Každé ráno prosilo

neboť samozvané slunce v mém pokoji

nad prázdnou postelí bylo pouze

třískou z párátka bolestně zaraženou

mezi zuby

V ruce se mi houpe

kadidelnice plná akvarijních rybiček

Úzkostlivě odměřené obláčky strachu

doutnají nad oplakaným kusem žhavého železa

leč kuje v tvé dusné kovářské komoře

již srdce jiné

Ty mé obláčky tě štípají v očích

jako písek sypaný větrem

Vyslzet jej nemůžeš

tak se ho snažíš vytřepat hlavou

Smutně hledím na kyvadlo tvé hlavy

co se hýbe zleva napravo

od východu na západ

na západ