„Přidej! Jinak nás dohoní a pak už nám ani Perun nepomůže“.

Křičel jsem na Drvoje, který byl někde za mnou, a sám jsem utíkal, jak nejrychleji jsem dokázal. Neslyšel jsem za sebou jeho běh ani funění. Se sekerou to uměl dobře, ale nebyl zrovna hubený a tak mu běhání moc nešlo. No, běhání. Tohle byl spíš zbabělý úprk. Ještě nikdy jsem tak nezdrhal, ale když máte za zády 30 rozzuřených Němců, tak vám ani nic jiného nezbývá.

Zpomalil jsem, abych mohl bezpečně otočit hlavu a podívat se za sebe. Nic. Ani Drvoj ani ona banda německých bojovníků. Zastavil jsem se a ukryl za strom. Chvilku jsem poslouchal, ale kromě bušení vlastního srdce a sojky někde v korunách stromů jsem nic neslyšel.

„Mám se vrátit? Co když Němci dohonili Drvoje a on teď potřebuje pomoc? Ale co když už je mrtvý a já bych jim vběhl do pasti? Ne! Nenechám kamaráda na holičkách“.

Otočil jsem se a v tu chvíli do mě vrazil. Měl jsem co dělat, abych to ustál.

„Co se stalo?“ Vypadlo ze mě hned, jak jsem se trochu vzpamatoval.

„Nevím“. Vyhrkl ze sebe Drvoj.

„A kde jsou Němci?“

„Asi jsme jim utekli.“

„S tvým stylem běhu o tom dost pochybuju. Kde jsi byl? Už jsem myslel, že tě dohonili a zabili.“

„Ale prosim Tě. Víš přece, že i když nejsem k běhu zrovna ideálně přizpůsobenej, tak přesto si vždy poradím.“ Řekl Drvoj a pokračoval. „Běžel jsem co mi nohy stačily, ale tobě jsem stačit nemohl. Nicméně jsem po několika minutách běhu zjistil, že se Němci někam vypařili. Když jsem se ujistil, že za mnou určitě nejsou, tak jsem trochu zpomalil krok a šel po tvých stopách. Ani nevíš, jak se mi ulevilo, že jsme zase spolu. Chvála bohům. V tomhle zatraceným lese tak blízko německých osad se sám moc dobře necítím.“

Poslouchal jsem ho a přemýšlel, jak mohl utéct tolika Němcům. Asi se jim nechtělo nás honit, tak se prostě vrátili.

            Ještě chvilku jsme si odpočinuli a vyrazili jsme na východ směrem k našim osadám. Vlastně jsme se vraceli ze Stargardu od Obodritů. Jsou to naši bratři. Slovanský kmen, sídlící severně od nás. Pomáhali jsme jim bojovat proti nějakému germánskému knížeti daleko ze severu. Chtěl, aby mu dávali část své roční úrody obilí a medu. Samozřejmě na to nepřistoupili a tak milý Jör, tak se jmenoval, sebral své lidi a vyrazil na jih si nějaké to zrno vybojovat. Já se mu ani moc nedivím. Oni tam na tom severu mají dost zimu, tak jim tam nic pořádně nechce růst. Množej se jak zajíci v noře a to málo, co dokážou vypěstovat, přestalo stačit. Shání teď jídlo od okolních kmenů. Jenže letos byla mírná zima. Pořádnej sníh jsem nikde neviděl a tak nepřišly jarní záplavy. Léto stálo taky za starou belu. Veles se na nás zlobí a tak ta letošní úroda nebyla nic moc. A oni by nám to málo ještě chtěli brát. Proto jsme byli bojovat. Přece nenecháme Obodrity umřít hlady. To ať raději pochcípaj oni. A taky jsme jich dost pobili. Dobře jim tak.

            Slunce se pomalu blížilo k obzoru. Bylo načase začít si hledat nějaké místo, kde bychom přespali. K našim osadám to máme ještě asi den cesty, tak je lepší si odpočinout. Šli jsme pomalu dál a cestou jsme koukali, jestli nezahlídneme nějaké vhodné místo. Drvoj si kousek od nás všiml nějaké menší jeskyně. Přišli jsme k ní blíž. Ano, zde můžeme přenocovat. Jsme ještě pořád blízko Němců, ale v jeskyni budeme chránění a můžeme si udělat oheň, aniž by byl vidět široko daleko. Měl jsem ještě trochu pohanky a pár kousků sušeného masa, tak jsme udělali kaši.

