Soumrak modelů

Mezi ledničkou a linkou

         Mistr neklidu se postavil jako zkormoucený rubáš před ledničku a spustil starou obehranou písničku ve zbrusu novém hávu:

„Nenosím ti kytky,

byť se bojím bitky,

nemám prostě na ně,

piva jsou jak saně!“

         Nato propukl v řehot. Přítelkyně se otočila a sjela ho křivým pohledem.

„Kde je manželka?“ zeptal se ostře. 

„Nikde. Máš jen přítelkyni.“

         Mistr neklidu se uklidnil.

Kdo neskáče

         Ve 4.20 nebe nad městem krvácí, za oknem harpyje mění se v túje a pinie, cigarety se mění ve vajgly, víno mi teče do klína a začínám usínat. Na rohu ulice morgoši křísí Ježíše, svět zase děsivý jeví se. Bamboocha! křičí, kdo neskáče, není!

Neklamná znamení nového Aeonu

         Při čekání na neonový díl seriálu Ulice mamrdů, jsem přepnul ČT 4, kde právě vysílali set fair-play reklam. Mimo jiné zaznělo i toto: Nový časopis Báječná neděle je v prodeji každý čtvrtek za osm korun. Vánoce od října, neděle od čtvrtka, čtvrtka od hoven. Ten jejich Hejma má nakonec pravdu. Nic není jak bejvávalo.   

Haida a okolí

         Je to kraj života plných kosých skal a skla a lidí, kteří umřeli na silnicích, když hnaly dobytek domů, a lidí, kterým uhořeli ruce, když šplhali po skalních věžích elektrického vedení. Kraj gigantické komunity tuláků, před nímž zapadá slunce za vyrabovanou pyšnou Panskou skálou. Hroty dávných varhan válí se po hřbitovech a parcích, hrají na ně uprchlí umrlci skelných očí v rubáších ze skelné vaty a z blízkých skalních údolí, která mají názvy tajemné jako měsíční moře, zní magický nápěv Petře, Petříčku, chlapče rozmilý… Cizinec na cestě je okouzlen. Nový Bor však dál šumí a umí po skalinách a hledá svůj ztracený květ.

Stále tu je podzim

         Ještě není všechno rozkopaný, ještě zbývá blbost naděje a stále ještě tu je podzim života, kdy každý má šanci najít na svém těle hafo uhrů. A k těm podzimním uhrům si najděte přátele, ať vám je vynípají, abyste nevypadali ve stopadesáti jako ichtlové. A pořiďte si aspoň kbelík, do kterého odvzdušníte brilantně nicotnými soliloquii přečerpané mozky. Podzimní země je deštěm jako očarovaná. Vymustrovaným babám visí zvadlé čepýře. V mlze se ztrácejí ochromení svědkové noční ničby, která s pátkem přichází a s pátkem odchází. Jen za městem se dál klátí strašáci jako by bylo léto a polní cesta je posetá propíchanými kondomy. Tak si přeci jen párkrát užili, spokojeně se vrací domů a do konce svého věku se budou živit strupy.       

Pošťák Ondra a ti druzí

         Ideál současného Čecha je zajištěná Češka, manželství a rodinný dům. I ta reklama – jinak lakmusový papír naší inokracie – svědčí o návratu těchto ošemetných a člověku v podstatě nebezpečných cílů. Tato linie nastoupila své vítězné tažení i u žen. Zajištěný muž s pojištěnou budoucností, vyřešenou minulostí, se smyslem pro rodinný život a spoření, a s chutí nechat si postavit rodinný dům někde daleko od hlučícího a nepřátelsky naladěného davu houmlesáků. V těchto zónách, kde se Elm Street protínají s Melrose Place a Nové Skotsko vypadá navlas jako okolí Schaffhausenu, nacházejí společnosti dokonalé kontroly a děsivé instituce Dobra živnou půdu a satelity kroužící na orbitech postupně ovládají někdejší centra. V závěrečném aktu vyráží temný pošťák Ondra a kosí zmateně pobíhající adresáty pravidelnými výstřiky svých obřích kulek. Je to dobrý žnec i žrec naší budoucnosti. Bijte Čechy a nikoho neživte! Ya. Ya. Shub-nighurath! Ostatně všichni jsme cele Brity.                                           

Lovoš

         Rád se na to dívám z dálky, ale zblízka je to zajímavější, byť to chce šturm und drang. Já se štětkou dole a má freundin asi tak pět metrů nade mnou zápasí s chlupatým válečkem. V tom rytmu společně malujeme plaveckou halu v Lovosicích. V prvním patře, kam jsem v životě nenahlédl, byla hekárna. Dole za velkým oknem se plaveckým klukům ježí bukvice při pohledu na ztepilý vrcholek Lovoše. A na odvrácené straně haly popíjí holčiny mojito limčiny a kluci si pod vedením pana učitele vymačkávají koule do tvaru muších očí.    

Pivo, drogy a ponožky

         Pivo to je droga, poznamenal typos s čírem, které bylo vyšší než jeho třícentimetrové hovado. V zelenejch jedu bomby, odpálkovala ho jeho budoucí žena. Místo stydkých pysků měla rozevřený laptop, v němž neřestně šplouchaly chill-outové vlny. Za chvíli byli v sobě a ona řekla: Takhle ti ta energie proudí, ale když máš ponožky nemá kam utéct. Načež si maník sundal ponožky a energie proudila bezvadně.

