Dneska mě čekal vytouženej stužkovák.Ještě, že jsem jel domu brzo. Kapánek jsem totiž nestíhal. Když byl konečně volnej počítač, tak jsem začal vybírat písničky na večer. Musel jsem se trochu krotit, protože trance by tam asi chtěl poslouchat málokdo. No stejně jsem si tam 3 tranceovky kopnul. Brácha chvíli před tím něco nastahoval, taky jednu krásnou baladu od Aquilery speciálně pro mě. Na tu se to bude s Luckou tancovat. Mr.Lonely, naše nebo moje zamilovaná, jako poslední, kdyby to s ní vyšlo. Hlavně aby ho nepustili moc brzo. Docela by mě zajímalo, jestli si vzpomene, až ji uslyší. No a těsně před tím Karmah-Tom’s dinner, moje rozchodová, kdyby to třeba nevyšlo. A nebo kdyby jo, tak bych se tomu mohl smát, jak jsem na tom byl špatně.

Dal jsem to vypalovat a šel se osprchovat a oholit, včera jsem si na to koupil nový žiletky. Hold s tupejma se podpaží a i tamto níž holí dost blbě. Podpaží je důležitý, kdybych se třeba svlíkal, ale budu se krotit. I když...jak tak koukám, tak moje tělo není zas tak špatný.

Vylezl jsem z vany a začal se strojit.

„Járo, vždyť ti to ujede!“ volala na mě mamka od televize.

„Já to vim, dyť já dělám co můžu,“ volal jsem naštvaně zpátky.

Popadnul jsem bágl, hodil na sebe bundu a letěl na vlak. Kurva. Nemám šrajtofli. No, ještě, že jsem si to uvědomil už na chodbě. Vrátil jsem se pro ní. No a nemoh jsem jí chvíli najít.

„Tak už tam ani nechoď,“ řekl brácha.

„Dyť to jede až ve 35.“

„To teďka jelo,“ byl si jistej.

„Stejně to zkusím, se tam nějak dostanu,“ nenechal jsem se rozhodit a běžel jsem na nádro.

Kluci stáli v hale.

„Ty vole Skřívo,“ zakroutil Můža hlavou.

„Co je? Už to jelo co,“ usmál jsem se.

„Ne,“ řekl, jako by se stalo ještě něco horšího. „Má to 30 minut.“

„Tak to já jdu ještě domu,“ ale neudělal jsem to.

Tak jsme mrzli a kluci furt nadávali. Já jsem to bral optimisticky, že tam přijdem jako mástři z Vidlákova. Jenže oni si mysleli, že budem za kokoty, pač Péťa Dolůt chtěl stužkovat už na začátku.

Růža radši zavolal Berdymu, že přijdem tak o půl sedmý, aby třeba nezačali jíst bez nás. Koudoš už asi taky začínal plašit, kde jsme, pač psal Rojínoj.

„Ty jo, já už se těšim,“ zasnil jsem se.

„Tak to já vůbec. Mě se tam vůbec nechce,“ nechápal mě Můža a já jeho teda taky ne. „Bych radši šel do tělocvičny na fotbal.“

Když už jsme konečně nasedli do vlaku, vycházelo nám to, že se tam dostanem tak kolem sedmý. Oni dva pořád nadávali, jak to je na hovno. Mě to teda bylo úplně ukradený.

Byla už tma, když jsme pospíchali do Hrobu, tak se to tam totiž jmenovalo. Všude trochu sněhu, takže člověk musel dávat bacha, aby někde nehodil tlamu. Tak to bylo ještě docela v poho, ale pak přišli kaluže. Vůbec jsem neviděl, kde jsou. To by tak scházelo, abych do nějaký šlápnul. Nový boty v píči a celej stužkovák tam trapčit s mokrou nohou. Radši jsem se držel přesně za Rojínem a tohle minový pole úspěšně zdolal.

Vlezli jsme do Hrobu a akorát ze salónku vyšla Lu Špinavá.

