Dnes je  den, kdy ji vidím naposled. Den, kterého jsem se tak dlouho bál. Den, na který dlouho nezapomenu.A Ačkoli vidím jen tmu a smutek, venku nádherně. Slunce oslňuje svým jasem obyvatele našeho města. Jen mě ne, jako bych měl tmavé brýle, přes které ani jas jasnosti neprojde.

Je 10 hodin, slunce pořád svítí a čekám u vlaku. Za chvíli příjde, příjde jako posle oznamující smrt mého přítele. Už ji vidím. Jen ona, láska má největší je silnější než mé brýle ze smutku a žalu. Mává mi, dává mi najevo, že mě vidí. Ale už na tu dálku poznám, že na srdci nerozbitnou skálu má.

Ahoj, říkám ji, jak se máš? Podívá se na mě smutným očkem temným jako hustý les v noci a odpoví: „ Špatně!“ Obejmeme se já cítím tlukot jejího srdce, který  zní jako bouchání lidí do železných zdí v právě potápějícím se s nimi Titanicu.  

Políbila mě a ta jiskra, ten blesk, který uhodil mě, a projel celým mým tělem byl silnější než jindy. V jejích i mých očích se hromadí slzy, které se valí po našich tvářích jako kamení z prudkého svahu.

Říkáme si známá  a milostná slova, která jsou navlhlá mořem času a Rychlého konce.

Nejhorší okamžik je zde. Už z dáli slyším pískot vlaku a dusot kol na kolejnici v záhybu.

Dým už oznamuje příchod. Příchod anděla smrti, který mi odvádí mou milovanou do nikým žádaného místa.

Posledních pár polibků a naše rty se objímají, ale nechtějí se pustit. Poutají je pouta naší důvěry, a vzájemné úcty.

Polední „ Miluji Tě“ jsme vyvzlykli a ona nastupuje do dveří, do tajemné brány nového života.