|
Vysoký útes nad krajinou čněl,
ostrý a nedostupný,
bohužel.
Tak vysoký, že v jeho výšinách
i otrlého alpinistu jímal strach,
i mraky z jeho temene
se vracívaly zděšené
a ptáci o něm zpovzdáli
si ustrašeně šeptali,
tak nepřátelskou se ta skála
některým horolezcům zdála.
Některým.
Pro jiné zas výzvou,
dráždidlem stala se a jizvou,
můrou, co nedovolí v noci spát,
jak jen ten ostroh překonat?!
Tak jednoho dne ten kus skalní stěny
nezvykle probuzen, až zaskočený
cítí jak sametové ruce lezkyně
ho hladí kdesi ve klíně,
úplně zblízka cítí horký dech
a vnímá hroty na ňadrech
přimáčklé k žule ošlehané deštěm...
…ne, nepřestávej ještě,
tiskni mě, mačkej, nejsi tady sama
a na hřebeni čeká panorama,
jaké zná jen ten, kdo se ve dvou vznáší,
slunce už denní světlo zháší,
vydrž to!, ještě!, už jen malou chvíli,
beránci modraví nám lůžko připravili,
třesení cítím ze mě,
už to bude záhy,
lavina, výkřik, křeč!...
...a gejzír horké vláhy......
Pak na vrcholu šťastně unavena,
usíná jeho první žena
v půlnočním hvězdném plédu.
Jako by přikryl Andromedu
závojem z Mléčné mlhoviny,
já, jenom já, a nikdo jiný…
...netuše, že ona právě bude snít
o tom, jak zítra zdolá další štít!
Jak jinak? Druhého dne ráno
nezbylo po ní ani lano,
jen šrámy od cepínu jak po ranách holí,
zamžený výhled do údolí
a jak ve škvírách zatlučené skoby
ho nadosmrti budou zlobit
vzpomínky vryté do kamene.
Jak dlouho potrvá než zapomene?
| 