„No konečně,“ řekla jak totální kráva. „My už tady na vás čekáme.“

V tu chvíli bych se nejradši otočil a šel zase zpátky. Ale pro lásku se člověk musí umět obětovat.

„Můžo, jdeš na hajzl?“ zeptal jsem se.

„Radši jo,“ řekl a zděšeně se na mě podíval.

Na hajzlu byl klid, a tak jsme si mohli vyjádřit obavy. Ani jednomu z nás se tam moc nechtělo, když už je i Lucie opilá a chová se až příliš přátelsky. No, ať klidně je, ale ať se k nám moc nehlásí.

Překonali jsme se a vlezli dovnitř. Všichni už nás očekávali a Rojíno už tam seděl s pivkem. Můžoj vyšlo místo přesně vedle Berdyho a Šárky Pospinový, jak si přál. Rojíno seděl vedle  Dolůta. No a já jsem se nasral k Mistranovi. Nebylo tam sice moc místo, ale ještě jsem se tam vešel. Ani jsem se nestačil pořádně rozhlídnout a už mi číšník nesl pivo. Pak jsem viděl, že je místo vedle holek. Paráda, líp to vyjít snad ani nemohlo. Sice to nebylo přímo vedle Lucky, ale mezi náma bude jenom Petra. Hnedka jsem tam jít nechtěl, aby to nebylo tak okatý. No, ale za chvíli už jsem tam seděl. Bylo to taky vedle Dolůta a s nim byla docela prdel. Mě sice spíš zajímala ta krásná dívka na druhý straně, ale tímhle jsem taky nepohrdal.

„Jé ty ses k nám přišel družit,“ podívala se na mě Lucka, když jsem si k nim sedal. Řikali to teda i jiný holky, ale já jsem dost dobře vnímal jenom jí.

„Hm,“ usmál jsem se na ní. Jé, líp to ani začít nemohlo. Čekal jsem to těžší, ale zdá se, že se nade mnou bůh smiloval.

Pak jsme stužkovali. Péťa nám každýmu něco moudrýho řekl. Teda většině asi hodně štěstí stejně jako mě. Na to, že řikal: „Já jsem abstinent,“ byl už solidně lízlej.

Pak se holky chtěly vyfotit. Jé a se mnou. To bylo tak pěkný. Daly židle k sobě a ať jdu mezi ně. Bejt mezi dvouma pěknejma holkama, to je docela příjemný. Objal jsem je a ani nevím, jak mě to napadlo. Ale zkrátka mi tam akorát vydali ruce, tak jsem každou chytil za prso. Nijak se nebránily. Snad to nebraly, jako že jsem úchyl, tak že to ani nemá cenu. Tvářil jsem se sice úchylně, ale to bylo schválně. Stejně bych vypadal jako debil, takhle aspoň můžu říct, že jsem to dělal naschvál.

Holky na druhý straně se samozřemě chtěly taky vyfotit. Obcházet se mi to nechtělo, tak jsem řek, že stůl přeskočím. Uvěřily, že jsem takovej blázen a honem sklidily všechny věci ze stolu. Nechal jsem je při tom a málem jsem ten stůl fakt přeskočil, ale ještě jsem se dokázal ovládnout. Rozběhnul jsem se a na poslední chvíli jsem zaplul pod stůl a podlez ho. Teďka jsem nechal mezi hoky jít Marka, abych ještě neudělal nějakou blbost. Stál jsem za ním a dělal mu parohy. Ježišmarjá to budou fotky.