Nemohl jsem usnout. Kousek od jeskyně něco zahoukalo. Sova to nebyla. Takhle sovy nehoukaj. Vzpomněl jsem si na různé bytosti, o kterých nám vyprávěli, když jsme byli malí. Věděl jsem, že to nejsou žádné pohádky, jako to co vypráví dětem daleko na jihu a prý už i kdesi na západě o nějakém bohu, co má údajně posílat své děti na zem, aby tu zase umřeli. Taková blbost! To co nám vyprávěli je ale pravda. Ano, to co houkalo u naší jeskyně byl určitě hejkal. Nevadí. Když ho my nebudeme nijak dráždit, tak on nás taky nechá na pokoji.

…

Když jsem se ráno probudil, tak Drvoj ještě spal. Přiložil jsem nějaké dřevo na oheň, ale ten jako by nic. Nechtěl se rozhořet. Ale když jsem do něj párkrát fouknul, tak se pár plamínků objevilo. To by mělo stačit. Šel jsem pro vodu do pramene, který vyvěral hned vedle jeskyně. Našel jsem ho už včera a je možný, že ten hejkal z něho pil taky. Vrátil jsem se do jeskyně a kopnul do Drvoje.

„Vstávej! Za chvíli vyrážíme.“

Z jeskyně jsme odešli brzo. Slunce ještě ani nebylo na poledni. Až do teď jsme šli téměř pořád listnatým lesem. Duby, buky, lípy, javory a co já vim co ještě. Ale teď se pomalu začali objevovat tu a tam smrky. To je znamená, že už se blížíme k domovu. Drvoj to má o kousek blíž. Je Srb z Lužice. Já to mám ještě asi o půl dne cesty dál. Já jsem Lužičan. Naše kmeny jsou si velmi blízké. Jsme stejně dobří v boji a naše jazyky jsou téměř stejné. Drvoj je můj kamarád. Poznal jsme ho asi před třemi léty na jedné výpravě proti Němcům a od té doby vše děláme společně. Nedávno mi pomáhal postavit dům. Oba jsme bojovníci. V našich kmenech je bojovníků hodně. Je to kvůli tomu, že Němci jsou tak blízko. Nejhorší z nich jsou ti Sasové. Neustále proti nám pořádají výpady. Pořád něco chtějí. Jednou je to obilí, potom kus lesa. Někdy se jim zachce našeho dobytka. Naše ženy se bojí chodit do lesa. Nejednou se stalo, že tam nějakou znásilnili a ukradli ji oblečení. Chudák ženská se pak vracela domů lesem nahá. Znal jsem jednu, která se po tom zbláznila. Proto je v našich kmenech tolik bojovníků. Pořád je třeba se bránit. Občas musíme uspořádat nějakou výpravu i my. To aby Němci viděli, že se jich nebojíme a že si nenecháme nic líbit. Neděláme to často. Proč bychom to dělali? My to nemáme zapotřebí. Ale jednou za čas je to nutné. Třeba i kvůli tomu, abychom si vzali nazpátek, co nám oni ukradli. A k tomu jsou bojovníci potřeba. To není jako u Čechů a Moravanů, Bužanů, Voljanů a Polanů. Ti si žijou mezi ostatními našimi kmeny a takový problémy nemají. Leda bychom mi povolili, ale to se nestane.

Les už byl pouze smrkový. Vyšli jsme na vrchol Čiernobogu, odkud už je vidět vesnice, ve které bydlí Drvoj. Došli jsme do ní. Drvojův dům byl téměř na okraji osady. V domě na něj čekala jeho žena a děti. Žena Drvoje, Drahomíra, byla rázná žena. Všechno doma měla pevně pod kontrolou a bylo to na první pohled vidět. Syn, který se jmenoval Ljubomír byl starší než jeho sestra Ljuboslava. Byl velmi šikovný a po otci zdědil velkou sílu. Bylo mu teprve jedenáct a se sekerou se oháněl lépe něž někteří dospělí. Když jsme vešli, tak se obě děti hned vrhly na svého otce a začali ho objímat a líbat. Drahomíra zřejmě něco dělala v jiné místnosti, ale ten křik, který děti vydávaly při vítání s otcem, ji musel vyrušit, protože po chvilce přišla také. Jak uviděla Drvoje, lehce se usmála, přistoupila k němu blíž, objala ho a políbila. Poté se otočila ke mně a řekla“

