MiKa (Občasný)

 odpověď lyrykovi - druhá část

ještě jeden příklad – k podivné poetičnosti (a zase i přesahování) – můžeš si o mně myslet, že jsem úchylná, ale já v téhle scéně objevuju pro sebe zvláštní, groteskní bá-snivost: (povídka Mám se dobře, jsem idiot, uvedu její začátek a konec)

• „Žiju zoufalým životem somnmbulního kreténa. Jmenuju se Axel Rozebráníčko a strašně rád se dívám z okna rozjetého vlaku. I teď se vykláním, mám otevřená ústa a naproti mně se zjevuje dřevěný sloup elektrického vedení. Je to přímo hrůzně nádherná srážka s hmatatelnou realitou. Matérie této přírodní hmoty proniká mým obličejem a mně to přijde, jako bych přišel o hlavu i s kouskem páteře. Jsem šťastný, že jsem to přežil, a hned na následující zastávce se pokouším vystoupit..... (Axel je v průběhu povídky ještě znovu sešrotován, nakonec má ruce místo nohou, odebere se do nádražní nálevny „Je to takové příjemné prostředí protknuté harmonií úpěnlivé autodestrukce.“....kde jej má obsloužit tlustá nadržená barmanka.........)

• „.....ta magoricky neukojená žena mě uchopí pod krkem, zvedne mě nad zem a po chvilce trapného ticha se mě zeptá: „Kde máš nohy se šulinem, kurva?!“ - Rozpačitě jsem se na ni usmál, a ještě dřív, než jsem jí to stačil s patřičnou dávkou neuvěřitelné racionality vysvětlit, udělala rázné rozhodnutí. Odgrcla si mi do obličeje, což mě mělo patrně paralyzovat, pročež potutelně řekla tlumeným hlasem plným něžné nelidské zvrácenosti: „Nevadí, udělám si z tebe utopence!“ - No a od té doby si hovím v nálevu. A vzhledem k tomu, že mě nikdo nechce sníst, mám spoustu volného času na meditace, rozvíjení osobnosti a hlubokého vhledu v konkrétno živočisně pudobých běsů, které okolními ochlasty přímo otřásají. Má nálada je skvostně elegantní a občas ze mě vyšlehne i proud oslňujícího světla.“

• dovedu si představit námitky ze strany kritiků – humor by měl být jemný, pracovat s náznakem, jinak už je moc uvřískaný, měrka klade vedle sebe nafouknuté protiklady mechanicky apod. – beru tuhle námitku, prostě někdo se nemůže přenést přes nastavenou hranici přijatelnosti, to nesouvisí nikterak s inteligencí – pro mne se měrka křížením gigantických hyperbol dostává do jiné kvality, ale kvalitou je – co se mně, například v téhle ukázce ohromně líbí, je úplný závěr – představa vyšlehnutého proudu oslňujícího světla se skvostně obrací ze zvláštně poetického a „spirituálního“ úkazu do uvědomění si, že vlastně jde asi o prd :))

• lyryku, myslím, že se nemůžeme domluvit – pro tebe bude měrka prostě odpudivý a nebudeš chtít otevírat dveře do jeho mikrokosmu, proč bys to taky dělal, když ti podobná činnost nepřináší žádné potěšení (opravdu tě tímhle vyjádřením nechci shazovat, myslím, že tvému, a nejen tvému, postoji rozumím) -- kdežto já jsem ochotná petrovy fantasmagorické dveře otevřít a hledat si v jeho zabydleném bizarním světě, kde se hraje zásadně ad absurdum, různé ukryté smysly v nesmyslech a nesmysly ve smyslech, vidím je tam, chtěla jsem ti pouze dokázat, že jsem ve svém textu o petrovi nežvanila jen tak pro nic za nic, že mám svoje slova sama pro sebe podložená, i když oponenta/y jimi s největší pravděpodobností nepřesvědčím, prostě měrkiče mám ráda a vím proč – ovšem i já ho nemůžu číst pořád, to připouštím, dopřávám si ho jen občas, zato s chutí :)