Pak konečně přinesli jídlo. Ti první museli čekat, chudáci, asi až jim to vystydne. Mark totiž jako předseda třídy řek, že pronese nějakou řeč. Pak jsme se ale stejně s Dolůtem dohodli, že čekat je docela blbost. Takže když jsem dostal jídlo, řekl jsem jenom: Dobrou chuť Járo, a dal jsem si do úst první hranolku. Pavla na mě nechápavě koukala. „Nu co,“ řekl jsem jí a s radostí dál jedl. Nějak mě to ale za chvíli přestalo bavit. Asi jsem přemejšlel, jak budu postupovat dál s Lucinou. Mark mezitím sežral skoro 3 porce, pač i ostaní lidi nějak neměli hlad. Asi se už moc přejedli chlebem, tim v tekutý formě.

Pak se u nás, no teda spíš vedle Lucky, nějak záhadně objevil Berdy. No nic, za chvíli zase vypadne. Lucina je stejně moje, tak nemá šanci. Teda má, ale jestli jo, tak Lucku potom nechci já.

Měl jsem pravdu, za chvíli vypadnul. Odešli i holky-Pavla a Petra, který šli na toaletu. Hned  jsem se ke svý milovaný nehrnul, aby to nebylo moc nápadný. Nechtěl jsem se vnucovat. Ale ona sama mě překvapila. „Břízky pojď k nám,“ řekla mi a já se nenechal pobízet. „Něco nám povídej.“ Tahle otázka mě fakt dostává. Co jim jako mám vykládat, jak jsem včera nakupoval bo co? Si myslim, že takhle zabiješ rozhovor ještě než má šanci začít.

„A co byste jako chtěli slyšet?“ zeptal jsem se.

„Něco,“ řekla Lucina.

„Na cyklisťáku si byl prej suprovej,“ dodala Sylva Nováková. To docela potěší.

„Jó,“ přitakala Lucka.

„A normálně nejsem?“ divil jsem se.

„To taky, ale tam si byl takovej jinej,“ pokračovala moje milovaná.

„Tys byla totiž jiná,“ řekl jsem.

„Jo, jenže o mě je to známý.“

Začalo to dobře, vyloženě mi timhle tématem nahrály. Jenže to už se holky vrátili, tak jsem Péťe uvolnil místo. Kdybych věděl, jaká to byla chyba, tak bych to nedělal. Vrátil se samozřejmě i Berdy. Zase valil do Lucky, ale zdálo se, že ho chladí a všechno je v pohodě. Opřel jsem hlavu o zeď a přemejšlel, ten kokot mě docela sral.

„To tam budeš sedět, jak buzna?“ zeptal se mě.

„No a co?“ sám seš buzna.

 Za chvíli jsem si všimnul číšníků, jak na mě koukaj. Nebyl jsem ještě opilej, ale paradoxně si právě tohle o mě nejspíš mysleli.

„Nespi a dej si radši pivo,“ přišel za chvíli jeden s jedním.

„Dám si, ale víno,“ udělal jsem mu čáru přes rozpočet.

„Červený nebo bílý,“ volal na mě od baru, nerozuměl jsem mu, ale Pavla mi to tlumočila.

„Červený,“ poručil jsem si. Ve víně je totiž pravda.

„Skřivy to si děláš prdel?!“ zabučelo to od kluků u vedlejšího stolu.

Víno bylo dobrý, ale bylo hnedka pryč, pivo aspoň chvíli vydrží.

Musel jsem jít ven, podívat se na měsíc. Noční obloha mi dodávala sílu. Cítil jsem totiž, jak jsem maličkej proti vesmíru, a jak banální jsou moje problémy. Oblík jsem si košili a mikinu a vstal jsem.

„Kam jdeš?“ divili se všichni.

„Tak pojď se mnou a uvidíš,“ řekl jsem Lucce.

Vstala, že teda půjde. Berdy jí chytil za ruku, aby zůstala s ním. Aspoň mě to ujistilo v tom, že je radši se mnou než s ním. Původně jsem chtěl jít na záchod a pak ven, ale Lucka měla na sobě jenom triko a opustit ji s tím, že se jdu vyčůrat, by bylo taky dost blbý. Tak jsme si sedli na křesla u záchodů. Romantický prostředí pro vyznání lásky.

