Píseň pro Per Lath

Dálka je tam šerá

Noc bledým hříchem spící

Žel, ta mrtvá těla

Smrt čeká na hranici

Pod horou, pod věží

Spojí se, bleskne se

Naposled unese

Život, tak jak tam leží...

Válka je vždy bdělá

Moc krutých pánů lidí

Vražda, tolik smělá,

Po své oběti slídí

Na hoře, na věži,

Zatne se, zabije

Naposled přikryje

Noc konečnou řeží...

Černá ruka pěvce se unaveně svezla po harfě a do půlnočního ticha zazněl poslední jemný tón, ukončující slova, jež patřila mně. Já je ale nechápal. Proč bych měl? O tvář se mi otřel šeřík a já opět ucítil jeho vůni, která mi tolik připomínala domov. Ačkoli jsem se cítil v Ghaad Trillionu šťastný, mé srdce mě volalo na jihovýchod, kde Syderie patřila pouze Vznešenému národu. Mému národu. Jsem jedním z nich a ačkoli jsem právě službou vázán lidské královně Elien, veškerá má oddanost patří mému pravému pánu, králi Vznešeného národa, Elvísirovi.

„Hraj ještě, mistře Orimstachu,“ pobídl jsem ho. „Hraj, ať konečně pochopím to, co mi chceš sdělit.“

Orimstach seděl ve stínu šeříku, kam na něj nemohl ani měsíc, ani hvězdy, které zářily nad zahradou. Jediné, co se ze stínu vynořovalo, byla dvě velká kopyta, která měl opřená o balvan před sebou. „Ty nechápeš? Zlý osud čeká naši zem, zlý, když ani Vznešení nechápou poslání písní! Ano, ano...“

Vím, že Orimstach dokáže hledět do budoucna, má ale také velmi nezdravý smysl pro humor, díky kterému ze sebe někdy dělá spíš šaška než hudebníka. „Pokud mi chceš něco sdělit, řekni to na rovinu,“ naléhal jsem.

Orimstach mě uchopil svou studenou rukou, až jsem se jeho dotyku polekal. Jeho zčernalé nehty a ruce porostlé hustými černými chlupy by nejspíš někoho vystrašily, mě však ne. Já ho znal už příliš dlouho. „Problém je, drahý chlapče,“ začal pomalu, „že pokud nechápeš, není tvým údělem pochopit. Alespoň ne teď.“

*          *          *

Já vím, je čas o tom mluvit. Vítr, ten starý lišák mě přemluvil, abych vyprávět tento příběh a i teď mě nutí pokračovat. Je čas...

Jak už jsem říkal, pobýval jsem v té době v Ghaad Trillionu, v královnině oblíbeném sídle, kde přímo pod palácem protékala řeka Taren, vlnila se a tančila v letním slunci jako nesmrtelná bohyně užívající si svého věčného mládí a svěžesti. Také jsem pravil, že přestože jsem sloužil královně, má oddanost patřila Elvísirovi, vládci Vznešeného národa. Před několika lety jsem byl paní nabídnut jako dar, důkaz přátelství nebo jak to mám nazvat. Koneckonců na tom nesejde, důležité je, že jsem se jako nejlepší králův posel ocitl na dvoře lidské královny, kde jsem byl úplně zbytečný. Ne, že by paní posla nepotřebovala, měla na to však své vlastní lidi, kterým zřejmě důvěřovala více než mně.

Nemohu ovšem říct, že bych se během své služby nudil. Vždy se kolem mihnul někdo známý, ať už to byl Orimstach nebo kdokoli jiný, a když i tato má blízká společnost zklamala, ještě tu byl královnin prvorozený syn, kterému v době mého vyprávění byl právě rok. Jmenoval se Arleon. Dodnes nechápu ten hloupý lidský zvyk pojmenovávat své děti po dávných předcích. Vznešený národ to nedělá. Byl to bystrý chlapec už v tomto svém raném věku, nemohl jsem s ním však trávit příliš mnoho času, neboť se kolem mě vznášela jakási děsivá aura – či jak to nazvat – která všechny lidi v mé blízkosti z nepochopitelných důvodů zastrašovala. Nejspíš to bylo proto, že se v celém Ghaad Trillionu nenacházel druhý mého rodu. Byl jsem sám. Sám Vznešený mezi lidmi...

Toho večera jsem ležel ve svém pokoji a spal. Byl jsem unavený, neboť jsem celý předešlý den projezdil na koni po svých oblíbených stezkách v Kanterských vrších. Neměl jsem důvod k obavám, z nějakého nepochopitelného důvodu jsem se však co chvíli budil, převracel a snažil se opět usnout, jen málokdy se mi to však podařilo, zvláště tím méně, čím déle noc postupovala. Rozhodl jsem se proto obléci se a jít se trochu provětrat.

Opustil jsem palác a vešel do zahrady. Altán uprostřed skýtal dokonalý rozhled na celé město a zároveň uklidňoval květinovou vůní všude okolo, jež mne ukolébávala k spánku. A skutečně jsem usnul. Já hlupák!

Ze snění mě vytrhl nějaký křik a hlomoz. Nechápavě jsem se narovnal.

Východní křídlo paláce bylo v plamenech. Nemohl jsem věřit svým očím, myslel jsem si, že pořád ještě spím, ale následný běh událostí mě přesvědčil o krutém opaku.

Vběhl jsem kolonádou dovnitř. Ve východním křídle je přece královna! Hnal jsem se vpřed zachránit mou paní. Lidé mě míjeli, všichni uhánějící opačným směrem. V tom zmatku jsem však nebyl schopný si to uvědomit. Všude křik! Plameny! Můj mozek zachvátilo šílenství. Dokázal jsem se jen dívat na své nohy, předhánějící jedna druhou, a běžet.

