U piva

     „No to je dost, že už jdeš! Čekám Tě už skoro půl hodiny! Hej, jedno sem, pro kámoše!“ přivítal mě H. a zároveň objednal, a nejen mě. I sobě. A to bylo špatné znamení. Dal jsem si předsevzetí, že se budu chovat jako slušný, spořádaný občan, přiměřeně svému věku. A ke všemu i jako novopečený otec, který by jednou, a nejen jednou, měl jít příkladem svým potomkům. A pokud H. byl na smluveném místě půl hodiny před a na lístku měl už tři čárky, většinou nastala smršť, ze které jsem se vzpamatovával i týden. Psychicky i fyzicky.

     „Zdravím! Hele, dneska fakt jenom na to jedno. Přijali mi můj román a navrch ještě nějaké povídky, tak bych chtěl ještě dneska večer něco dodělat, chápeš, ne?“

     Jenže H. zasvítily oči a na celou hospu zařval, že se to musí oslavit a že mne zve, a vůbec, že co můžeš udělat dnes, můžeš udělat i zítra, ba co i pozítří, popřípadě příští týden, takže není co řešit.

     Odevzdaně jsem čekal, až začne pěnivý mok, tekutý chléb, působit a já si budu moct zapálit svou startku, kterou si budu zapalovat určitě i u cíle, až se budeme potácet s H. domů.

     Konečně. Už to přichází. Dobrá nálada, starosti jsou zapomenuty, vyfukuju blaženě namodralý kouř a s blahosklonným výrazem ve tváři sleduju dění v televizi, která vévodí protější stěně. Chcete být milionářem? Tak takhle se jmenuje to, co teď dávají. H. se předhání, aby mě trumfnul v odpovědích. Má smůlu, zatím mi to ještě myslí, kdežto on už plácá páté přes deváté.

     Pozoruju okolí s tím stále vševědoucím a blahosklonným výrazem. Není tu dneska moc lidí. Však je taky pondělí, bleskne mi hlavou později. No, tak to pěkně začíná. Vedle sedí dva štamgasti, hrajou šachy. Vždycky hrajou šachy. Každý den? To tu jsem každý den? Mozek začíná horečně pracovat a počítat, vzpomínat. Ne, minulý týden jsem tu nebyl, vydechnu ulehčeně. O H. se to každopádně říct nedá, pomyslím si, upíjím z dalšího korbele a zapaluju další startku.

     H. zatím s přivřenými víčky, protože vidí na dálku už dvakrát, sleduje reklamu a je zticha. Vím, co bude následovat. Stěžování si na zpackaný život, žena mu odešla už před léty, na drahotu a nakonec objedná další pivo, plus panáka vodky, a zanotuje svou oblíbenou říkánku:

Jedno pivo sem,

druhý pivo tam,

třetí pivo vypiju,

záchod rozbourám!

     Je mi dobře a poslední slova, vlastně celou říkánku zpívám s ním. Výčepní se na nás dívá s despektem, ale nechává nás být. Kšeft je kšeft. Zvlášť když je začátek týdne.

     Popíjíme, bavíme se, vzpomínáme na společně prožité chvíle a plácáme čím dál tím větší nesmysly, co nám slina na jazyk přinese. Šachisté už dávno přestali hrát, odešli, a s nimi i většina lidí, co tu seděla. Jsme v hospě sami. H. je zrovna na záchodě, zapaluju si už nevím kolikátou startku a je mi dobře. Výčepní nás přichází zkasírovat. Zamračený a napruzený. Oba však, vlastně už všichni tři, H. se v pořádku vrátil z nedalekého záchoda, hrajeme pokaždé tuhle hru. Nakonec se výčepní, teď už zase L., posadí mezi nás a vesele popíjíme až do rána, smějeme se, posloucháme naše oblíbené písničky. Tentokrát L. zpívá, spíše deklamuje tu svoji:

V prdeli, v prdeli,

tam je tma,

nejsou tam žádný okna,

kdyby tam ty okna byly,

ony by je prdy vymlátily!

     Smějeme se. Pomalu už je čas končit. V nejlepším přestat už pro nás dávno neplatí. Okny naší oblíbené hospy vidíme svítat. Platíme a vycházíme. Oba to máme kousek. Čerstvý vzduch nás oba poráží, navzájem se podporujeme. Je čas se co nejrychleji rozloučit.

     „Tak co, zase večer? Na jedno?“ slyším brumlat H.

     „Jasně! Nejsme dnešní!“ slyším pro změnu mé barbarské já.

     Každý zapadáme do svého bytu. Tak tedy večer…zase…znovu…ale jen na jedno…usínám…fakt jen na jedno, to víš povinnosti…běží mi hlavou…