„Původně jsem teda chtěl jít ven, no,“ řekl jsem.

„Co venku?“ divila se.

„Přemejšlet,“ objasnil jsem jí to.

„O čem,“ ptala se dál.

„O lásce,“ snažil jsem se o romantiku. Mohl jsem jí to vyklopit rovnou, ale necítil jsem, že by to bylo dobrý.

„Povídej,“ popoháněla mě.

„Co když nebude dobrý, když ti to řeknu,“ zamyslel jsem se. Fakt jsem jí to chtěl říct jinak.

„Prosim Tě povídej,“ nedala se odbýt.

„Tak hádej,“ mlžil jsem, abych jí to nemusel říkat sám. Beztak to věděla, musela to vědět, když to věděli všichni ostatní.

„Já teďka fakt nemůžu přemejšlet, tak mi to řekni,“ naléhala na mě dál

Ve dveřích se oběvil stín, byl to Můža. „Ty jo Lucko, ty tvý kozy.“

Nevim, jestli mě zachránil nebo spíš podrazil kolena. Šel jenom na záchod.

„Teďka ne, až bude klid,“ řekl jsem.

Jenže přišel i Koudy. Do prdele, já jí nechtěl rovnou říct, že jí miluju, ale asi mi nic jinýho nezbude. Myslel jsem, že jí řeknu: „Víš, já tě mám rád.“ a když bych cítil, že ona mě taky, tak bych jí pozval třeba do kina. Ale takhle jí to vyklopit, co z toho?

„Hele, tak já se mu jdu schovat jo,“ řekla mi a uletěla mi z ruky. Seděla mi tam jako krásnej motýl a stačilo jen sevřít dlaň, jenže já debil věřil, že motýl se u mě má dobře a neuletí.

Vyšel Můža: „Já to všechno slyšel.“

„Ty vole,“ zakroutil jsem naštvaně hlavou.

„Skřivy to bude v poho,“ utěšoval mě.

Šel jsem ven. Teďka už mělo být jasno, ale bylo by to špatně. Měla se mnou jít ven a já jí to měl říct sám, že bych to tak cítil. Ne, aby na mě ona naléhala. Sednul jsem si na lavičku a koukal jsem na měsíc, který se kryl za větve. Jestli pak to viděl, asi ne. A byl na mě naštvanej, protože nic neříkal a já ho přitom tak moc prosil. Potřeboval jsem radu nebo jenom podporu.

Vrátil jsem se dovnitř. Berdy byl vedle ní. Sednul jsem si a ani si nepamatuju, co se dělo. Ani mi to nijak nevadí, možná by bylo nejlepší zapomenout všechno. Dal jsem si další víno, abych poznal tu pravdu. Ale žádná v něm není, je to jen reklamní trik. Jediná pravda je, že jsem „asi“ vůl.

Pak se mě Berdy zeptal, jestli si jdu zatancovat. Asi nechtěl tancovat se mnou, ale šel bych. Byla by tam šance, vyškubnout mu ji z náručí. Jenže hráli divokýho byla a na to se moc dobře netancuje. Byla chvíle na moje CD. Vyndal jsem ho z báglu a přes plno překážek s ním mířil k baru. „Chlapy prosim vás, pustíte tam tadyto CDčko,“ poprosil jsem je. Jeden z nich to strčil do hi-finy. „Co na tom je?“ zeptal se mě ten druhej. „Spíš takový věci z rádia,“ řekl jsem jenom. „To máš mp3 ne?“ zeptal se ten první, když mu to nešlo pustit. Bylo to normální audio. Hold jsem měl smůlu, asi aby se vyrovnaly váhy za to štěstí, co jsem měl po cyklisťáku. Nešlo.