Modříme válečkem

         Na sklonku toho léta jsme malovali wellness centrum v Ústí nad Příjicí. Já se svou závratí byl dole a dlouhým válečkem jsem oblizoval stěny až do výše dvou metrů, Uwe nade mnou na lešení ve výšce tří metrů mazala střed a Zbyněk se svou chlupatou štětkou modří mastil stěny osm metrů nade mnou. Ve výši jeho očí bylo okno, z něhož se neustále linul hekot. Pod záštitou karate tam svoje hrr chh hhee uuu hche uuu ryčeli chlapi. I ke mně dolů a na můj chlupatý váleček namočený v blankytné modři, jenž si ovšem v ten moment připadal jako onen zvukařský chlupáč profíků, letělo to lstivě slastné uhu ehehhh óoo hhhech ojleee uhchch uuchch eeej heeeea hula sakooo.

Černé hvězdy nonstopů

         Jako bušení z deště pod okap, jako rvačka v nonstopu na Vinohradech, jako policejní hlídka, které říkáš: Ty, ty, ty – jako hitparáda bumšarády, jako chobotnice v oleji s česnekem, jako rozdíl mezi chilským a chijským vínem, jako rovnost mezi nulovými výsledky atletického meetingu ve Varšavě, jako tenoučký šáteček na korkovém krku třistaosmnáctileté absolventky gymnasia čar a kruhů obsypaného kamerami jako neštovicemi – jako tohle všechno se cítím, když krotím zlaté proudy ve kbelíku, abych nemusel přes temnou chodbu na toilettes, neboť se bojím šíleného boha Azathotha, bledé masky Krále ve žluté, upíří milenky Carmilly, černých hvězd u Aldebaranu, vlastního stínu nad Innsmouthem a nejapných činů obyvatel Carcosy – ale takové bláhové strachy pustí jednou každého, nikdy se však bát nepřestanu hochů temných úsměvů a pronikavého náhledu.

Skleněný hrad

         Nijak tě nevidím ve tmě, ale mohl bys postoupit ke světlu, které se prodírá škvírou pod zápražím. To jsou slova, viď? Není tady nikomu, co závidět, není tady dokonce nic vidět. Za oknem kapky deště svítí na cestu z okna ještě, ale proč skákat po hlavě do zahrady – když mám kolem krku z ničeho nic skleněný talíř. Obepíná mě tak těsně, že když spadnu nejspíš se podříznu. Měl bys vědět, že tohle je skleněné ukřižování – příliš časné v předčasném jaru.

Nonstop v Duchcově

         V kruháku se vypil chlápek a když se dostatečně vyválel po zemi zjistil, že ho okradli. Podle svědků v tomto stavu přišel. Umazaný od bláta, jenom v triku. Teď však do toho šel naplno jako správný hrozič, pořízek a prosič. Jeho řeč zněla hrubě řečeno takto:

         „Budete mít problémy jako svině, já dělám v děcáku a mám tam známý. Já znám krupskou mafii, ta sem přijedete a budete se divit. Znám ty největší rváče a to budete mít honičku jako svině!“

         Vyšel ven, po chvíli se vřítil zpět, sám a telefonoval. Pak usnul, probudil se a znovu telefonoval. Nakonec začal škemrat o peníze. Číšnici řekl, že až přijede jeho parta, tak to za něj zaplatí. Dostal malý pivo a vypotácel se do svítání.

         Nějaký chlap vedle mě, řekl že jsme měli velký štěstí. Znal prý jednoho a ten topil doma makrelama.

Hudební armáda

         Sípáhijové z bengálské armády postupovali k britským posicím s frapantním úmyslem tyto zničit, ženy a děti narvat do studní a posledního mughalského císaře vrátit na trůn. Přesto však vzbouřené pluky pochodovaly na Dillí, Ágru a Cawnpore za zvuků britských vojenských pochodů, které vyhrávaly domorodé kapely. Ani v naší milé současnosti tomu není jinak. Jenom je to bez hudby. 

Brány táhnou po polích    

         Prej mi samet zmizel z těla, prej má mysl není ani za mák co by se za nehet vešlo sametová, prej už za mě nikdo nezaplatí, prej kamarádi jsou už jen známý otevřený rány. Tuhle! Psí hlavy, já, my sme jako sny, plynoucí dny a večery černý a ostrý jako kosi. My jsme ti, nad nimiž přízraky lámou brány a táhnou po polích samy. A pokud jde o mrazáky, ty musí být plný nanúčků, na stole víno s motýlem a my zřezaní jako květiny stulené ve váze jemně vypouštíme kouř a sereme na emoce. Samoten pak nad ránem plazím se k posteli a říkám Poťutě! Poťutě!

Odpolední maneuvry

         Vyřiť se ven mezi nestvůry, nožem jim otvírej lastury a tý tlustý s lampasem, vzkaž, ať si najde hodnýho s bypassem. Taková je v kostce má cesta pro cigára a na Vyšehrad. Děsím se toho, že tohle všechno bude jednou jen velká utopie.

Porciin komplex

         Porcie si pořídila letní look uprostřed zimy, protože přítel slíbil, že jí tejkne do Austrálie. Nevzal jí tam. Byla to prča. Šetří přece na byt. – Takhle to vysvětlila přátelům, ale ve skutečnosti to bylo jinak. Přítel jí neslíbil vůbec nic, Porcia se prostě těší na léto, tak si udělala takový malý léto na sobě.

Jak hoši zneužili tajného jazyka své babičky

„Tyngi měnge nengesenger!“

„Anga tyngi singis zangačangal!“

„Pingičongo!“

„Kangašpangarenge!“

„Zmangasingím těnge!“

„Vyngismrngej senge!“

„Stengejněnge tonto řengeknungu bangabingičceenge!“

„Co to na sebe ty kluci křičí?“ zeptala se tchyně.

„Stangarengej senge ongo sengebenge, tyngi stangarangá krangávongo,“ řekla jejich maminka a dodala. „Nemám tušení, maminko.“