„Zdravím tě Vatroslave, jaká byla cesta?“

Chtěl jsem jí odpovědět, ale Drvoj byl rychlejší:

„Dlouhá a nebezpečná, jako vždycky. Ale oba jsme to ve zdraví přežili.“

„To je dobře“. Řekla Drahomíra a hned se zase ptala:

„Vatroslave, zůstaneš u nás přes noc, nebo pospícháš domů?“

„To víš, že se domů těším, ale rád si u vás přes noc odpočinu.“

Drahomíra nám přinesla trochu medoviny a něco k jídlu. Očividně nás tak brzo doma nečekala, protože jsme dostali jen pšeničné placky s medem. Po tom, co jsme se najedli, jsme se domluvili, že půjdeme do nedalekého posvátného háje, kde místní postavili sochu Svantovítovi. To byl jeden z bohů války, který prý pomáhá našim na severu proti německým kmenům. V našich končinách máme stejné problémy jako oni, tak tu uctíváme stejné bohy. Vzali jsme s sebou část obilí a medu, abychom ho na znamení vděku za návrat domů zanechali jako oběť Svantovítovi. Tu druhou část jsme nechali ve Stargardu bohu Proveovi.

O posvátný háj, který k našemu překvapení, zatím co jsme byli pryč, místní lidé oplotili dobře vypadajícím dřevěným plotem, se stará žrec Boguslav. Řekli jsme si, že ho půjdeme navštívit. Měl malý domek přímo u nově vzniklé brány do posvátného háje. Vešli jsme bez klepání, jak je u nás zvykem. Na stole ve světnici nebylo připravené žádné jídlo, tak jsme poznali, že je Boguslav doma. Je u nás totiž takový obyčej, že pokud se odchází z domu, nechá se na stole něco málo k jídlu. Většinou chléb a med nebo máslo. K pití se připraví džbán vody nebo medoviny. Kolemjdoucí, který vejde dovnitř, třeba když se chce schovat před deštěm, si z připraveného může vzít, co mu je libo. Je slušné si ničeho jiného nevšímat. A nikdo si toto pravidlo nedovolí porušit. Domovoj, domácí skřítek který dům hlídá, když není hospodář doma, by dal takovému člověku zavyučenou, přičemž by neslušného hosta mohl i zabít.

Najednou se za námi otevřeli dveře a v nich se zjevil Boguslav.

„Buďte vítáni.“ Řekl.

„Sláva bohům Boguslave.“ Odpověděli jsme s Drvojem téměř současně.

„Tak už jste se vrátili od Obodritů? Jaký byl boj? Dali jste těm Němcům co proto? A co cesta?“

„Vrátili jsme se zrovna dnes a hned jsme šli vzdát oběť bohům. Boj dopadl dobře. Myslím, že Jör se v okolí Stargardu jen tak neukáže. Cesta byla celkem klidná. Akorát kousek odtud, vlastně včera, jsme potkali skupinku potulných německých banditů. Bylo jich na nás moc, tak jsme museli utéct, ale nakonec to dopadlo dobře. Teď jsme rádi, že jsme doma.“ Odpověděl jsem.

„No doma je spíš Drvoj. Ty se chystáš kdy domů?“

„Dnes přespím u Drvoje a domů už dojdu zítra“. Odpověděl jsem Boguslavovi na další otázku, když jsem si všiml jeho ustaraného obličeje.

„A co je nového zde?“

„Zde je všechno při starém. Jen posvátný háj jsme obehnali plotem. Jinak se nic nezměnilo.“

„Určitě? Vypadáš nějak ustaraně.“ Řekl Drvoj, který si toho také všiml.

„Nechci vás tím zatěžovat hned po vašem návratu“. Řekl Boguslav, ale evidentně to nemyslel vážně.