Někdo do mě vrazil. Chtěl jsem ho od sebe odstrčit, on mě ale chytil za ramena a přitáhl se ke mně. „Přepadli nás! Geldarovi vojáci! Král je mrtev!“

Prohlédl jsem si mužův obličej. Byl to Relnolf, královnin majordomus. „Co to říkáš? A kde je paní Elien? Unikla?“

Relnolf mě přitáhl ke zdi. „Královna, její syn a zbytek posádky utíkali ven západním křídlem, ale tam Geldar vraždil taky! Vchod do tunelů zachvátily plameny, nemají se jak dostat ven! Tohle je konec!“

Odstrčil jsem ho od sebe. Neměl jsem čas. Otočil jsem se a nejrychleji, jak jsem mohl, běžel do druhé části hradu. Nebyl jsem ozbrojen – ale co na tom záleželo? Jestli to byla všechno pravda... těžko tomu uvěřit!

Náhle jsem zaslechl třeskot zbraní před sebou. Opatrně jsem nahlédl za roh. Vojáci! zděsil jsem se. Skutečně, bylo to tak! Nebyl jsem schopný spočítat kolik, ale bylo mi jasné, že i kdyby byli jen dva, neměl bych proti nim beze zbraně žádnou šanci.

Vběhl jsem do protější chodby. Za sebou jsem slyšel hluk boje, křik nevinných obětí, ale nemohl jsem nic dělat. Byl to děsivý pocit. Snažil jsem se nevnímat nic než svůj cíl. Ale nešlo to. Kouř mi vnikal do plic a dusil mě. Oheň musel zachvátit i západní křídlo. Nemohl jsem už slepě pokračovat vpřed. Musel jsem se něčeho chytit.

Vyklonil jsem se z okna a shlédl pod sebe. Dole na kolonádě jsem spatřil změť pochodní, hlasů a zvuků, které mě přesvědčily o tom, že vidím to, v co už jsem snad ani nedoufal. Královská garda s mou paní...

Zauvažoval jsem. Nebylo moudré vracet se zpět stejnou cestou a pokud měl Relnolf pravdu, všechny východy v západním křídle byly neprůchodné.

Ve vteřině jsem se rozhodl. Přehodil jsem nohu do okna a zachytil se břečťanu. Věděl jsem, jak je to riskantní a můj první krok se mnou strhl asi metr liány, než jsem narazil na něco pevného a mohl se opět zachytit. Ruce jsem měl zkrvavené, ale přistál jsem rovnýma nohama uprostřed záhonu. Kolonáda stále bouřila mnoha hlasy a řinčením zbraní.

Přikrčený jsem přiběhl blíž. Rozpoznával jsem osobní stráž královny Elien, bojující proti přesile. Louče se míhaly vzduchem.

Vtom jsem ji spatřil. Stála tam samotná královna, tisknoucí k sobě svého plačícího syna. Kolem ní byli rozmístěni strážci a odráželi útoky nepřátel. Teď jsem musel zasáhnout! Natáhl jsem se pro meč, jehož vlastník ležel právě tváří k zemi s proříznutým hrdlem a nezdálo se, že by ho v nejbližší době potřeboval.

Proplížil jsem se kolem sloupořadí směrem k mé paní. Sekl jsem po prvním z nepřátel a ten ihned padl k zemi. S dalším si poradila stráž, naneštěstí jeden z ní byl právě podťat a bezvládně se svezl na kamennou zem. Jeho vrah se ke mně otočil. Chtěl jsem využít chvíle překvapení, neboť jsem snad jeden z nejmizernějších šermířů, který kdy chodil po této zemi, ale můj úmysl se nepodařil. Nepřítel byl příliš rychlý. Než jsem se stačil vzpamatovat, zaútočil a uštědřil mi dlouhý šrám přes prsa. Rána však nebyla hluboká. Vsadil jsem všechno na jednu kartu.

Shýbl jsem se, čímž jsem se vyhnul jeho čepeli. Poklekl jsem a udeřil na záda. Muž zařval. Zapotácel se a bylo jen dílem okamžiku, než ležel bezvládně mezi ostatními.

Neváhal jsem, chytil jsem královnu za ruku a odtáhl ji pryč od boje směrem do zahrady, kde se nám mezi vzrostlými keři naskýtala nejlepší možnost úkrytu. Náhle jsem však cítil, jak její zápěstí jako štika vyklouzlo z mého sevření. „Ne! Chytnou mně! Vezmi mého syna, ty jim upláchneš!“

Nekompromisně jsem se po ní natáhl a škubnutím ji přiměl do kroku. Nevzpouzela se. Proběhl jsem kolem jezírka a dost nevybíravě postrčil svou paní do šeříkového keře. V té chvíli mi to tak nepřišlo, prostě jsem dělal, co bylo třeba.

„Jak se to stalo? Jsou to skutečně Geldarovi vojáci?“ tázal jsem se rozrušeně.

Elien byla tak vyděšená, že ani nedokázala plakat, ačkoli jí to bylo vidět na očích. „Ano. Je to on. On... Geldar zabil mého muže... Nechápu jak je to možné, nikdo v okolí města neviděl žádné vojsko, nikdo nás nevaroval!“ Při tomhle výkřiku jsem jí musel naznačit, aby ztlumila hlas. „Brána nebyl zavřená,“ pokračovala. „Dostali se dovnitř, aniž by jim kdokoli kladl odpor.“

Opatrně jsem vyhlédl zpoza keře, neboť se mi zdálo, že někdo proběhl nebezpečně blízko kolem nás, naštěstí se však všechny postavy stále nacházely na kolonádě. Opět jsem se otočil ke královně. Ta mě náhle chytila za rameno a naléhavě se mi zadívala do očí. „Musíš odvést mého syna! Já neuniknu, ale ty...“

„Nehodlám se o tom s vámi bavit, paní,“ zavrhl jsem její nápad. „Buď se odtud dostanete oba dva nebo nikdo.“ Při těch slovech jsem si uvědomil, že malý princ přestal křičet, jakoby věděl, v jaké situaci se právě nachází.

