Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
	Astrologie: věda, nebo mýtus? (1) Autor: Fafejta (Občasný) - publikováno 11.8.2007 (19:31:54)

                                       Astrologie: věda, nebo mýtus? (1)
                              

                                             
                                       14. 2. 2006, úpravy dokončeny 20. 10. 2006

Od chvíle, kdy jsem se rozhodl psát tuto práci, ve mně zaznívá hlas, jímž bych se rád obhajoval. Už v příručce pro uchazeče o studium psychologii na FFUK jsme přece upozorňováni na to, že takové nauky jako astrologie se na naší katedře rozhodně nevyučují.
K mému rozhodnutí mě však vede jeden podstatný důvod: astrologie mě zajímá. A co víc, zajímá mě i to, proč mě zajímá. Proto jsem se jí rozhodl zabývat z několika úhlů, a  můj zájem o status astrologie jako vědy či pseudovědy na jedné straně, a magické praktiky na straně druhé mě v průběhu práce postupně vede k zamyšlení se nad funkcí astrologie a vztahem této funkce k funkci vědy či umění.

Je astrologie pseudovědou?

V reakci na rostoucí popularitu astrologie vydali Bok, Jerome a Kurtz v roce 1975 prohlášení, v němž astrologii veřejně odmítli. Toto prohlášení bylo podepsáno sto devadesáti dvěma významnými vědci. V prohlášení zaznívají tyto tři hlavní námitky: astrologie vznikla jako součást magického pohledu na svět; planety se nacházejí příliš daleko, než aby byla astrologie vysvětlitelná na hmotném základě; a lidé jí věří pouze proto, že v ní hledají útěchu. Ve svém článku z roku 1978 však Paul Thagard namítá, že ani jeden z těchto důvodů pro odmítnutí astrologie jako pseudovědy nestačí.  Původ vědy je pro její vědecký status irelevantní, jak ukazuje například alchymický původ chemie. Ani populární představy nemají vliv na hodnocení vědy, protože lidé i dobrým teoriím často věří ze špatných důvodů. A nepodloženost hmotného rázu rovněž nestačí - jak Thagard připomíná, například mechanismus teorie kontinentálního driftu (pomalého posunu kontinentů) Alfreda Wegenera, byl objeven až dodatečně.  Následně se pak Thagard zaměřuje na to, jaký postoj k astrologii (či obecně k pseudovědě, za niž ji považují) zaujímají některé vůdčí představitelé soudobé teorie vědy.

Karl Popper ve své knize Conjectures and Refutations označuje astrologii za pseudovědu. Popperovým demarkačním kritériem pro rozlišení vědeckosti a pseudovědeckosti teorie je, zda je tato teorie falzifikovatelná, tedy zda je možné ji testovat pomocí empirických faktů, které z ní vyplývají, a na základě těchto testů ji vyvrátit. Čím je vědecká teorie lepší, tím víc podle Poppera vylučuje výskyt určitých událostí za určitých podmínek. Astrologie se zabývá předpověďmi budoucího dění a interpretacemi charakteru osob či událostí na základě jejich narození či vzniku. Její předpovědi a interpretace jsou však příliš vágní, než aby něco skutečně vylučovaly, takže prakticky není možné je (dodatečně) označit jako nesprávné. Tímto způsobem astrologové unikají falzifikaci a znemožňují, aby byla jejich teorie testovatelná. (Popper: Science as Falsification; Filosofický slovník, str. 118)

