Je lékař.

… Poplácávají ho po rameni. Uznale třesou rukou. Obdivné pohledy. Ve vzduchu se vznáší euforie. Dokázali to! On však neslyší, nevidí, necítí to, co cítí všichni kolem. Chtěl by jít spát, chtěl by se vrátit zpátky domů, chtěl by zmizet z toho všudypřítomného bíla a sterilnosti… Všechno to uznání, vyznamenání a strmá cesta vzhůru v lékařském žebříčku ho unavuje. Cítí, jak vybočuje. Žádná radost se nedostavuje, zachránil další život… kdyby ho nezachránil, je to naprosto stejné, nic se nemění, odvedl svou práci, odhodí do koše gumové rukavice, strhne ze sebe plášť a bude moci konečně domů, domů nebo někam jinam, hlavně pryč… Mají ho za přehnaně skromného. Je dobrý, je opravdu dobrý, ale jakoby to ani nevěděl. On to ale ví. A přesně to nenávidí. Cítí se vězněm sám sebe, vězněm svého umění, vězněm své dokonalosti. Kéž by ho nikdo neznal, kéž by nic neuměl, kéž by si mohl žít svůj život… Ať si zachraňuje někdo jiný, ať ho nechají na pokoji. Dělá to, co dělá, protože se to od něj očekává. Jeho prsty s maximální šetrností odvádějí práci, ale on má přitom chuť všeho nechat. Nechat toho, zahodit za hlavu všechna cizí očekávání a konečně si jít za svými očekáváními, za tím, po čem touží on…

Je zemědělec.

… Neoholená tvář, staré montérky. Rázně zabouchne dveře. Otáčí klíčkem v zapalování, když motor zaburácí, spokojeně pokývne a zmáčkne plyn. Je brzy ráno, slunce se ještě ospale choulí za obzorem, velká kola zamačkávají rosu do hlíny. Traktor se blíží k hloučku mužů, oděných podobně jako on. Zatahuje brzdu, vyskakuje z kabiny, rozdává pár chlapských poplácání. Padne pár drsných slov, pár sprostých vtípků… Vtom cítí, že to na něj zase jde. Rychle mluví, mluví nesmysly, jen aby mluvil… Zavírá oči s tím, že mu tam něco spadlo. Popravdě to jen nechce vidět… Je toho najednou všude kolem plno, on cítí, jak v něm zase klíčí ten pocit, kterého se tak bojí, ten pocit, který mívá každé ráno… Radost. Vychází slunce. Nechce, aby to ostatní viděli, aby poznali, že ho taková prkotina, paprsky mezi obilím, hřejivé paprsky na tváři, oslepující paprsky, že ho dokáží takhle očarovat.. Nejraději by se rozběhl, rozběhl se na východ, prorážet klasy, užívat si nového dne, vyválet se v trávě, křičet na všechny strany, tak rád by to udělal… Narychlo se loučí, naskakuje zpátky do traktoru, odjíždí. Má prý nějakou práci směrem na západ. Zbaběle utíká sám před sebou, zbaběle utíká před tím, čemu neuteče, utíká…

Je baletka.

… Čeká. Čeká na svůj okamžik. Dech se zrychluje, i přes zavřené oči cítí tmu kolem. Ticho, hmatatelné ticho, ticho plné očekávání, ticho plné soustředění. Pojednou ho naruší vrčení motorku, rozhrnujícího oponu. Její chvíle se blíží. Tělo se malinko otřese. Ještě pořád čeká… Paprsek reflektoru ukrajuje štěrbinou mezi pohybující se oponou stále větší kus jevištní tmy. Otvírá oči. Poslední vteřiny… Teď! Ve zlomku sekundy dirigent mávne rukou, smyčce se zaboří do houslí a světla se rozsvítí naplno. Z černé tmy se stává tma bílá. Nic nevidí a nic taky neuvidí. Zářící světlo je nemilosrdné. Až do té chvíle strnulé ruce se vymršťují a rozřezávají vzduch. Nohy se napínají, tělo se pokládá do hudby, nechává se jí unášet, deformuje se do neuvěřitelných tvarů… Není čas na myšlenky. Jedná tak, jak to tisíckrát zkoušela, tak, jak to dělala ty tisíce minut předtím, ale přece to je poprvé. Cítí pohledy, cítí je, a to ji bičuje k ještě většímu nasazení. Tančí. Při každém skoku, při každém otočení, při každém prudším pohybu se z jejího čela rozstříknou kapičky potu a padají do tmy. Neví, jestli to vydrží až do konce. Cítí radost. Dává do toho všechno teď, při tomhle tónu, při tomhle kroku, nemyslí na další hodinu, nemyslí na další vteřinu… Cítí radost a podle toho se řídí…

Duší i tělem…