„A o tom právě mluvím! Sám budeš mít větší šanci, než s přítěží jako jsem já, a Arleon se odtud musí dostat za každou cenu! Poslechni mě, já ti to rozkazuji!“

Rozpačitě jsem otevřel ústa, jak jsem se snažil najít správná slova. Vtom mi zničehonic strčila dítě do náruče, zvedla se a rozběhla pryč od našeho úkrytu.

Nechápal jsem, co se děje. Nebyl jsem schopný se pohnout. Roztřesenýma rukama jsem chlapce položil a chtěl jeho matku zadržet... ale už bylo pozdě. Viděl jsem její ztemnělou siluetu, jak je držena dvěma stíny a asi deset dalších se sbíhá kolem. Nebyl čas. Musel jsem jednat.

Vzal jsem chlapce do náruče a plížil se zahradou, skrčený jako zloděj.

Branou vjelo na nádvoří několik jezdců. Nikdo nepohlédl do zahrady, jež byla oddělena nízkou zídkou; zajímala je pouze téměř nehybná postava mé paní, zajatá služebníky lorda Geldara.

Geldar... zaťal jsem zuby, když mi hlavou problesklo to jméno. Králův vzdálený příbuzný, který v posledních letech získával stále větší moc pro mě nebyl překvapením, nedokázal jsem však pochopit, jak mohl spáchat něco takového! Úkryt mohu teď najít jen u svého národa. Ale jakou budu mít šanci uspět?

Oheň se rozšířil po celém městě. Plameny hladově hltaly budovy, stromy a vše, co nebylo pevně spojeno se zemí, padalo sežehnuté na uhel k zemi. Ghaad Trillion se měnil v ohyzdný kus popela, jehož žár živily dávno oněmělé výkřiky, tváře vysušené od slz, vzpomínky, které poutaly lidi k tomuto místu, veškeré jejich sny a naděje – vše zmizelo pod vrstvou prachu, uhlí, ohořelých cárů... Vše bylo pryč.

Poslední jezdec rozvířil kopyty svého koně vzduch. Tiskl jsem se ke koňskému hřbetu, mnohem víc jsem však k sobě přivinul tělo spícího prince. Vítr mě hnal vpřed jako záři probleskující nocí, jako vítězný výkřik na bitevním poli. Mohl jsem zachránit životy tolika lidem, mohl jsem je vyprostit z ohnivého sevření... Ale já to neudělal. Důvodem byl ten maličký capart zachumlaný do mého pláště, který si právě poklidně cumlal palec.

*          *          *

Byla okouzlující. Každý můj pohled jsem věnoval jen jí; přestože v celé Syderie jich je tolik, ona je z nich ta nejskvělejší! Jen pohleď na ty ladné křivky, v každém jejím zákrutu se skrývá tajemství tak čisté a křišťálové, že bych jej chtěl hltat plnými doušky až do úmoru! Za dne je z ní kráska nesmělá a nevinná, v noci tě však může svést do míst, kde si žádný muž neví rady.

Ano, tak kdysi popsal Orimstach řeku Taren. Jel jsem kolem jejího břehu celé dny, skrýval se před zraky lidí a vyhýbal se přehledným místům, kde bych mohl být lehce odhalen. Ona mě přesto vedla sebejistě a neomylně, dnem i nocí, a já jí nepřestával být vděčný. Pokud tohle všechno dobře dopadne, složím bohyni řek Moaris v chrámu takovou oběť, jakou jsem ještě nikdy žádnému z bohů neprokázal!

Od proudu jsem se potom stočil na jihovýchod. Někde tam leží má země. Můj domov. Namířil jsem si to směrem k Trisilským kopcům; věděl jsem, že se tam nachází mnohé zapadlé osady, ve kterých nebude malé dítě vzbuzovat pozornost.

Dny, týdny, měsíce... Přestal jsem je počítat. Nezbýval čas na strach, ba ani na myšlenky – mým jediným cílem bylo dostat se do kopců a skrýt se v Eslandirových zemích, kam Geldarova ruka nedosáhne. Alespoň jsem v to doufal. Naděje – ta jediná mi zbývala; čistá a upřímná jako dětské oči, které mi dělaly jediného společníka na cestě. Až teď jsem si uvědomil jejich hloubku.

Jel jsem severním okrajem Yrizejského lesa, který východním směrem přecházel v Trisilské kopce. Les voněl borovou pryskyřicí, slunce proráželo mezi korunami stromů a můj svěřenec opět poklidně usnul. Všechno se zdálo být na první pohled v pořádku. Vtom se však stalo něco, co mne rozrušilo.

Seskočil jsem z koně s dítětem v náručí a skryl se za houštinu trnovníku. Dva jezdci se blížili po pláni před lesem a slunce je ozařovalo tak ostře, že jsem si nejdříve myslel, že to jsou kentauři, s každou další vteřinou však jejich obrysy nabývaly pevných tvarů a já spatřil dva muže, pohánějící svá zvířata svižným tempem. Neměl jsem tušení, jestli mě zahlédli – hrdlo se mi sevřelo napětím, když se přiblížili k mému úkrytu na padesát kroků. Jsou to lidé nebo hlídka mého národa?

Oba tasili meče. V té chvíli mi bylo jasné, že jsem prozrazen. Údery jejich kopyt se zrychlovaly a zrychlovaly, až nakonec pulsovaly šíleně a neúprosně, a s nimi i krev v mých žilách.

Příkrý rozkaz jednoho z nich jako by protrhl trnovník a já se za ním objevil nahý a bezmocný. „Vyjdi ven, ve jménu krále! Poslechni a já ti zaručím, že budeš živ!“

Srdce mi náhle poskočilo. Můj jazyk! Má řeč! Jak libozvučně mi v té chvíli zněla!

