|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Z vlastní zkušenosti
Autor: Rawen (Občasný) - publikováno 2.2.2002 (00:29:07)
|
|  |
Nepadej!
Ještě ne!
Pak už se nezvedneš.
"Natrhni mu prdel!" zařval ten největší s vystřelovákem a znechuceně si
odchrchlal. Jak jsem mu nevěřil. Svou roli hrál tak nepřesvědčivě, že to
přímo bilo do očí. A ostatni mu to žrali, protože byl větší. A měl tu
skvělou koženou bundu.
Ještě chvilku to vydrž!
Jinak to budeš muset podstoupit znova!
Toho Druhého už přestalo bavit kopání do mého břicha. Vzal mě za kštici a
několikrát mi udeřil hlavou o zídku. Mžitky před očima převládaly nad
obrazem světa kolem mě. Nahoře v patře se rozsvítilo světlo. Ale asi se mi
to jenom zdálo...
Ještě mě zajímá ten Třetí, ten poslední je jenom vylekaný malý kluk, který
už příště se svou novou partou nepůjde, protože už nesnese další uslzenou
noc s hlavou zabořenou v promočeném polštáři.
"Bouchni si taky, Dicku!" křičel pobaveně Druhý a skopl mě pod kolena svého
kolegy. Tomu se v očích na chvíli objevil blok nerozhodnosti, ale alkohol
nakonec vypudil i zbytky zdravého rozumu. Znal jsem ho. Rozmazlený hošík z
bohaté rodiny se neštítil zašpinit si své boty za tři sta dolarů trochou
krve a prachu z mého rozbitého obličeje...
A co kápo, ten se nepřidá?
"Nechte toho!" ozvalo se nade mnou. Z okna ve třetím patře vykukoval starší
tlustý muž a oháněl se mobilním telefonem. "Zavolám policajty!"
Do čtyř násilníků vjel záblesk poznání, že jim všechno tak hladce procházet
nemusí, ale ještě než stačili vypálit směrem ze dvora...
"Je mi fajn, neser se do toho!"
Opravdu jsem to zařval?
Tlouštík chvíli mlčky zíral a pak beze slova zavřel okno. Hodnej kluk.
Kápovi se podařilo shodit svůj nevěřícný výraz jako prvnímu. Ušklíbl se a
chytil mě za košili. "Tak teď se teda pobavíme nerušeně!"
Pojď, jen pojď. Musím zjistit, jak se zachovají ostatní. Jestli to ten
čtvrtý vydrží a neuteče. Randy, Steve, Richard, John. Bouchni si, kopni si.
Jsem tak blízko. Jsem tak strašně blízko. Pak už jen budu vychutnávat
triumf.
A John si bouchl, a ne jednou. Zakomplexovaný pomocník automechanika v dílně
kousek odtud. Chlap jak hora, který má ve své zdravotní kartě osm pokusů o
sebevraždu. Chlap, který se v pětadvaceti bojí své matky jako čert kříže.
Rychlý úder pod hrudník mi zlomil žebro. Jasně jsem cítil prasknutí kosti.
Musím přinést oběť na oltář vědy. Závisí na tom má budoucnost. Kopneš si i
ty, Steve?
Steve, nezaměstnaný mladý člověk, který se v mládí bavil tím, že v lese
mučil veverky nezůstal dlouho v pozadí a přepůlil mi lýtkovou kost železnou
tyčí.
"Dobrá rána, Kingu! Děláš mi radost!" rozjařil se John a poplácal Steva po
jeho vychrtlých ramínkách. Steve se rozzářil a vší silou mě nakopl do
rozkroku.
V tu chvíli se Randy otočil a utíkal pryč. Co nejdál, aby ostatní neviděli
slzy v jeho poděšeném obličeji. Co nejdál. Domů. K mámě. Přesně jak jsem
předpovídal.
Profesor Higgins bude mít radost. Vždycky opovrhoval pracemi, které už za
svou akademickou kariéru v podstatě někde viděl. Tohle mu vyrazí dech. Vím
o nich všechno. Úplatky doktorům, abych si mohl ofotit jejich karty. Útraty
v hospodě, lil jsem do jejich kamarádů pivo tak dlouho, dokud mi o nich
neřekli všechno, co byli schopni. Hned zítra začnu dokončovat poslední
část. Tu o tom, proč chodí po nocích a kopou do popelnic. Proč každý večer
sedí na kašně na hlavním náměstí a vyhlížejí oběť. Kořist. A navíc připojím
dokonalý popis toho, jak se baví. Z vlastní zkušenosti.
Nehýbal jsem se. Přestane je bavit tlouct do nehybněho těla. Zakrátko
odejdou a celou noc se budou bavit o tom, jak mi to natřeli. Ubožáci! Z úst
mi zazněl chraplavý, úsečný, ale srdečný smích. Znělo to trochu jako
poslední startování totálně ojetého auta. Kdo se směje naposled, ten se
směje nejlíp.
Steve, Dick a jejich Vůdce už se vzdalovali od zpustošeného těla, Johnymu
však můj přiškrcený smích neunikl. Zastínil mi výhled na hvězdy tou svou
nemožnou, tlustou, nechutnou hlavou, plivl mi do obličeje a umlčel mne
posledním mohutným kopnutím...
|
|
|
