostal jsem tu práci přes známého. Bylo na čase. Bez zaměstnání jsem byl skoro rok, takže jsem to bral všemi deseti. Baví mě to, není to moc náročné, jen si člověk musí zachovat klid. Zvláště teď. Myslím na noční. Od sedmi do sedmi. Jdu pomalým krokem na velín. Cestou ještě překontroluju zázemí a záchody. Zázemí, pasáže, záchody každé dvě hodiny. Nic těžkého na zapamatování.

     „Doufám, že dneska to bude v klidu,“ směje se šéf, když přicházím na velín.

     „Taky doufám. Minule to šlo. Žádný poplach, klid.“ odpovídám. Jo, klid byl, ale tehdy tady byl ještě Raroh. Znal celý obchoďák zpaměti. Ani se nemusel dívat na všechny tři monitory, kde každá z jednatřiceti kamer snímala každý kout našeho baráku. Teda, skoro každý. Názorně mi ukázal, že i tady existují slepá místa. Ty jsem se naučil jako první. Kde jsou a co tam můžu čekat. Jak uvnitř tak i venku. Komplet. Jenže ví to tady ta tlačenka? Přesunuli ho sem z Prahy kvůli nějakému průšvihu, a to díky známému z vedení. Údajně schopný, ale barák ještě moc nezná. A to hraje dost velkou roli. Na noční určitě. To jsou slova Raroha, ne moje.

     „Jsou tady ještě nějací lidi?“ ptá se Tlačenka. Celkem zbytečně. Všech jedenatřicet okének na monitorech je potemnělých, při sebemenším pohybu se automaticky spustí alarm a barák svítí jak vánoční stromeček, ověšený silnými lampami.

     „Ne, nejsou. Poslední jsem vyprovodil před půl hodinou.“

     „Bezva.“

     Raroh by to zkontroloval ještě osobně, pomyslím si. Pro jistotu. Barák je velký a sekuriťák malý. Škoda, že už šel do důchodu. Uvelebuju se na židli. Na příští dvě hodiny mám klid. Chvíli se nenápadně dívám na monitory. Je to sice práce Tlačenky, ale chci mít jistotu. Zívám a klíží se mi oči.

     Hodinky pípají. A podle toho, jak jsou naštvané, tak už pěkně dlouho. A nebo se mi to jen zdá? Tlačenka spí. Jasně jak jinak. Dvě hodiny uplynuly, ani nevím jak. Noční dvanáctka je jiná než denní. Čas má jinou hodnotu. Utíká rychleji. Je to k nevíře, ale je to tak. Nejen čas, ale i lidé, věci a vše kolem má tendenci chovat se trošku jinak. Když Raroh odešel na rutinní obchůzku, která trvala třicet minut, pozoroval jsem bedlivě každé okénko na monitorech. Z každého mi zamával. Pak přišel zpátky na velín, oba jsme se podívali na velké, svítící hodiny nad dveřmi, a mě se zježily vlasy hrůzou. Údajná třicetiminutová pochůzka trvala hodinu a půl. Nekecám. Pak mi to vysvětlil. Nebo spíš nevysvětlil. Někdy prostě nejsou věci takové jakými se ve skutečnosti zdají být. No, nechám Tlačenku spát. Mrknu se ještě na kamery. V klidu. Vše jak má být.

     „Hlavně si dej bacha na záchody a takzvaná slepá místa. Na kamerách nejsou vidět. Když stavěli tenhle barák, tak kamery ještě nebyly…“ poučoval mě Raroh při naší první a také poslední společné pochůzce.

     Vycházím ven. První záchody jsou v klidu. I zázemí. Všude ticho a šero, svítí jen nouzová světla. Tak teď na dolní pasáž. Otevřu masivní tmavomodré dveře, trošku zaskřípou a na mne se otočí kolemjdoucí pár. Nechápavě se na mne podívají, pak uvidí vysílačku, pochopí a mladá dáma se usměje. Mladý muž v obleku mě zdraví. Odchází. Asi jdou na tu akci. Televize a DVD přehrávač za babku. Jdu pomalým, rozvážným krokem po pasáži. Zdravím se s jednotlivými prodavačkami a prodavači, občas se zastavím, abych si vyslechl nějaký ten drb, stížnost nebo jen tak, aby se neřeklo. Lidí je tu celkem dost. Však taky budou za chvíli Vánoce. Kolem Vánoc je to nejhorší, podotkl kdysi Raroh. Mistrně se vyhýbám návštěvníkům a vcházím dalšími masivními, tentokrát žlutými dveřmi k dalším záchodům. Diskrétní kontrola proběhla v klidu. Zázemí taky ok. Takže teď už zbývá horní pasáž, výtah a Devítky. To jsou takový dveře, taky masivní, avšak zelené. Někdy na monitoru vidět jsou, někdy ne. Na horní pasáži je frmol. Nově otevřená restaurace „Konstanz“ láká lidi na speciality z Bádenska. Chvilku počkáme. Mezitím rychle proběhnu horní zázemí, záchody si nechám až za další dvě hodiny.

     Zkouším Devítky, které jsou na samém konci dlouhé chodby. Je tu celkem zima. Měl jsem si vzít bundu, na noční ji nosí všichni. V pořádku, Devítky drží, jak mají. Vydávám se pomalu studenou, dlouhou chodbou zpět a jako vždy obdivuju ty první hlídače, kteří tu byli, když se tenhle barák stavěl. Spousta vzkazů, značek, vtipů a kresbiček. Však je tu i Rarohovo i moje znamení. Jen Tlačenka tady ještě asi nebyl, uchechtnu se. Tak a teď na velín, je mi fakt zima. Kontrola posledních záchodů, omlouvám se slečně, zdůvodňuji to nezbytností bezpečnostních opatření pro blaho řádných návštěvníků. Chápavě se usměje a přeje mi hezkou službu.

     Beru do ruky vysílačku. Chci zahlásit Tlačence, že je vše BZ. Beze změn. Ne, nebudu ho budit. Řeknu mu to na velíně.

     Vypínám vysílačku a vcházím na velín. Cestou jsem potřeboval ještě na malou, ulevilo se mi. Dveře trošku vrzly. Tlačenka sebou trochu pohl, narovnal se, promnul si oči.

     „Tak jak? Vše BZ?“

     „Vše BZ.“

     „Tak to tedy napíšu, další kontrola za dvě hodiny. Venek kontrolovat nebudem, je tam tma jak v pytli, tak co. A na monitorech nic není. Ale stejně vás tak trošku obdivuju. Procházet se půl hodiny sám po baráku, i po místech kde není signál, ve tmě s baterkou…to chce odvahu! Nemáte někdy strach?“ ptá se Tlačenka.

     Podívám se na monitory, které jsou takové jaké mají být, potemnělé, pohledem sklouznu do kouta místnosti, kde už léta odpočívá baterka, protáhnu se, promnu si oči, vzpomenu si na Rarohovu školu, usměju se a odpovídám.

     „Strach? Ne.“

     „Dobře, tak za dvě hodiny.“

     Zívám a klíží se mi oči. Tlačenka už zase podřimuje.

     Hodinky pípají…