U prázdného džbánu sedím, do stropu na zeď hledím.

Vedle mě jsou sklenice a na stole hoří svíce.

Vidím nečí nohu, tam v tom tmavém rohu.

Nakloním se, převalím se.

Už nevidím nic, jen střepy z těch sklenic.

Pak zas něčí obrys, nedokážu podat popis.

A v té staré krčmě, nedám si už krmě.

Půjdu radši do svého domu. Spočítejte mi tu sumu!

Vycházím ze dveří, okolo je příšeří.

Když půlnoc odbila, paní noc mě lapila.

Jdu tím starým městem, nevím vůbec, kde jsem.

Vše na mě tak padá, někdo se se mnou pořád hádá.

Padám na záda - zrada.

Zvedám se jen stěží, někdo ke mně běží.

Pomáhá mi vstáti ... děkuju, děkuju ti.

Odcházím z toho místa. Jsem celý? ... Dozajista.

Před jedním domem, kráčí někdo s kolem.

Poprosím o svezení, on však na mě zuby cení.

Potácím se o kus dál, málem mě vítr odvál.

Už jsem skoro před mým domem, dovnitř, rychle, honem.

A tím končí ten můj výlet, snad jsem to moc nepoplet ...