|
| |
 |
Dědictví
Autor: Vanili (Občasný) - publikováno 20.2.2002 (10:15:47), v časopise 25.2.2002
|
|  |
Jan Vavřička
"Dědictví"
Ještě jednou jsem se podívala do zrcadla a naposledy zkontrolovala účes, oblečení, make up a vůbec celkový dojem. Jo, je to dobrý. Musím si akorát trochu víc věřit. Jsem mladá a pro někoho určitě hezká. Zamknula jsem byt a vyrazila do parku. Jsem trochu nervózní, ale tuhle schůzku musím zvládnout na sto procent. Dneska už jí to řeknu. Čas se krátí, za týden je úplněk a ještě jsem ji nedokázala pozvat. Nevím, co se mi vlastně nelíbí, vždyť zatím jde všechno podle plánu. Můžu být ráda, že se mi povedlo sehnat sympatickou rudovlásku. Je doopravdy hezká. Pětadvacet let, štíhlá, ráda sportuje, volejbal, plavání a tak. Líbí se mi, ale tak, jak bych to řekla, no ... normálně. Kouzlo je ale neúprosné, musím se k ní víc mít, jinak se za sedm dnů změním v ropuchu a všechen babiččin poklad se změní v prach. To by byl můj konec. Být žába není v našem řemesle to nejhorší, co vás může potkat, ale stejně. Proměnit se zpátky v člověka by mi dalo zabrat. Nejsem holt ještě takovej profík jako moje babi. Jestli to zaklínadlo nezlomím, tak přijdu o všechny knihy kouzel a poznámek, které mi babička odkázala. Pochybuju, že bych našla dalšího učitele nebo knihy, pomocí kterých bych se mohla dál vzdělávat.
Jo babička, ta mi ten život pěkně zavařila. Odmala jsem k ní jezdila na prázdniny. Život na venkově byl báječný, koupání v řece, schovávačky v seně, jízda na koni ... to byla paráda. Babička Julie mě tajně učila čarodějnickému řemeslu, aby o tom naši nevěděli. V rodině jsem nadání zdědila jenom já a nikdo jiný o tom z pochopitelných důvodů nesměl vědět. Babi mě učila od mých šesti a byla to skvělá učitelka. Umím různá zaříkadla, uhranutí a pár léčivých kouzel. Létání na koštěti, kouzlo lásky a další vyšší kouzla mě však babi odmítala naučit. Prý, že na to ještě nemám věk. Musela jsem trpělivě čekat do svých dvacátin a teď je mi to stejně houby platný. Babička umřela a já musím pouze doufat, že zruším moc zaklínadla. Je to jednoduchý, splním úkol a získám klíč k vyšším kouzlům.
Je krásně. Nebe je skoro bez mráčku a slunce pálí. Park hýří barvami, děti dovádějí na pečlivě sestříhaném trávníku a ptáci zpívají. Lidé špacírují se svými psími miláčky, někdo kolem mě projel na kolečkových bruslích, je tu prostě pohoda. Na lavičkách sedí milenci, no a už mám zase brouka v hlavě. Padesát metrů ode mě sedí na jedné z laviček Linda. Její dlouhé zrzavé vlasy na dnešním slunci přímo září. Jdu přesně na čas. Linda se usmívá, zvedá se z lavičky a jde mi naproti.
„Ahoj Jani," směje se a líbá mě na uvítanou.
„Ahojky." Směju se krásnému odpoledni a myslím na svou budoucnost. Je to holka, no a co má bejt. Když to zvládnu, prodloužím si život o takových sedm nebo osm stovek let. To za to stojí. Beru Lindu za ruku a vyrážíme na procházku.
„Jak ses dneska měla? Povídej, přeháněj." Vybízí mě Linda.
„Docela fajn. Pořádně jsem se vyspala, uvařila obídek a pak už jsem se chystala na rande."
„Sluší ti to, Jani."
„Díky, snažila jsem se."
Povídáme si o všem možném a čas příjemně ubíhá. Linda je o pět let starší a určitě už má s děvčaty nějakou zkušenost. Nechala jsem se před několika měsíci sbalit na jedné oslavě narozenin. Bylo velké štěstí, že zrovna nikoho neměla, protože je opravdu moc hezká. Nevadí mi, že se držíme za ruce, ale je mi trochu divně z toho, co musí přijít. Míříme ke zmrzlinářskému vozíku a smějeme se svým vtípkům. Jsem trochu sobec, pro stovky let mládí udělám všechno. Babička mě naučila umění koncentrace mysli, které je v našem řemesle nezbytné. Musím toho plně využít. Veškerou nervozitu spaluji svým duševním plamenem. Sugesce mi zabrala jenom pár vteřinek. Jsem veselá a šťastná. Linda se mi líbí a její dotyky mi nevadí. Už spolu chodíme, moment, jo, tři měsíce. Jezdíme se koupat do lomu. Chodíme na borůvky, do kina a tak. Když jsem měla jít na první schůzku, byla jsem vyklepaná jako koberec naší paní domácí. Třásla jsem se jako osika, ale Linda byla báječná. Vůbec mě do ničeho nenutila, prostě jsme se nejdřív jenom tak procházely a povídaly si. Týdny plynuly a náš vztah se prohluboval. Naše láska postupně získala rozměr oceánu, jehož hloubka nám zamotala hlavu. Teď už mě nervozita přepadá jenom občas.