Seděl jsem tam a koukal jak mi Berdy do ní dělá. Přinesl 3 panáky. To je kretén. Teda já jsem kretén. Začínal jsem prohrávat. Koktejl prohrál s panákem, pač koktejl ani nebojoval. Měl zajímavej přípitek, to mu musím uznat, i když jsem ho hnedka zapomněl. To já neumím žádnej, já řeknu nějaký slovo, který se podle mě hodí v dané chvíli. Je vidět, že je často v hospodě a já vůbec. Takovýhle laciný komerční triky.

Seděl jsem tam a chtělo se mi se smát i brečet. Smát se těm lidem, jak se chovaj. Brečet nad sebou, i když bych se měl spíš smát, že jsem takovej idiot.

Rojíno na druhý straně něco vyřvával. Šel jsem se tam podívat. Sednul si ke mě Koudy: „Běž do ní!“

„Já nevim.“

„Běž kurva do ní!“ opakoval razantně.

„Copak to jde,“ zasmál jsem se. „Vždyť je s ním.“

„Kurva chlape!“ vyšiloval ze mě Koudy. „To seš takovej srab.“

Zkusil jsem se hájit.

„Srabe!“ křičel na mě.

„Já se nebojim. Už jsem jí to málem řek, ale co z toho. To za ní mám jít a říct jí: Já tě miluju. Aby mě měla za kokota. Ať si ji třeba vomrdá čůrák jeden.“

„Já jdu za ním a řeknu mu, ať ji na chvíli nechá, že jí potřebuješ něco říct,“ chtěl mi pomoct.

„Ne,“ prosil jsem ho. Spojil jsem ruce a prosil. Zapřísahal bych ho, kdyby tam fakt zašel. „Co když nechci. Co si o ní mám myslet, když se nechá tak snadno sbalit,“ křičel jsem na něj. Naštěstí pochopil.

Já se sebral, že zase půjdu ven. U věšáku se tančilo. Rozvášněnej Rojíno na mě křičel: „Kam deš!“

„Já se vrátim, neboj.“

„Hovno, jdeš s náma kalit,“ křičel dál.

Chytnul mě a skákali kolem mě v kruhu, já se ale ani nehnul. Byl jsem mrtvý. Zemřel jsem přímo v Hrobě. Bundu jsem už měl, tak jsem jim dal ruce pryč a šel ven. Myslím, že po mě moc netruchlili. Kousek vedle v koutě tancovala Lucka s Berdym, ani jsem tam nekouk, ale věděl jsem, že tam jsou.

Šel jsem, jenom matně jsem přemýšlel, kam půjdu. Nevnímal jsem cestu. Skoro jsem brečel, ale nevytekla jediná slza. Však si je ani nezasloužila.

Nevím, co se dělo zatím vevnitř. Jedině to, že si na mě nikdo jinej krom Koudyho nevzpomněl. Ani bych to radši nevěděl. Už bych ty některý lidi nejradši nikdy neviděl, ať si zůstanou v Hrobě nadosmrti.

Zastavil jsem se až na mostě za námkem, byl tam takovej parčík, tam jsem pak chtěl jít. Vytáhnul jsem z kapsy telefon a psal:

Nejsem kreten.

Kdyz to vidim, tak me z toho je spatne.

Kamos neni kamarad.

Chodim jak kreten ulicema a snazim se, aby si aspon vsimla, jak na tom jsem.

Jsem snad vetsi curak nez oni?

Nevim a seru na to.

Jdete vsichni treba do pici.

Ja uz ty ruzovy brejle nechci.

S nima muze bejt svet krasnej, ale uz si je nemuzes sundat,

pac jinak to je kruty.

Uplne na picu a zkurveny.

Stoji za to zit jen pro tu prdel.

3.11.2006 někdy o půl jedenáctý večer.

Měl jsem jí to poslat. Stejně by to nepochopila, pač je blbá.

Šel jsem zpátky zadem, stranou od lidí. Najednou mě přepadnul pocit, že musím běžet, jako Foresta Gumpa v tom supr filmu. Vlastně jsem na tom podobně jako on. Tak jsem utíkal.