Vyskočil jsem na nohy jako rozjívený poník. „Ve jménu Elvísira, tady stojím, bratři!“ vykřikl jsem šťastně stejnou řečí, stále svírající prince v rukou.

Muži sklonili své zbraně, sesedli a vstoupili do stínu lesa. Teď už jsem se nemohl mýlit; jejich oči, jazyk i chování mi napověděly. Chvíli si mě ještě odtažitě prohlíželi, zanedlouho mi však i oni uvěřili.

„Co děláš v této části země?“ zeptal se mě jeden z nich. Jeho vlasy měly barvu medu, velmi neobvyklou pro můj tmavovlasý národ, a jeho pohled byl pevný a pronikavý. „Všichni, kteří žili v okolí Yrizejského lesa už dávno odešli na úpatí hor, kde náš pán shromažďuje naše síly. Odkud přijíždíš?“

Začal jsem jim popravdě vykládat celý svůj příběh, důvod, proč jsem se ocitl v Ghaad Trillionu i poslání, které mě váže k malému princi. Oba si chlapce nevěřícně prohlíželi a mám podezření, že moc nenaslouchali mému vyprávění, když se dozvěděli, že ten malý uzlíček je následník trůnu Arleon, jediný syn mrtvého krále Arveona.

„O Geldarově zradě už víme,“ přisvědčili. „Jeho armáda je dva dny odtud západním směrem. Jak jsi vůbec mohl projet tou cestou a nevšimnout si jich?“

Nevěřícně jsem vypoulil oči. „Geldar táhne naší zemí? Jak je to možné? Copak ho ještě nikdo nezastavil?“

Světlovlasý zakroutil hlavou. „Právě proto je celá část této země opuštěná. Král Elvísir shromažďuje armádu na úpatí Trisilských kopců. Bohužel, neseme pro něj špatné zprávy. Geldarovo vojsko je mnohem početnější než naše, jeho řady čítají bezmála dvacet tisíc mužů – kdežto nás je pouze pět tisíc. Zpráva o vraždě lidského krále se k nám dostala příliš pozdě, než abychom byli schopní sesbírat všechny naše muž. Myslím však, že ho potěšíš poselstvím, které neseš s sebou, poutníku.“

„Jmenuji se...“

Muž mě gestem zarazil. „V těchto časech jsou jména nebezpečná. Ani já ti neřeknu své, kvůli klidu nás všech. Ve válce má muž jen jedno jméno – buď je nepřítel anebo spojenec.“

Přikývl jsem. „Potom jsem spojenec.“

„Doprovodíme tě do králova ležení,“ pokračoval, „a tam budeš moct říct králi to, co teď nám. Musíme si však pospíšit, neboť nás tlačí čas. Vyjeďme!“

Přivolal jsem k sobě svého koně, naskočil na něj a zprudka ho švihl otěžemi přes šíji, abych stačil ostrému tempu obou zvědů. Tajemství jejich utajení nespočívalo ve skrytých lesních stezkách, ale v rychlosti, což mi dost činilo potíže, nehledě na bezpečnost mého malého pasažéra.

Z rovinatých plání se pozvolna začaly zvedat skalnaté bodce obrostlé hustými rozvětvenými keři vřesovce – to byl pro mě jeden z prvních signálů, že se blížíme k Trisilským kopcům. Zanedlouho začaly být skály natolik zarostlé ploníkem a lišejníkem, že se podobaly nehybným strážím hlídajícím svou zem tak dlouho, až jim nohy vrostly do půdy a pokryly se zelenou přikrývkou.

Navečer šestého dne jsme spatřili světla ohňů. Armáda se usadila poblíž potoka v sevření skal, na nichž stály hlídky už zdálky nás zdravící. Netušil jsem, jakým znamením na sebe mí druzi upozornili, ale když jsme vjížděli do tábora, nikdo nám ve vstupu nebránil, ačkoli jsem na vyvýšených stanovištích nad sebou spatřil několik nehybných postav mlčky shlížejících na nás dolů. Došlo mi, že tu musí být vojsko usazené už dlouho, neboť si místo stanů stačili někteří vystavět mnohem pevnější příbytky, zčásti vyhrabané do země, překryté buď plachtou, kterou držela dřevěná konstrukce, nebo větvemi. Král zřejmě doufá, že se střet obou armád odehraje na tomto místě.

Mí průvodci mě neomylně vedli napříč táborem. Tváře pracujících mužů osvítil oheň zlověstným plamenem; pot se leskl na jejich tělech a do řinčení připravovaných zbraní zněl koňský řehot, divoký a rozrušený jako pěnící oceán.

Před hlavním stanem jsme se zastavili. Hrubá plachta nesla odstín tyrkysově modré s velkolepě malovanými stříbřitými ornamenty, napodobujícími veryalu, květinu, která roste jen v místech, kde žije Vznešený národ. Důvod, proč zdobila královský stan byl jednoduchý: dokázala léčit vážná zranění i nemoci, při špatném užití však dokázala stav naopak zhoršit, v krajním případě i zabít. Její tajemství ovládalo jen několik zasvěcených a já bohužel nepatřil mezi ně.

Arleon se právě probudil a začal se mi neposedně vrtět v rukou. Vynaložil jsem na jeho uklidnění tolik sil, že jsem si ani neuvědomil, co se děje kolem mě. Chlapec se konečně upokojil. Rozhlédl jsem se ze hřbetu svého koně... když vtom jsem ho spatřil.

Seskočil jsem ze sedla takovou rychlostí, že jsem jen tak tak udržel prince v rukou, a aby toho nebylo málo, při dopadu se mi zapletla noha do třmenu a já padl na koleno tak tvrdě, až se mi zatmělo před očima.

