Desatero z noci
(věnuji…)
první byl večer
a jako časné zření opatrně našlapoval ulicemi
vyvracel cesty z hospod jemně
dal najevo křehkost proseb
a vyprávěl příběh
to bylo tak že páter ztratil trpělivost
a klekání se neslo trochu dřív než prostá míra
otevřených očí
a potom byla noc
Bohem ojíněná
a ti dva se chtěli
mít společná poznání
snad se znát i víc než časem
zchladne
měsíc
byl rád že je celý
jako je zlatý peníz v dlani
skutkem osiřelý
měřil pocit dne až se běžet chtělo
kolem starých plotů
a mít jiskry prázdných myslí
opět po ruce k běžnému použití
tehdy se bdělost rvala
s půlnocí
to byl boj nebe a srdcí
jako stvořený pro obrazy
básní dávno mrtvých snílků
my je zabili že jich bylo málo
na cestách tmou
podél zpitých prostranství
a pokácených křivek obyčejných světů
lepili se k citu papíroví draci
létali na křídlech popěvků tak směšných
že se otřásalo i svědomí lamp
sviť
otevírali dveře
házenému hrachu a stěnám bylo krutě bílo
na polední stranu
a vláčená tráva vykašlala poslední rosu
vracela se stébla mezi prsty
nočního spřádání
a objímání
prostoupené momentem
bylo tehdy v povídání cizích milostnic
jemné hašteření o kousek čistého plátna
se skvrnou od večerní kávy
jakoby hmatem oprášený rukopis minulého času
viděné ráno
obyčejné mělkým dechem
věčných spáčů vyzrazených z principu
dlouhé tmy
a potom se rozkrývaly rýhy
oboustranně zšeřelého pohledu
a tehdy platí
rovnováha mezi olověnou tíhou ruky
podávané žalem a čímsi
co je nové
srovná se palčivost a kroky
dané si darem směrem k sobě
kroky nebo slova
konce
jsou prosté a obyčejné
a nejsou zvláštní ničím
|