Polepšovna

     Mamka i taťka mě varovali. Jestli ještě jednou zmlátím svou mladší sestru, půjdu do polepšovny. Zarazil jsem se. Jsem vcelku chytrý kluk, takže jsem analyzoval situaci a dospěl jsem k závěru, že to naši nemůžou snad myslet vážně. Je tomu teprve rok a půl, co jsem přestal věřit na Mikuláše – můj strejda – a na Čerta – můj otec, ale i tak jsem byl zděšený, jak jsem jim to mohl tak dlouhou dobu baštit.

      Je mi šest let a za rok jdu do první třídy. Umím už číst, i pozpátku, psát a počítat. Ve školce čtu mladším děckám pohádky místo paní učitelky, kterou to nebaví. Narodil jsem se na podzim, takže proto to zpoždění. Já osobně si myslím, že bych mohl jít rovnou do třídy druhé. Viděl jsem totiž slabikář a učebnice pro první třídu, a celkem nuda. Při čtení slabik a písmen ve slabikáři jsem začal koktat, jsem zvyklý na celá slova. Takže jsem se raději pustil do Julese Verna a jeho Ocelové město. Paráda.

     Sebechvála prý smrdí, jak říkává mamka taťkovi. Tak už raději přestanu se vychvalovat a řeknu vám o své sestře.

     Moje mladší sestra je rozmazlený fracek. Je o dva roky mladší, takže si spočítejte sami, kolik jí je. Chce si pořád hrát, zrovna když si čtu nebo řeším nějaký důležitý problém. Co je to sex? A proč se vždycky naši tak bláznivě smějou, když se jich na to zeptám? Musím na ni dávat pozor, když mamka někam jde a taťka je v práci. Když se jí něco stane, dostanu vždycky vynadáno já. Sem tam i na zadek. Ponižující!!! Takže jsem se rozhodl, asi tak před půl rokem, co jsem zjistil, že jsem nejen mentálně, ale i fyzicky zdatnější než ten fracek, který je mou sestrou, že jí to budu vracet. Za jednu ránu, kterou dostanu kvůli ní od našich, dostane ona dvě ode mne. Podařilo se mi to prozatím dvakrát. Jednou, když nebyli naši doma a hlídala nás sousedka, podruhé když jsme byli sami v pokojíku a mamka pekla v kuchyni. Poprvé mě shodila sousedka. Máma mě zřezala. Podruhé si mě zavolala rodinná rada – mamka plus taťka a ségra jako svědek. A tam mi právě vyhrožovali polepšovnou. Slíbil jsem sekat dobrotu, i když v nitru jsem cítil pochybnosti o vážnosti jejich úmyslu.

     Jednoho dne jsme byli zase sami doma. Já si jako vždy četl, ségra si hrála s panenkami. Pak ke mne přišla, usmála se na mne a udeřila mne panenkou do hlavy. Byl jsem v šoku a pustil jsem Verna. Shýbla se a vytrhla jednu stránku s obrázkem! Naštval jsem se a praštil jí do břicha. Viděl jsem to v televizi u babičky. Raději to zkrátím. Ségra zalapala po dechu, zkroutila se a pak začala řvát. Ale strašně!!! Samozřejmě v tu dobu otevírala mamka dveře. Slyšela řev, ani se nezula – jak to? – a přiběhla za námi do pokoje. Okamžitě věděla co a jak. Začala utěšovat ségru, která stále ještě hystericky vzlykala a mě věnovala jen jeden zdrcující pohled a slova Jen počkej, až přijde táta domů!

     Začal jsem se bát. Byl jsem v podmínce.

     Taťka přišel z práce domů, unavený. Mamka mu samozřejmě hned žalovala. Verdikt byl rychlý a přísný. Dostal jsem na zadek. Od taťky. Bolelo to!!! A že si mám hned sbalit svoje věci, že zítra jdu do polepšovny. Hned ráno. Cestou na naši chalupu.

     V noci jsem nespal. Fakt. Ségra ano.

     Ráno jsem přišel ke snídani jakoby nic a s úsměvem na tváři. Ten hned zmizel, když se mě taťka zeptal, jestli mám už všechno sbaleno. Že v polepšovně tam nemají kartáček na zuby, ručník, pastu, slipy, tričko, pyžamo atd. atd. Ztuhl jsem a hledal pomoc u mamky. Ta se odvrátila stranou. Ségra byla potichu a vyděšeně zírala.

     Už ani nevím jak jsem se nasoukal do naší zelené škodovky se svým malým kufříkem. Taťka ještě jednou informoval osazenstvo auta, kam jedeme, tzn. na chalupu, s jednou malou odbočkou. Pro mne významnou odbočkou. Začal jsem se nekontrolovatelně třást a brečet. Ségra se přidala prakticky ihned. Zhruba po deseti minutách cesty, když jsme vystoupali jeden táhlý kopec, taťka zastavil u lesní cesty a ukázal na osamělý, omšelý dům stojící uprostřed pole. Polepšovna. Kousek od něj se pásly krávy, a myslím, že tam byl i starý traktor.

     Bylo mi zle. Ségra se mě držela jako klíště a mamce se koulely po tváři slzy. U pusy měla kapesník. Taťka otevřel dveře a vytáhl mě ven, i s kufříkem. Táhl mě dál po lesní cestě, směrem k polepšovně. Dostal jsem hysterický záchvat. Ségra bušila na okno auta a vyváděla tak, že se taťka zarazil a mamka mu něco ukazovala.

     „Tak naposled. Dáme ti s maminkou ještě jednu šanci. Když slíbíš, že už svou mladší sestřičku nebudeš mlátit, tak tě do polepšovny nedáme. Jinak…“ a ukázal na polepšovnu. Začal jsem horlivě přikyvovat, jako že jo, že už budu hodný, že na sestřičku už bít nebudu. Otočili jsme se ke škodovce, rychle nastoupili. Objal jsem sestru. A pokračovali jsme v cestě na chalupu, jakoby se nic nestalo.

     Teď už vím, že polepšovna, do které mě taťka s mamkou chtěli dát, byl starý, opuštěný statek a že strach měli spíš mí rodičové, nežli já. Otázkou totiž stále zůstává, co by se stalo, kdybych projevil trochu více odvahy a my s taťkou došli až na onen statek. Odpověď mi nikdy taťka neprozradil. Mamka v autě neplakala, když mě zlý otec odváděl, ale zcela nepokrytě se smála. Moje sestra byla opravdu v šoku a bála se o mě. Měla mě ráda, stejně tak jako já ji, ale to už je jiné povídání.