Král přejel pohledem všechny muže, kteří před ním pokorně klečeli se skloněnými hlavami. Potom pokynul jednomu ze svých kapitánů, který hlasitě zavelel a všichni se opět postavili do pozoru. Při druhém rozkazu se dal tábor opět do pohybu, jakoby se vůbec nic nestalo.

Zahanbeně jsem klopil svůj zrak do hlíny, abych aspoň zčásti ospravedlnil své neomalené chování. Slyšel jsem Arleona, jak něco nesrozumitelně zabrblal – v té chvíli ohromení mi to znělo jako slova obdivu.

Elvísir stál rovně jako mladý topol, zároveň však pevně a neoblomně, každým pohybem hlavy z něj vyzařovala lví hrdost a divoká síla, odkaz dávných předků, kteří překonali strasti nekonečné pouště, aby vstoupili do země hojnosti – naší Syderie. Hlavu mu zdobila stříbrná čelenka vykládaná tyrkysem, přes níž přepadávaly černé pramínky vlasů a rámovaly okraje ostře řezané tváře s temnýma hlubokýma očima. Právě mluvil s mými společníky, ale cítil jsem se natolik trapně, že jsem ani nebyl schopen poslouchat. A když se potom otočil ke mně, srdce mi poskočilo jako mravenec, který poprvé v životě vylezl na vršek stromu a uvědomil si, do jaké výšky sahá les.

„Příteli,“ chytil mě za ramena.

Nebyl jsem schopen slov. Uplynulo tolik let od doby, co jsem jej viděl naposledy a on se ani trochu nezměnil. „Pane,“ vydechl jsem. To bylo vše nač jsem se zmohl.

Elvísir sklonil ruku a poodhrnul látku, ve které jsem malého prince ukrýval. Chlapec se na něj díval s očividným zaujetím. „Tehdy, když jsem tě posílal ke králi jsem věděl, že mu budeš dobrým služebníkem. Kdybych ale tušil...“ Zmlkl. Pousmál se na chlapce a jemně ho přebral z mého náručí. „Musíme ho před Geldarem chránit.“

„Pokud jsou všechny ty zvěsti pravda, pane,“ začal jsem nesměle. „Chci říct – jaké máme proti němu šance?“

Král zvedl zrak od Arleona. „Šance jsou stále. Musíme se ukrýt do pevnosti, kde vydržíme dost dlouho na to, aby nám zbytek národa mohl přijít na pomoc. Skryjeme se v Per Lath.“

Tehdy jsem zareagoval na jeho slova pouhým kývnutím. Věděl jsem, že Per Lath – Hláska je naším posledním útočištěm. Pevnost v srdci Trisilských kopců byla dobře opevněná a všichni věděli, jak nesnadné je ji dobýt. Neznal jsem tehdy Elvísirovy plány a ani jsem je nechtěl znát; doufal jsem, že to, co říká je pravda. Naši bratři nám přijdou na pomoc.

*          *          *

Zahradu ovládlo ticho. Keř bílé komule za mými zády se zimomřivě zachvěl pod vzdechy větru.

Mluv dál.

Mlčel jsem.

Slíbil jsi, že ten příběh dopovíš!

Neodpověděl jsem.

„Nenaléhej na něj,“ pronesl Orimstach rozvážným hlasem. „Zažil toho mnohem víc, než si ty, větře, vůbec dokážeš představit. Ano, ano... těžký byl jeho osud.“

Vítr mi nedočkavě pročechral vlasy. Pokračuj!

Mlčel jsem. Mlčel jsem tak dlouho, dokud vítr neustal, listy keře se nepřestaly chvět a než se usadil po mém boku, mezi mnou a Orimstachem. Zahleděl jsem se do svých dlaní. Na malou chvíli je osvítil měsíc a mně se zdálo, jakoby se v nich zrcadlily tváře hvězd, dotyky jemných čar a stínů, které píší vše přede mně jako do velké knihy, v níž je ukryta veškerá moudrost tohoto světa. Povzdechl jsem si.

Per Lath, ty křehká vílo z kamene

Poslední boj, výkřiky snů a...

Bělostné sochy v pase zlomené

Najdou tvůj trůn, konec tvých dnů a...

*          *          *

Oběma se nám dostalo té nejlepší péče. Můj světlovlasý společník mi byl přidělen jako tělesná stráž a od chvíle, kdy se dal celý tábor na pochod k Per Lath, nehnul se od nás ani na krok. Zjistil jsem, že se jmenuje Idrael.

Ještě téhož večera jsme se vydali na cestu. Naše výprava nečítala pouze silné bojovníky, ale naopak i mnohem více těch, kteří s bitvou neměli nic společného; viděl jsem zástupy žen s malými dětmi a staré muže, kteří sotva stačili udržovat ostré tempo, které král nasadil. Rychlost však byla pro nás tím nejdůležitějším.

Druhého dne jsem zdolali první vrchol Trisilských kopců a dál postupovali po hřebeni. Holé vršky rozvrásněné větrem a zimou, zdobené skalnatými balvany, pro nás byly těžce schůdné. Vichr si s námi krutě pohrával jako s dřevěnými figurkami na ohromné šachovnici, která ležela přímo pod jeho mrazivými prsty. Pamatuji se, jak jsem tehdy shlédl shora a spatřil dole pod sebou ponurý obraz, který se mi navždy vryl do paměti.

Obzor za našimi zády ztemněl postupujícími těly nepřátel. Černý závoj se za námi táhl jako stín. Tisíce a tisíce nezřetelných teček se slily v jednu ohromnou valící se vlnu, zvuk rohu se odrážel od horské stěny a já velmi zřetelně slyšel rytmické údery nohou do půdy. Země se chvěla. A nebyl tomu konec.

Postupovali jsme dál. Nad námi se nesl pláč a tichý zpěv, kterým si někteří dodávali odvahy. Viděl jsem zubožená těla dětí, vyzáblá a zlomená, jak se pomalu sunou. Nemohl jsem se na to dívat.