Babiččina kletba nezná slitování. V roce, ve kterém nastane zatmění slunce, se musím o úplňku milovat s rudovlasou ženou. Splním-li tuto podmínku, kouzelné knihy se objeví a dědictví bude moje. Je dobře, že Linda je zkušenější, protože jinak bych svůj úkol určitě nezvládla. V milostných hrátkách se nechávám vést a přiznávám, že jsem hodně pasivní ať se snažím sebevíc. Nakonec však budu muset dát do našeho milování všechno. Tak, už žádné rozpaky, teď jí to řeknu.
„Lindo, miláčku. Chtěla bych tě pozvat ke mně na večeři." Musím to dokázat. Už jenom pár slov a je to venku. No tak, snaž se holka - dodávám si odvahy.
„Hodilo by se Ti to příští sobotu?" Koukám se vyplašeně na Lindu a čekám, co odpoví.
„Jé, to by byla paráda. Skvělý. A co brácha?"
„Brácha jede na celej víkend do Alp. Budeme mít byt jenom pro sebe."
„To je super." Chvíli se na sebe díváme a pak se vše zvrhne ve vášnivé líbání.
„Počkej, nech si taky něco na sobotu ..." zmateně koktám a končím dnešní rande.
„Už musím jít, Lindo, promiň. Zavolám Ti."
***
Týden pečlivých příprav uběhl jako voda. Dnes je úplněk. Uklidila jsem všechny pokoje, gruntovala jsem jako o život. Vlastně, o život tu jde především. O můj dlouhý, krásný život plný magie. Dnes se Lindě zcela oddám. Nesmím ji brzdit jako tenkrát na louce. Nebudu klást odpor. Budu se muset snažit, aby se jí to líbilo. Poslední babiččina podmínka zní orgasmus rudovlásky, a to do půlnoci. Teď je osm, snad to stihneme. Jakoby nestačilo, že se s ní vyspím. Přístup k vyšším kouzlům holt není zadarmo. Crrr. Zvonek burácí jako na poplach. Ježkovo voči. Linda už je tady. Kontroluju situaci. Večeře je hotová. Na stole čeká šampaňský, svíčky... všechno je, jak má být. Jsem umytá, navoněná a připravena na všechno. Otvírám dveře a zvu svou milenku dál.
„Ahoj Lindo, vypadáš pěkně. Tak pojď a ... jako doma."
„Už jsem se nemohla dočkat, Jani." Její úsměv je kouzelný. Po vroucném objetí v předsíni jsme se přesunuly do obýváku.
„Posaď se a vydrž, za chvilku přinesu večeři." Utíkám do kuchyně a sesílám na sebe omamující zaklínadlo. Pomáhá to, jsem vláčná a ještě jsem nic nepila.
Čas letí jako splašený kůň. Večeře při svíčkách byla báječná. Linda pochválila mé kuchařské umění. Uklidila jsem nádobí a začaly jsme se opíjet. Pustila jsem hudbu. Myslím, že dvě lahve šampaňského nám dostatečně zvedly náladu. Mě teda určitě. Začaly jsme tančit. Je nám horko. Linda mě během tance svléká. Její krásné zelené oči mě pozorují jako mlsná kočka misku s mlékem. Napodobuji její pohyby a za chvilku tančíme pouze ve spodním prádle. Rychle rozkládám gauč a lehám si na něj. Linda je okamžitě u mě a zahrnuje mě polibky po celém těle. Objímáme se, hladíme. Během pár minut jsme se zbavily posledního ošacení i zábran. Naše těla se proplétají. Vzrušeně vzdychám a Lindu tak přivádím k šílenství. Lehá si na mě a šeptá:
„Ja - ni. To je nád - he - ra. Mů - žu?"
„Ano." Tiše souhlasím a nechávám se strhnout do vášnivého milování.
***
Probouzím se. Dnes ráno se vše rozhodne. Vzpomínám na babiččinu závěť. Seděla jsem na tomhle gauči a najednou se nad stolkem, kde teď stojí dvě prázdné láhve od vína, zatetelil vzduch jako nad horkou silnicí a šup ... z ničeho nic tam ležel dopis. Babička Julie v něm psala, že odchází a odkazuje mi čarodějné knihy s jejími poznámkami. Splním-li zadaný úkol, knihy se samy objeví na stejném místě jako závěť. Do té doby zůstanou neviditelné. Jestli včera večer Linda nic nepředstírala, tak ... vzduch se zavlnil a na stole najednou leží hromada knih. Na okamžik jsem oslepla. Protírám si oči, stoupám si a dívám se dolů na ... kam zmizely moje trojky, no fakt, prsa jsou pryč ... a co mi to visí mezi ... a sakra, vždyť já jsem chlap.
No jó, už si vzpomínám. Hurá. Vždycky jsem byl chlap. Lindě se to asi líbit nebude ale co, kouzlo jsem zlomil. Jmenuju se Honza a i všechno ostatní se mi postupně vybavuje. Jezdil jsem k babi na prázdniny a babička kouzelnice mě učila. Nějaké mentální kouzlo mi zablokovalo paměť a vytvořilo falešné vzpomínky. Babča Julča byla machr, změnila mi tělo, paměť a snaž se holka. Jestli chceš dědictví, tak ... no, už to mám za sebou. Až mě uvidí Linda, tak bude asi prskat.
Mlsně vzpomínám na její zrzavé chloupky a pomalu odhrnuji deku. A do prdele! K chloupkům přibylo ještě něco navíc. Rychle odvracím pohled a s pusou dokořán pozoruji vlnící se vzduch.
Na stolku se z ničeho nic zhmotnila druhá hromada knih.
|
|
|