Imre Lakatos se ve svých úvahách snaží využít to nejlepší z Poppera i Kuhna a vrací se k Popperovu termínu „sofistikované falzifikace“. Již Popper si byl totiž vědom toho, že teorii lze dodatečně ochránit před falzifikací, když doplníme či upravíme původní hypotézy. Pravidla pro tvorbu hypotéz a  jejich pozměňování nejsou záležitostí empirie, ale vědecké heuristiky. Ta má například zabránit, aby kvůli přísným metodologickým pravidlům nebyla odmítnuta kvalitní teorie. V tomto aspektu se již Popper  přibližuje Kuhnově koncepci normální vědy, která v rámci svého paradigmatu také chrání určité teorie. Lakatos namísto normální vědy a paradigmatu hovoří o „vědeckém výzkumném programu“, což je vlastně řada teorií, vyvíjených v souladu s určitou heuristikou. Heuristika vědecký program chrání - jako paradigma v normální vědě-, ale zároveň zaručuje, že jeho vývoj bude progresivní, tedy že mladší teorie bude vždy lepší než teorie předchozí - za užití sofistikované falzifikace.  Každý výzkumný program však v určitém bodě dosáhne „bodu nasycení“ a ztrácí svou heuristickou sílu - což odpovídá Kuhnově krizovému období - a v důsledku toho je nahrazen novým výzkumným programem - u Kuhna novým paradigmatem. Oproti Kuhnovi (a v souladu s Popperem) se však Lakatos nedomnívá, že by vědecké výzkumné programy byly navzájem nesouměřitelné, a věří, že vědecká metodologie je vlastně výzkumným programem svého druhu, která se za užití sofistikované falzifikace vyvíjí k lepšímu (podobným způsobem interpretuje Deborah Mayo i samotného Kuhna). Na astrologii Lakatosovu teorii aplikuje Peterson a tvrdí, že astrologie žádnou vědou není. Nikdy totiž nedošlo k vývoji astrologické teorie za užití vlastní heuristiky. Jen v období renesance - a vedlo to pouze k osamostatnění astronomie jako skutečné vědy. Astrologie tedy není progresivním výzkumným programem. (Fajkus 89-92, 95; Peterson; Thagard; Uchii)

Thagard však dochází k závěru, že k odmítnutí vědeckosti astrologie tak docela nestačí žádná z těchto teorií. Thagard se totiž  na rozdíl od Poppera, Kuhna a Lakatose nezaměřuje na to, jak se má věda chovat, ale na to, jak se ve skutečnosti chová. Princip falzifikace, chápe-li ho v Lakatosově podání, je de facto prostředkem k nahrazení jedné teorie jinou, lepší, a astrologie podle něj takto nahraditelná je. I kdyby byla astrologická výzkumná strategie neprogresivní, nemusí být ještě pseudovědecká, záleží na tom, jak je s ní zacházeno tváří v tvář progresivnějším alternativám. A právě tak důležitější než to, zda astrologové řeší problémy a snaží se udržovat své paradigma, je podle Thagarda, zda se chovají jako „normální“ vědci  i navzdory existenci těchto progresivnějších alternativ. Vědeckou teorii, vědecké paradigma či vědeckou výzkumnou strategii lze tedy nejen vyvíjet a v situaci, kdy už to dále není možné, ji nahradit - opravdovou vědu navíc charakterizuje, že k tomu opravdu dochází. Nevadí nevyřešené problémy, existuje-li snaha je řešit. Thagard vymezuje teorii jako pseudovědeckou, ukazuje-li se po dlouhou dobu jako méně progresivní než alternativní konkurující teorie a zůstává-li v ní mnoho problémů, avšak ti, co ji praktikují, se nesnaží o to, aby hledali postupy, jak tyto problémy řešit, vyrovnávali se s novými fakty a výjimkami, srovnávali svou teorii s ostatními či se odvážili vyjádřit pochybnost. Progresivitu Thagard podle Lakatose definuje jako míru úspěchu vysvětlovat fakta a řešit problémy.

Zaměřme se nejprve na ony oblasti, z nichž často vyrůstají námitky proti astrologii.