Doběhl jsem na kopec, kolem jsem neviděl žádné domy jen malý lesík mi za zády šuměl. „Jdi do píči!“ zařval jsem. „Doprdele proč?“ Přál jsem si, aby to slyšelo celý město, který svítilo pode mnou. Aby aspoň někdo znal mý utrpení.

„Co tady řveš sakra,“ ozval se naštvaný hlas.

„Běž doprdele dědku,“ řekl jsem nahlas a úplně lhostejně. Každej mě asi nemůže pochopit, najdou se i takovýhle kreténi.

Děděk se už neozval. Stál jsem tam a koukal na ta oranžová světýlka, která se rozpíjela na mých očích.A pak mi prisla SMSka od Koudoše: Zijes prid mam pro tebe noviny.

Odepsal mu: Beham, tak za chvili mozna dobehnu. Jo a dik-jses jeden z mala opravdovejch pratel...

Donutil mě vrátit se zpět. Zpět do toho světa zářivých světel, kde nikdo pro jejich oslnivou krásu nevidí nic jiného.

Čekal jsem nějakou novinu o Lucce. Třeba, že Berdymu dala facku nebo tak něco.

Vešel jsem dovnitř a Koudy nikde. Jenom Lucina. Ani si mě nevšimla. O to víc to bolelo. Měla mě snad i ráda, ale byla prodejná. Mohl jsem jí mít, ale vlastně bych ani nechtěl, když vím jaká je. Když si necháš trn zarůst v srdci, že to snad bude dobrý. Stejně jednou zjistíš, že to tak není. O to bolestivěji ho budeš dostávat ven.

Už i Molik s ní stál na baru. Tak je to fakt děvka. Není s Marfem, ale může jí mít každej. To zamrzí. Slabej hlásek v mý hlavě mi šepotal, ať jdu taky za ní. Jenže mnohem silněji mi druhej říkal, že jí nenávidím.

„Ty vole,“ sesunul se vedle mě na židli Molik.

„Co?“ nahodil jsem umělej úsměv.

„Ta Lucina je úplně hotová z Berdyho. Jsem tam s ní stál a jenom přišel on a ona: Jé Berdy, Berdy, Berdy,...“                           

„Hm...“ souhlasil jsem s ním. „To jo.“

Pak konečně dorazil Koudoš, tak jsem s nim zalez kousek stranou a napjatě očekával tu jeho novinu.

„Roji se venku poblil,“ řekl. „No a ještě mám jednu.“

Srdce by se mi zastavilo, kdybych ještě nějaký měl.

„Ta první byla, že jsme s Berdym rozbili židli.“

Nemohl jsem se smát, nebylo čemu. Bitva byla prohrána, když jsem ztratil ideály, za který bych se měl bít. On mi řekne takovouhle píčoviny. Kdyby radši rozbil Berdysoj hubu nebo něco takovýho. Ale posraná židle mě fakt nebrala.

„Ser na ní Skřivy,“ utěšoval mě. „Je to kráva.“

„Hm, to je,“ nezbývalo než souhlasit.

Teďka by mě nepomohlo ani kdybych někoho zmlátil. Koneckonců Berdy by stejně zmlátil mě a násilí by nic nevyřešilo. Netoužil jsem ani rozbíjet věci kolem.

Šel jsem se podívat ven na Rojiho. Seděl u něj Můža. Aspoň někdo, komu alkohol nevzal všechen rozum. Sednul jsem si k nim.

„Ještě, že jsem nejel autem,“ prohodil jsem. „To by se Roji poblil zase.“

„Tak to je fakt prdel,“ pokáral mě Můža. Nejspíš nepochopil mou myšlenku, ale to je fuk.