„V Crnogaji se ztrácí lidé. Už se jich tam ztratilo pět. První asi před dvěma úplňky. Pokaždé to byli ženy nebo mladé dívky, které tam šly sbírat houby“. Začal nám vyprávět žrec.

„Co je to Crnogaj?“ Musel jsem se zeptat, protože jsem nevěděl, o čem je řeč.

„Tak říkáme černému lesu, který je z druhé strany Jedlové hory.“ Vysvětloval mi Drvoj.

„To je divné. Les je tam sice tmavý a hluboký, ale všichni místní ho znají a na houby a borůvky tam chodí odjakživa.“ Řekl jsem nevěřícně.

„To je pravda, ale od té hrozné bouřky, která byla právě před dvěma úplňky se odtamtud ženy nevrací. Již při té bouřce se tam ztratila malá Věla. Šla tam na borůvky, ale asi jí tam bouřka zastihla. Při bouřce se může stát cokoliv…“.

„A muži a děti se vrací?“

„Děti tam nechodí. Bojí se. Ale to ty víš Drvoji. Taky jsi se bál, když jsi byl malý. A chlapi tam nechodí také. Co by tam dělali? Na houby chodí ženské a dřevo se nosí odjinud“. Řekl Boguslav a hned pokračoval. „Ale starý Domagoj si mi byl včera stěžovat, že prý tam nedávno byl jeho syn Sambor s matkou. Sambor se vrátil, ale jeho matka ne. A od té doby  prý nemluví, neustále vysedává před domem a třese se jakoby zimou.“

„Třeba tam viděl něco strašného a klepe se strachem“. Neodpustil si poznamenat Drvoj.

„Donesli jsme nějaké obětiny bohům. Odneseme je do posvátného háje a potom si o tom ještě promluvíme“. Musel jsem náš rozhovor ukončit, protože se mi obilí začalo sypat z proděravělé kapsy.

Vešli jsme s Drvojem do posvátného háje. Brána do něj byla postavena z bílého dřeva. Prošli jsme jí. Byl to nádherný pohled. Prakticky okamžitě jsem pocítil, jak se vzduch kolem změnil. Jako by byl svěžejší a průhlednější. Jako by samotný vzduch zářil. Pohlédl jsem na zem. Byla tu překrásná tráva. Zelená jako mladý bukový list. Pohlédl jsem za sebe a najednou jsem uviděl, že tráva před branou do posvátného háje je stejně nádherná jako ta uvnitř. Dal bych krk za to, že ještě když jsem stál mimo háj, tak ta tráva byla suchá, sežehlá letním sluncem. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Ačkoliv všechny okolní lesy byly převážně smrkové, tak zde v posvátném háji rostly výhradně jen duby, mezi nimiž se tu a tam bělela bříza. Uprostřed háje byla socha boha Svantotvíta. Byla vytesána přímo z kmene nejstaršího dubu, který již dávno uschl. Říkalo se, že tu ten dub rostl více než tisíc let. Před sochou boha byly připraveny nádoby na obětiny, do kterých jsme nasypali námi přinesené obilí a nalili med. Řádně jsme poděkovali za šťastný návrat a za to, že nad námi bohové během zpáteční cesty drželi ochrannou ruku a odešli.

Když jsme vyšli z posvátného háje, okamžitě jsme opět zamířili do domu žrece Boguslava. Domluvili jsme se, že všichni společně půjdeme za mladým Samborem a zkusíme jestli nám něco neřekne. Když jsme se přibližovali k Domagojovu domu, tak jsme opravdu před domem viděli na lavičce sedět mladého chlapce. Bylo mu asi 9 let. Poté, co jsme se ještě více přiblížili jsem si všiml, že se opravdu celý třese. Přistoupili jsme k němu a pozdravili. Třesoucí se Sambor nereagoval. Hleděl na nás, ale jeho oči napovídali, že nás vnímá jen částečně. Jako by koukal skrz nás. Stáli jsme tam a udiveně na něj patřili. Nechtěli jsme tomu věřit. Bylo to ještě dítě a nám ho bylo líto. Z domu vyšel jeho otec Domagoj, který nás slyšel, jak na hocha mluvíme a pozdravil.