Popohnal jsem koně. Vpředu se táhla první linie našeho vojska – muži kráčeli se skloněnými hlavami, pohledy upřené na své nohy, které teď už závodily jen mezi sebou. Jejich kopí mířila kamsi za jejich hlavy, šikmo do zadních řad, roztroušených a únavou neorganizovaných.

„Skončí to,“ řekl Idrael pokojně, když si všiml mého výrazu. „Už brzy budeme v pevnosti. Geldar nezná kopce stejně tak dobře jako my. Výstup ho zdrží.“

Vyčerpaně jsem se k němu obrátil. „Na jak dlouho?“

Neodpověděl. Odvrátil se a přitáhl koni uzdu, aby se zařadil za mě.

Arleona jsem stále svíral za koňským krkem. Chlapec si hrál se střapci na svém oděvu a nezdálo se, že by ho jakkoli zasáhlo to, co se děje kolem. Nechtěl jsem rušit jeho chvíli štěstí. Neměl jsem to srdce.

Dny se vlekly jako stará herka na svém posledním tahu. Král projížděl mezi davy a vnášel mezi ně vyhasínající naději. Všichni ho s jásotem vítali a zvedali k němu ruce jako ke své modle. Jakmile však opustil jejich řady, do srdcí se znovu vracel zármutek a ani myšlenka na blížící se útočiště nemohla rozžehnout plamen naděje.

A potom jsme ji uviděli. Vysoká, silná a vznešená. Per Lath - Hláska. Neměl jsem slov a i teď je stěží hledám. Jako bych si myslel, že je to jen sen, škodolibý přelud, který mi podstrčila má mysl, aby mě ještě více trápila. Osamělá věž tyčící se z vrcholu kopce snad až k nebi byla obehnána pásmem hradeb, na které byly natlačeny vysoké kamenné budovy podpírající opevnění a zároveň skýtající ochranu pro stovky lidí. Hláska byla zblízka mnohem mohutnější než se zdála. Její stěny zpevňovala skála, plazící se po ní z jedné strany jako had a až na úplném vrcholu byla věž korunována cimbuřím.

Vojáci prošli branou jako první. Rozmístili se po hradbách a zbytek odváděl Vznešené do podzemních jeskyní, jejichž vchod se nacházel ve skále kryjící Per Lath. Idrael mě zavedl stranou. Poručil mi, abych se nehnul z místa a potom rychle odcválal branou ven.

Díval jsem se na proud postav valící se dovnitř. Nad našimi hlavami zněly strohé rozkazy, velitelé na koních objížděli davy ze všech stran a starali se o rychlý průběh našeho přesunu. V té chaotické změti jsem zahlédl Elvísira. Nehnutě seděl na koni stranou ode všech, hlavu měl natočenou k bráně a mlčky poslouchal jednoho ze svých velitelů. Jakoby vytušil, že ho pozoruji, stočil svůj zrak mým směrem. Pobídl svého grošáka a namířil si to ke mně skrze dav, který se před ním v úctě rozestupoval.

Zastavil se vedle mě. Chvíli mlčel, jakoby hledal slova, potom mě však náhle oslovil: „Myslíš si, že nás Per Lath neochrání?“

Zaváhal jsem nad takovou otázkou, on si však mé mlčení nejspíš vyložil špatně. „Myslím si, že nám Per Lath dobře poslouží, stejně jako vždy našim předkům.“

Král pokýval hlavou. „Máš pravdu,“ řekl unaveně. „Je to to nejhorší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělal. Cesta zpět je uzavřená. Můžeme jen sedět a čekat, až si nás najdou.“

„Někdo nám určitě přijde na pomoc,“ řekl jsem rozhodněji, než jak jsem svá slova cítil. Arleon se neklidně ošil a něco nezřetelného vyvřískl. Obrátil jsem svou pozornost k němu, zjistil jsem však, že už zase poklidně žmoulá okraje mého pláště, jako by bylo vše v obvyklém pořádku. Cítil jsem ale, že i na něho doléhá tíže celé situace.

Elvísir se v sedle narovnal. Přejel pohledem svůj lid, který se pomalu ubíral do podzemí pod Per Lath. „Ty tunely vedou stovky mil, hluboko pod povrchem a nikdo není schopný přijít na to kam. Mohou nás zachránit, mohou nás však také zavést nepříteli přímo do náruče. Pokud je pravda, co se povídá, dostaneme se jimi až na jih Farizezského lesa, nebo někam k našim městům. Když můj syn nepřijde do dvou dnů, budeme se muset pokusit jimi projít.“

„Zkoušel to už někdo před námi?“ zeptal jsem se.

Elvísir se chabě pousmál. „Podle toho jak jsou zasypané, bych řekl, že ne.“

Odvrátil jsem zrak k davům pod sebou. Věděl jsem, že králův syn Ersial pobývá v Amun Sinthel – městě stovky mil odtud na jih. Vše teď záleželo na tom, jak dlouho už ví o Geldarově armádě a jak rychle dokáže shromáždit Vznešený lid do boje. Další královi příbuzní se nacházeli tak daleko, že se s jejich pomocí vůbec nedalo počítat.

Chtěl jsem se na to Elvísira zeptat, když jsem se však otočil, zjistil jsem, že už po mém boku není – tak hluboce jsem byl zabrán do svých myšlenek. Stočil jsem koně a pobídl ho do kroku směrem k Hlásce. Věž čněla do výše jako varovný ukazovák, gesto, které nás mělo odradit od našich plánů. My však neměli na výběr.