Pak šel Můža na hajzl. Klečel jsem na zemi před Rojim. A kdopak nám to taky přišel. Berdy s Lucinkou. Bože ta se ho drží jak smrad. Bylo to nechutný, jak si sedli vedle něj a předstírali starost. Berdy se možná trochu zajímal, jak mu je, ale jí to bylo úplně jedno. Nemoh jsem ani zvednout hlavu. Neuvědomovali si, že mě trápěj. Nebo možná chtěli. Berdy, aby si ukázal, že je prostě frajer, a Lucinu to asi jenom baví. Jestlipak se sedí na klíně líp jemu nebo mě.

Prudce jsem vstal a vyrazil ven. Pěst mi vyletěla proti dveřím, ale na poslední chvíli jsem jí zastavil. Nestojej za to. Ne ty dveře, ale ti dva-kamarád a láska.

„Jdeš na panáka?“ zeptal se mě Molik.

A co by ne. Třeba se pak nebudu trápit.

„Musíme sehnat nějakej cizí lístek,“ řekl a koukal po stolech.

Uviděl jsem na něm jméno Pulca, ale ten je přeci z druhý třídy.

„Na kámošku?“ zeptal se barman.

„Na kámošku,“ pokýval hlavou Molik.

„Tak na Lůcu,“ podal mi panáka.

„Jo,“ řekl jsem. „Ať jde třeba do píči!“

Chutnal skvěle. Trochu trapná útěcha, ale aspoň něco.

„Jdem ještě!“ zavelel za chvíli.

„3 jablíčka,“ poručil si. Byl s náma i Marek.

„Tak na Lůcu,“ tlemil se Molik.

„Ať jde do píči!“ křičel jsem já.

Za chvíli už měl dlaší lístek, tentokrát Sylvinky Novákový. Jenže Mark se bál a ve mě se ozval pud čestnosti. Takže jsme už další várku nedali. Nu co, zasedli jsme ke stolu. Koukal jsem na 2 vínka, jak se na mě smějou. Netrvalo dlouho a natáhnul jsem se pro ně. Jedno jsem podal Molikoj a druhý jsem kopnul do sebe. Molik dopil a mrdnul skleničku o zem. „Musíme něco rozbít,“ okomentoval to. Musíme něco rozbít... tak proto ona takhle hodila s mým srdcem. Posbíral jsem jeho střepy, ale už to nepůjde slepit. A doufám, že se o to ani nebudu pokoušet.

Kasikoj bylo pořád blbě, tak jsem u něj seděl sám a přemýšlel nad všema těma kokotama a krávama a jednou kurvou. Prošla kolem Sylva a valila ven.

„Jéžiš pardon,“ zaslechl jsem. Bylo mi to jasný, když se hnedka vrátila zpátky. Berdy jí tam vobíral. Já kokot s ní nejdu ven, aby jí nebyla kosa a on se toho nebojí. Bože, lepší je se s tím vůbec nesrat. Chceš-pojďme si zapíchat, nechceš-půjde někdo jinej.

Bylo mi trapně, když jsem pak vedle ní tancoval a byli jsme si už miliony světelných let vzdáleni. Jenže Péťa Dolůt mě nenechal jít k Rojimu. Chytil mě svojí medvědí tlapou a řekl: „Ty jdeš taky za Pavlem?“

„No asi jo,“ pokrčil jsem lhostejně rameny.

„Nikam nechoď a poď tancovat,“ rozkázal mi.

Byla kousek a bez Berdyho, ale už jsme k sobě nic necítili. Lhostejnost, kéž by. Nenávist, tu jsem si jenom nalhával. Všechno bylo pryč a já už s ní nechtěl nikdy prohodit ani slovo.

Znova jsem seděl u Rojiho. A nechápal jsem, kolik těch kreténů od nás kouří. Stáli venku. „Chceš taky,“ nabídnul mi Molik.

„Jo,“ pokejval jsem hlavou a chtěl jsem si jí nechat zapálit, jenže to bych musel potáhnout, tak jsem jí zlomil a vyhodil. Takhle špatně na tom ještě nejsem, abych začal kouřit. Petra se mnou stála ve dveřích. Taky nekuřačka, prostě v pohodě holka. Ale nepodporovala mě, když jsem jim cigára od pusy lámal a vyhazoval je. Pak řekla, že je jí zima, že se budem zahřejvat, tak jsme se k sobě tulili. Jako teletubies, žádný city.