„Sláva bohům.“

„Sláva…“ Odpověděli jsme jednohlasně.

„Přišli jsme se podívat na tvého syna“. Řekl Boguslav. „Nevypadá dobře.“

„Takhle tu vysedává od té doby, co se vrátil z Crnogaje bez matky.“ Odpověděl Domagoj.

„A víš, co je s jeho matkou?“ Zeptal jsem se.

„Viděl jsem jí naposled, když šla se synem na houby. Je to jako s těma ostatníma. Ženy se z toho zatracenýho lesa už nevracej.“

„Vezmu Sambora do posvátného háje. Třeba mu bohové z jeho současného stavu pomohou.“ Řekl Boguslav a Domagoj souhlasil.

Boguslav vzal Sambora za ruku, ten na něj pohlédl a postavil se.

„Pojď!“ Řekl žrec a udělal první krok.

Odvedl chlapce do posvátného háje a my jsme šli za nimi. U posledních dubů před mýtinou kolem sochy Svatnovíta nám Boguslav řekl, ať dál nechodíme a pokračoval s chlapcem k soše. Tam mu vysvlékl košili a vzal do rukou nádobu s medem, která ležela Svantovítovi u nohou. Nabral trochu medu do ruky a začal jím mazat Samborovi kolem úst, přičemž odříkával nějaká slova. Příliš toho slyšet nebylo, ale z toho mála, co jsem pochytil jsem usoudil, že je to nějaká stará řeč. Nejspíš tak mluvili naši předkové. Některým slovům jsem rozuměl, ale připadalo mi to, jako by byla ve větě na jiném místě, než bych to pověděl já. Možná ta slova měla jiný nebo nějaký skrytý význam.

Po chvíli s odříkáváním přestal, pohladil chlapce po vlasech a řekl:

„Sambore, slyšíš mne?“

Najednou Smabor odpověděl:

„Ano“

Pohlédl jsem na Domagoje a viděl, jak mu po tváři stéká slza. Byla to slza štěstí. Boguslav nám ukázal, že máme přistoupit blíž. Šli jsme až k němu a chlapci. Boguslav ho vyzval, aby nám řekl, co v Crnogaji viděl. Sambor na něj pohlédl a řekl: „Šli jsme s maminkou na houby. Nemohli jsme žádné najít, protože bylo sucho, ale maminka chtěla jít pořád dál. Najednou jsem si všiml, že se blížíme k Crnogaji. Řekl jsem mamince, že se bojím a že se chci vrátit, ale maminka nechtěla o návratu nic slyšet, že prý ještě nemáme tolik hub, abychom měli všichni dost a tatínek, že prý bude po celodenní práci hladový. V Crnogoji jsme našli hub dost, ale zrovna když jsme se začali vracet, tak se v koruně stromu nad námi něco pohnulo. Něco velkého. Většího než pták nebo veverka. Najednou se z toho stromu na nás snesla paní. Byla hezká, ale kousla maminku a já utekl.“

„Kam jí kousla?“ Zeptal jsem se.

„Do krku.“

A co s maminkou udělala pak?“

„Nevím. Utekl jsem“

„A to je všechno, co jsi viděl?“ Zeptal se Drvoj.

„Ne. Když jsem běžel domů, tak jsem viděl malou Vělu, jak leží na palouku, ale bál jsem se a tak jsem nezastavoval a běžel rychle domů. Co se stalo mamince?“

Všichni jsme mlčeli.

Domagoj odvedl malého Sambora domů a vrátil se k Boguslavovi do chalupy, kde jsme na něj již všichni čekali.

            Chvíli jsme jen tak seděli kolem stolu a popíjeli horkou medovinu, kterou nám Boguslav udělal. Potom žrec řekl:

„Přemýšlel jsem o tom, co nám dnes Sambor řekl a musím přiznat, že jsem trochu zmatený.“

„Já také.“ Řekl jsem. „Jak tam mohl vidět a hlavně poznat tu malou Vělu? Říkali jste, že zmizela za té bouřky, co byla před dvěma úplňky. A za tu dobu už by její tělo přece šlo poznat jen ztěží.“

„To máš pravdu.“ Zamyšleně pověděl Boguslav. „Ta malá Věla…“ Hlasitě se napil horké medoviny.