*          *          *

Chladná noc kolem nás rozhodila své mrazivé sítě. Stál jsem ve světle strážních ohňů zářících na hradbách a v rukou třímal přikrývky, do kterých byl Arleon zabalen. Mlčky jsem pozoroval světelné tečky kdesi v dálce před námi. Svit nepřátelských plamenů ozařoval půlnoční nebe jako ohromný kotouč přebírající vládu slunce, nastolující nový řád v tomto světě, od chvíle, kdy nebe ztratilo svou moc. Bohové mlčeli. Tisíce motliteb se odrážely ve stěnách tunelů, rozvibrovávaly zemi jako jediný dlouhý vzdech. Poslední nevyslyšený nářek.

Geldar stál před branami.

*          *          *

Další dva dny jsem Idraela neviděl. Nechtěl jsem krále vyrušovat svými malichernostmi, které ani nestály za řeč, zvláště pak, když Geldar rozbil tábor přímo pod námi.

Vyšel jsem s Arleonem po úzkém točitém schodišti přímo na vršek Per Lath, odkud byly vidět nesčetné dálky, rozprostírající se pod námi jako naservírované na zlatém podnose. Přemítal jsem nad otázkou, která poslední dobou rozrušovala všechny – a to, kdy na nás Geldar konečně zaútočí. V jeho armádě nebyly vidět žádné obléhací stroje, takže možná, že čeká právě na ně. Byl by příliš bláhový, kdyby chtěl otálet do doby, než vyhladovíme; zásoby by nám vydržely přinejmenším do doby, než by Ersial mohl přijít a skoncovat s ním. Na druhou stranu, nemohl jsem však soudit, jak dlouho by vydržely ženy a děti v podzemních tunelech, kam nedoléhalo žádné světlo a zvuky tam zněly ponuře a strašidelně.

Prohlížel jsem si barevné stany pod kopcem, kde se utábořil nepřítel. Pozoroval jsem ty tisíce drobných, rychle se pohybujících teček, když vtom mi došlo, že něco není v pořádku. Odstrčil jsem si vlasy z tváře a přidržel je, aby mi je nerozvlával vítr. Pochopil jsem, co se děje.

Šik držící se v úzké formaci vystoupil z chaosu vojenského tábora a blížil se pomalu k nám. Přitiskl jsem si Arleona blíž k tělu, ačkoli se chlapec vzpouzel, neboť mu prudký vítr v tvářích zřejmě nebyl pochuti, a shlédl dolů na hradby pode mnou. I naši si toho už všimli. Doléhaly ke mně strohé příkazy a já sledoval, jak se Vznešení rozestupují po hradbách a připravují si luky. Trvalo jim to asi stejně tak dlouho, než se formace stačila přiblížit na dostřel. Do vzduchu vyletěla první salva.

Zaslechl jsem za sebou rychlé kroky a prudce jsem se otočil. Za mnou stál Idrael.

„Pojď!“ nakázal mi a nataženou rukou přiložil důraz svým slovům.

Došlo mi, že se děje něco mnohem více než jeden nepřátelský šik. Následoval jsem Idraela, seběhl s ním po bočních úzkých schodech a octl se pod Hláskou. Arleon se v mém náručí znovu zavrtěl.

Můj průvodce nás vedl do tunelů. Sevřelo se mi srdce úzkostí, když se stěny kolem mě semkly a my se ponořili do naprosté tmy narušované jen světlem ohňů po stěnách. Idrael na mě ani jednou nepromluvil. Prošli jsme kolem davů, vyděšeně se krčících u sebe jako vyplašení králíci. Jejich oči byly vytřeštěné bázní.

Odvrátil jsem se a zaměřil na svého přítele před sebou. Tunel vyústil v širší prostor, který zde někdo zbudoval pro příležitost ukrytí většího počtu lidí. Nyní svému účelu sloužil dobře.

Idrael pokračoval dál. Dostali jsem se až na samý konec tunelů, kde už stál jen pár strážců, zpoza jejichž zad na nás číhala divoká, neprobádaná temnota.

„Pane.“ Oba muži se nám poklonili.

Když vtom se to stalo.

Idrael vytasil meč. Vojáci zvedli hlavu, vtom samém okamžiku byli však zkoseni dvěmi přesnými ranami. Padli na zem, bezhlesně a s překvapenými pohledy.

Zkoprněl jsem. Nedokázal jsem to pochopit. V té chvíli mě Idrael chytil za paži a přiložil mi svou čepel ke krku.

„Nehýbej se. Už kvůli tomu chlapci.“

„Idraeli? Co to... ?“

„Mlč!“ nakázal mi ostře. Sklonil svou čepel, obešel mě a já cítil na svých zádech špičku jeho meče. „Pohni se!“

Slyšel jsem, jak sundal z držáku na stěně pochodeň. Byl jsem jako ochromený. Stěží se mi podařilo udělat pohyb dopředu a pomalu postupovat naprostou temnotou. Čeho jsem však nebyl schopen vůbec, bylo logické uvažování. Nechápal jsem.

Proč? kladl jsem si neustále otázku. Držel jsem Arleona křečovitě v jeho přikrývkách, které ho původně chránily proti větru. A potom jsem je uviděl.

Idraelova pochodeň ozářila lidské tváře a odrážela se od jejich zbraní, brnění a štítů. Zastavil jsem se. Nebyl jsem schopen pohybu. Vojáci vyčkávali na svých místech a nepohnuli se ani tehdy, když před ně Idrael předstoupil, drže mě za paži.

„Kde je kapitán?“ Idraelův hlas se nesl vlhkým, mrazivým vzduchem se stonásobnou ozvěnou a odrážel se od stěn, jež se rozechvívaly strachem.

Jakýsi muž vystoupil o pár kroků dopředu a prohlédl si nás od hlavy k patě. Vytasil meč. Pomalu se přiblížil až ke mně. Nevěděl jsem, co dělat. Kapitán zvedl svou zbraň a namířil ji na Arleona. Nebyl jsem schopný ani ucuknout. Špička meče rozhrnula přikrývky. Princ ji zaujatě sledoval, jak se komíhá před jeho očima, jako by přemítala o dalším pohybu.