Roji to celý prospal, ale byl to dobrej parťák. Měl jsem nějaký rozlámaný cigára, tak jsem je házel po lidech, který chodili okolo. Lepší byly ale pivní tácky, těma to aspoň trochu bolelo.

Lucina se se mnou ani nerozloučila, když odcházela. Udělala dobře, nevím, co bych jí řekl. Z toho dedukuju, že věděla, jak mě ranila. Nebo já ranil jí tím neúplným vyznáním lásky, a tak mi to jen vracela. Každopádně to bolelo.

„Tak hurá na ruletu!“ zavelel náš pan profesor Dolůt.

„Ééééj na ruletu,“ ožil hnedka Rojíno.

To bylo něco. Nenáviděl jsem toho debila Berdychů a musel jsem s nim jít a křečovitě se usmívat na jeho vtípky. Buďto byl úplně vypatlanej nebo si ze mě ještě dělal prdel. Copak člověk může mluvit s někým, kdo mu přebere holku. Fakt bych mu dal do tlamy, ale čemu by to pomohlo. Ledaže bych pak byl v nemocnici a nemusel je hnedka vidět ve škole.

Dolůt se od nás ještě před kasínem odpojil . Nakecal nám, že musí navštívit spolužačky. V 5 ráno a my mu to sežrali. Náš tah ještě neskončil. Šlo se ještě do hospody. Bylo tam plno a Roji šel poslední. Teda on se spíš vznášel jako ve snu. No a v tom rozpoložení nezavřel dveře. Nějakej nácek na něj hnedka vyjel. Přidal se i další. Vymaštěnci, to tam pak řešili ještě dlouho. Jsem je poslouchal. Jediný štěstí bylo, že jsem nešel poslední já, pač v tom stavu v jakym jsem byl, bych je poslal do prdele. Vypadli jsme ven a Roji s Koudym valili do kasína. Dělal jsem jim doprovod, takovýho bodyguarda, kdyby je chtěl někdo obrat. Asi bych jim byl k ničemu, pač jsem u rulety usnul. Roji taky, ale dokázal vždycky vsadit. Vysral jsem se na to, abych tam chrápal. Užitečnější bylo zjistit v kolik nám jede vlak. Sám jsem šel ulicema. Měl jsem aspoň čas přemejšlet. No, ale stejně jsem na nic novýho nepřišel. Vlak měl za chvíli jet, tak jsem se pro ně vrátil.

Stáli na námku a něco na mě křičeli, a pak jsem to uviděl. Nebe se rozzářilo. Viděl jsem obrys talíře. Doprdele Ufoni. Oni se tlemili, nic netušili. Běžel jsem. Skočil jsem. Přerazil jsem si snad všechny žebra o obrubák. Chytil jsem koudoše za ruku a přitáhnul ho k sobě.

„Járo, pomóóóc,“ křičel Berdy.

Na okamžik jsem přemýšlel, jestli ho vůbec mám zachraňovat, ale pak jsem po něm chňapnul rukou. Nedosáhl jsem na něj. Řval jak malej kluk, nejspíš se i počůral.

Pak už si nic nepamatuju, až to, že jsem se probudil ve vlaku. Sám. Vůbec jsem nevěděl, kde to jsem. Vstal jsem a prozkoumával vagón. Ti dva, co měli jet se mnou tam nebyli. A já byl někde v píči. Hovno. V Pardubicích. Kurva, já už měl dávno spát. Ale jak to všem vysvětlim. Tomu, že je unesli mimozemšťani asi nikdo neuvěří. Budu za blázna a budou si myslet, že jsem je zabil. Berdyho z nenávisti, že mě přebral Lucku, a ostatní, aby to nebylo tolik nápadný.