Nakonec jsem mu taky řekla: "Miluju tě", anebo jsem to řekla těm počmáraným lavičkám, s ptačinci a vyrytými kosočtverci a říkala jsem si pořád lepší tohle, než ta zoufalá  a černá prázdnota.

     Díval se na mě nadšeně a tisknul se ke mně a já se snažila vypadat taky nadšeně a tiskla jsem se k němu, a přitom jsem myslela na tebe, má lásko. Těžce jsem vzpomínala na to nadšení, s jakým jsem se vždycky dívala na tebe, a které mi rozsvěcovalo obličej, a přejela jsem ho přes kopírák. Bylo to sice oxeroxovaný, ale jemu to zřejmě stačilo, tak co.

      Pak mě vedl za ruku mezi uprášenými keříky, pořád hlouběji a hlouběji do toho parku, kam jsme se rozhodli zajít, když jsme se potkali. Měl takovou radost, že jsem mu to řekla.

     Hluboce jsem dýchala, protože jsem cítila, že to už zase začíná, ten souboj s mým smutkem, bušilo mi srdce a začala jsem se potit ze strachu, že se před ním rozpláču dřív, než se zase ovládnu.

     Řekl: "Co je ti?" a já odpověděla tomu zahozenému papíru pod mýma nohama, že nic, protože NIC je hodně krátké slovo a dokážu ho říct tak, že skoro není poznat, že vlastně pláču.

     Vzala jsem si žvýkačku, protože mi bylo jasné, že políbení bude nutně následovat a říkala jsem si budu myslet na tebe a nějak to vydržím. Budu si představovat, že mě máš ještě pořád rád a tou představou se možná trochu rozvášním, ale stejně do smutna, a té oprýskané ceduli s reklamou na dětskou výživu jsem potom v duchu řekla, takhle tedy vypadá ta láska, která už je pryč.