„Vždycky jsem v jejích očích viděl něco…“ Odmlčel se. „…něco divného…něco zlého“

Najednou jsem pochopil, kam tím chytrý žrec míří.

„Ty myslíš…“ Váhavě a trochu též zmateně jsem řekl. „Ty myslíš, že ona byla…“

„Střyga“ Dokončil za mě větu Drvoj.

„Ano, striga.“ Řekl Boguslav, který byl také původem Lužičan. „V Lužici se říká Střyga.“ dodal posléze.

„Jak se dá taková striga zabít?“ Zeptal jsem se Boguslava.

„Je potřeba jí proklát srdce dřevěným kolíkem, ale šíp by podle mě měl stačit. Pak se jí musí uříznout hlava a položit mezi její nohy obličejem k zemi.“ Vyřkl Boguslav ten strašidelný úkol, který nás zcela určitě s Drvojem čekal.

„To ale není všechno. To samé se musí udělat s tělem malé Věly. Musíte najít i jí“. Dodal žrec.

„Proč pro Peruna?“ Zeptal se Drvoj.

Na tuto otázku jsem znal odpověď i já.

„Protože z ní vzešla ta striga. Respektive ona je ta striga. Když se striga narodí, tak vypadá jako obyčejné dítě. Děvčátko. Má v sobě ale dvě duše. Tyto děti většinou umírají ještě jako malé, ale při tom zmizí jen jedna jejich duše. Z té druhé se stane striga.“

            Šli jsme domů. Měli jsme o čem přemýšlet a na zítřejší úkol jsme si museli odpočinout. Drvoj mi ukázal, kde budu spát. Byl to jeden kout v jejich světnici, kde ještě nikdo nespal. Ani postel tam pro mě neměli. Rozložil jsem si tedy pod sebe látky a kůže, na kterých jsem spal celou cestu do Stargardu a zase domů. Položil jsem se a ještě dlouho přemýšlel, než jsem konečně usnul.

…

            Druhý den ráno, poté co jsme se probudili a Drahomíra nám udělal něco k jídlu, jsme se vydali pro poslední radu k Boguslavovi. Ten nám popřál šťastnou cestu a hodně štěstí. Poté mi dal do kapsy nějaký kámen a řekl, ať ho nevyndávám. Že prý mám ten kámen mít pořád u sebe až do doby, než se opět vrátíme do vesnice. Nějaký podobný kámen dal i Drvojovi a řekl mu totéž. Když jsme odcházeli, tak řekl něco, čemu jsem zase rozuměl jen zčásti: „Něch się wami opěkuje matka Mokoss! Něch was broni!“ Rozuměl jsem tomu jako, že nás má bránit bohyně matka Mokoš, ale nevím, jestli to není jen má představa o významu jeho slov.

            Vyrazili jsme s Drvojem směrem k Jedlové hoře. Ani jeden z nás celou cestu nepromluvil. Mlčeli jsme a připravovali se na události, kterým jsme se nemohli vyhnout. Já jsem také přemýšlel o tom kameni, co jsem měl v kapse. K čemu slouží? Proč mi ho tam Boguslav dal?

            Stoupali jsme k vrcholku Jedlové hory a cítili stoupající nebezpečí. Chvílemi se mi zdálo, jako by nás někdo pozoroval, ale když jsem se ohlédl, tak jsem nikoho neviděl. Došli jsme na vrchol a rozhlédli se po krajině. Byl to opravdu nádherný pohled. Viděli jsme celou Lužici. Ve výhledu k jihu nám bránili Lužické hory, jejichž některé vrcholky jsou mnohem výš než vrchol Jedlové hory. V dálce na východě byl vidět kouř, který zřejmě stoupal z ohnišť ve Zhořelci. Na severu se dal vytušit Chósebuz a na západě někde mezi stromy četných lesů Drježdźany.