„Je to on? Následník?“ řekl muž hrubým, hlubokým hlasem.

Idrael přikývl. „A ten muž je Elvísirův posel. Nejvyšší král bude mít radost.“

Nejvyšší král! Krev se mi začala vařit nad tou troufalostí. „Jsi zrádce, Idraeli!“ procedil jsem skrze zaťaté zuby. Vztek mnou lomcoval více než strach. „Za co jsi zaprodal svůj národ?“

Idrael se chladně pousmál. „Každý má své cíle.“

„A každý taky dostane svou odměnu,“ doplnil ho kapitán. Ve zlomku vteřiny se obrátil k Idraelovi a jediným vražedným sekem jej připravil o hlavu. Jeho tělo se sesulo na zem. Stěna tunelu se zbarvila cákanci krve.

Muži se na mě vrhli. Bránil jsem se, ale zároveň jsem se bál o malého Arleona. Co jsem však mohl dělat? Vojáci setřásli přikrývky z princova těla a vystavili jeho tělo, oděné jen v tenkých šatech, chladu. Mé ruce se sesmekly z jeho drobného těla, když mi ho vzali.

„Ale měl pravdu,“ pokračoval kapitán dál. „Nejvyšší král bude potěšen.“

Tunely se rozezněl vítězoslavný pokřik, burácející snad až k povrchu, kde chodby ústily ze země. Vojáci se kolem mě prohnali zuřivou rychlostí. Brnění na jejich tělech rachotilo a řinčelo. O utajení už nikdo nedbal.

Několik mužů mě drželo a já mohl jen bezděčně sledovat davy řinoucí se kolem mě jako povodeň. Povodeň, která spálila naše naděje.

Nevěděl jsem, kam se poděl Arleon; nemohl jsem se ani otočit, pamatuji si však, jak do mě strčili, aby mě pohnali kupředu. Kolem mě stále proudili vojáci a já s hrůzou čekal, kdy to všechno skončí. Nic takového se však nestalo. Slyšel jsem zděšený křik kdesi přede mnou – křik bezbranných hlasů chladnokrevně masakrovaných po desítkách. Nikdo útok nečekal. Proč také? Kdo mohl znát tunely lépe než Vznešený národ?

Vtom se mé smysly náhle vzpružily. Elvísir! Král! Musí se odtud dostat! Někdo ho musí varovat dřív, než bude pozdě!

Do tunelů vniklo mihotavé světlo. Plameny v loučích vrhaly na stěnu znetvořené stíny a vzduchem kolem nich svištěly šípy nepřátel všemi směry. Hrdlo se mi sevřelo zoufalstvím. Tolik mrtvých! Tolik bolesti! Krve!

Nebylo naděje... Poslední mosty záchrany shořely přímo za našimi zády.

Jako by se tehdy čas najednou pozastavil. Zdá se mi, že i dnes si pamatuji brnknutí tětivy, které v mé hlavě stále zní jako gong. Zbloudilý šíp prosvištěl kolem mého ucha. Muž, který mě držel, se sklátil na zem se střelou v čele. Proud valících se vojáků mě začal unášet pryč. Někdo do mě narazil. Upadl jsem.

Náhle, jako by mi hlavou proběhly všechny události od doby, kdy Geldar zničil Ghaad Trillion. Viděl jsem tvář královny, její prosbu na rtech. A vtom přede mnou stál Elvísir a s ním i osud mé země. Na jedné misce vah se octl on a na té druhé malý princ. Musel jsem krále varovat. Musel jsem ho přinutit, aby Per Lath opustil. Musel...

Natáhl jsem se pro zbraň, která ležela vedle mě zacákaná od krve. Měl jsem v ruce kus železa a mizivou šanci na přežití... a vlastně ani dnes nevím, proč jsem to udělal.

Vymrštil jsem se na nohy. Bez rozmyslu, bez jakéhokoli plánu. Vrhl jsem se na hlouček postav stojících při okraji místnosti. Štěstěna? Boží záměr? Nevím... Sekal jsem, bodal, vraždil. A náhle mezi nimi spatřil Arleona.

Má zuřivost neznala meze. Viděl jsem před sebou prince a byl jsem tím pohledem hnán natolik, že mě v tu chvíli nezajímalo nic jiného. Ani vlastní život.

Jeho věznitel pod mou ranou zakolísal. Prudce jsem do něj strčil a vyrval mu prince z rukou ještě dřív, než se sklátil k zemi. Popadl jsem plačícího chlapce a prodíral se davem k východu. Ze všech stran na mě civěla smrt, propichovala mě svým mrazivým pohledem... a já? Já se od ní odvrátil, rozhodnutý ve svém úkolu. Ve své volbě. Nemohl jsem se vrátit zpět.

A nemohl jsem ani dopředu.

*          *          *

Vítr ustrnul. Zahradou znělo duté mlčení, němé a táhlé. Nepopsatelné. I Orimstach mlčel. Ano – můj přítel, který měl vždy co říct, mlčel.

A to je konec příběhu? Přesto všechno se ti ale přece podařilo uniknout, nemám pravdu? Jinak bys tu dnes neseděl!

„Možná,“ odpověděl jsem větru na jeho otázku. „Možná je to konec... Ale to už je jen na Arleonovi.“

Něco jsi ale zatajil. Chtěl jsi, abych vyprávěl tvůj příběh slovo od slova, přesně jako teď ty mně – jak se ale mají lidé dozvědět tvé jméno, když ho sám skrýváš?

Chtěl jsem něco říct, v té chvíli jsem však uslyšel jemný zvuk harfy, hru Orimstachových prstů, jemně klouzajících po strunách.

Poslední hvězda je zalitá krví

Ptá se, zda pánové svou zem dál drví

Kopyta koní třeskotem splývají

Nemají

Neznají

Navěky zpívají

Zdá se, že odchází naděje v dál

Umírá na Per Lath poslední král