            Najednou jsme před sebou v křoví uslyšeli šramot. Z lesa vyšla nádherná mladá žena. Byla nahá. Měla nádhernou postavu i když na můj vkus trochu moc hubenou, pevná ňadra a krásné nohy. Když jsem jí ale pohlédl do obličeje, tak jsem mezi prameny černých vlasů zahlédl sytě rudé oči. Dokonce se mi zdálo, jako by světélkovaly. Přibližovala se k nám. Když byla blíž, tak jsem mezi jejími rty viděl sice nádherně bílé, ale přesto hrozivě vypadající zuby. Měli jsme se na pozoru. Pomalu, jakoby nenápadně, jsem šahal po luku. Druhá ruka mířila k toulci se šípy. Nejednou se ozval strašlivý jekot. Horší zvuk než který vydává jakékoliv zvíře. Zvuk drásající uši hůř něž k zemi se klátící strom, který zasáhl blesk. V tom okamžiku se striga začala neuvěřitelnou rychlostí blížit k nám. Ucítil jsem ránu mířenou do mého obličeje a svalil jsem se na zem. Striga se vrhla na ohromeného Drvoje a chtěla se mu zakousnout do krku. Když se však její zuby přiblížili k Drvojově šíji, tak striga úzkostně zapištěla a jako by dostala ránu, se odmrštila na dobré tři kroky od nás. V rychlosti se vrhla na mě, ale ta podivná situace se opakovala. Striga již podruhé ležela před námi na zemi a nevím, kdo z toho byl více zmatený. Jestli já, Drvoj, nebo samotná striga. Očividně nevěděla co se děje. Musím přiznat, že já také ne. Zřejmě pocítila strach a tak se pomalu zvedala a chystala se na zbabělý úprk. Když už běžela směrem od nás, jsem se konečně vzpamatoval, vzal do ruky luk, z toulce vyndal šíp a natáhl tětivu. Vystřelil jsem do míst, kde jsem tušil strigino srdce. Trefil jsem. Šíp našel svůj cíl a striga se svalila k zemi ještě dřív, než stačila zmizet v hustém porostu Crnogaje. Šli jsme k ní a když jsme stáli nad její hlavou, tak jsem si teprve všiml, že striga ještě není mrtvá. Ba naopak, k mému překvapení, dýchala. Hleděl jsem jí přímo do očí a nemohl jsem se dostat z údivu. Její světélkující rudé oči zčernaly a hrozivě vypadající zuby nyní také nevypadaly nebezpečně. Najednou před námi ležela nádherná nahá dívka, které byl v očích vidět strach. Strach ze smrti. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, tak si vzpomínám, že to nebyl jen strach, ale zároveň jsem v jejích očích spatřil něco jako prosbu. Prosbu o ukončení trápení. Touhu po vysvobození z neuvěřitelných muk, která tato nádherná dívka musela coby striga zažívat.

            Ne. Nemohl jsem té nádherné bytosti useknout hlavu svým mečem, který uťal hlavy již tolika němců. Drvoj zřejmě vycítil můj vnitřní zápas svědomí, napřáhl obě ruce v nichž třímal svoji sekyru a dokonal dílo. Hlava nádherné stvůry nyní ležela několik palců od její šíje. Vzal jsem její tělo a odtáhl ho do lesa. Drvoj vzal osamocenou hlavu a položil ji strize mezi nohy tak, jak nám řekl Boguslav. Vzpomněli jsme si, že ještě musíme najít tělíčko malé Věly a udělat s ním totéž, co jsme udělali s rozdvojeným tělem strigy.

            Vydali jsme se tedy hledat Vělino tělo, což nám netrvalo příliš dlouho. Ležela tam, kde popsal Sambor. Ležela tam. Malá chudinka, která byla zdrojem tolika neštěstí. Drvoj udělal co musel. Znovu zaměstnal svoji sekyru, ale na to už jsem koukat nemohl. Poodešel jsem kousek dál a čekal na Drvoje. Ve chvíli, kdy jeho sekyra oddělila Vělinu hlavu od těla, se znovu ozval ten hrozivý zvuk, který vydávala ta striga. Byl však mnohem vzdálenější a jako by ho nevydávala jen jedna bytost. Pak jsem zahlédl čtyři osoby, které ač se nohama nedotýkaly země, běžely závratnou rychlostí směrem k západu. Tam na německou stranu.

            Vydali jsme se směrem k vesnici. Slunce se pomalu obracelo k západu a já věděl, že ještě než se dám cestou k domovu, budu muset ještě jednu noc přespat u Drvoje.