Podle Boka, spoluautora zprávy z roku 1975,  není astrologie založena na „hmotném základě“. Bok tvrdí, že efekt gravitace a záření hvězd a planet je příliš malý, než aby měl na Zemi nějaký dopad. Marcel Grün se ptá: pokud by byl astrologický vliv zprostředkován fyzikálně známou silou (gravitační, magnetickou nebo slapovou), proč v něm dominují právě planety? Například porodník, který dítěti pomáhá na svět, prý působí na novorozence šestkrát větší gravitační silou než Mars a jeho slapový účinek je dokonce 2 000 miliard krát větší než slapový účinek Marsu. Jestliže však působící síla nezávisí na vzdálenosti, proč astrologie stejnou měrou neposuzuje i vlivy všech hvězd, galaxií a kvasarů? Ptolemaios Klaudios o přímém vlivu nebeských těles - které se prý projevuje například i v počasí - uvažoval (Thagard), zatímco Kepler jej jako astrolog vyloučil (Kratochvíl, 18). Grün, aby dokumentoval, že moderní astrologové se uvažování přímého vlivu brání (i když někdy ho nevylučují - viz Nakonečný, 38; Greenová, např. 32), ovšem sám cituje nejmenovaného účastníka panelové diskuse Kosmických rozhledů v listopadu 1985. Astrologie podle tohoto účastníka „nepočítá s bezprostředním vlivem jakéhosi hvězdného tělesa, ale se silou, která je symbolizována tím tělesem… A v tom případě není brána v úvahu bezprostřední vzdálenost jednotlivých těles, ale spíše perioda jejich oběhu vzhledem k Zemi. Při charakteristice těchto mohutností symbolizovaných určitými planetami se ukazuje, že jejich periody odpovídají běhu lidského života, vztahují se k určitým cyklům, které se nějakým charakteristickým způsobem vyvíjejí. V astrologických termínech třeba od konjunkce k opozici a zpátky. A když se pokusíme precizovat druh sil, symbolizovaných planetami, je tady zvláštní, že je skutečně astrologie nebere ani jako čistě vnější vliv, ani jako něco, co je uloženo v člověku, ale jako něco, co vzniká ve světě, v interakci určitého člověka se světem… Když se to,  čemu říkáme vlastnosti, bere jako interakční jev, pak periody jejich vývoje zhruba opravdu odpovídají periodám těch nebeských těles, jimž jsou přiřazeny.“ (Grün, 143-4). Předpokládá se tu nikoli princip kauzality, ale princip analogie, vyjádřený i v první větě jedné ze základních knih hermetismu, Smaragdové desky Herma Trismegista: „Jak nahoře, tak i dole, a jak dole, tak i nahoře“. (Nakonečný, 39) Právě důraz na vztah mezi makrokosmem (světem) a mikrokosmem (člověkem) také umožňuje, aby astrologie setrvávala na geocentrickém názoru. (více viz Špůrek, 81)

Do takového pojetí zapadá jeden důležitý fakt. Zvěrokruh, jeden z hlavních astrologických pojmů, není od dob Klaudia Ptolemaia pro drtivou většinu západních astrologů  obrazem reálně existujících nebeských souhvězdí, ale symbolickým zpodobením toku času,  „obrazem každoročně se opakujícího přírodního cyklu od zrodu (jaro) přes dospívání (léto), zrání, vydávání plodů (podzim) až k závěrečné fázi, k transformaci a k přechodu do nového cyklu, nového zrození (konec zimy a nové jaro)“. (Trnka)  Aveni k tomu poznamenává: „Touha sestavit zvěrokruh je motivována přirozenou snahou hledat známé v neznámém, vyjadřovat neznámé ve výrazech, které známe, v tomto případě prostě to, co vidíme na nebi…. Mám za pravděpodobné, že vesničtí lidé na celém světě, kteří hledali sezónní znamení - kde sídlí Slunce během každého z dvanácti lunárních měsíců v průběhu roku - by nejspíš přiřadili jména slunečním polohám na hvězdné dráze; jména, která jsou spojena s přirozenými vlastnostmi těchto ročních období. Nedokončené stopy této myšlenky je možné ještě dnes nalézt v našem moderním zvěrokruhu, ačkoli byl stále pozměňován. Například všechny znamení, která souvisejí s vodou - Kozoroh (v původním významu mořská koza), Vodnář, nosič vody, a Ryby postupně po sobě následují na nebi jako připomínka, že to bylo během období dešťů, kdy Slunce procházelo jejich dómy.“ (Aveni, 178) Většina astrologů tedy pro své výpočty užívá takzvaný „tropický zvěrokruh“, rozdělený na dvanáct znamení. Je to pomyslný pás podél kruhu, který zdánlivě opisuje Slunce kolem Země (ve skutečnosti Země kolem Slunce) v průběhu jednoho roku. Čtyřmi klíčovými místy tropického zvěrokruhu jsou dva body rovnodennosti a dva body slunovratu. Uvnitř tropického zvěrokruhu můžeme pozorovat nejen všechny planety, ale i dvanáct (případně třináct) nestejně velkých, někdy se překrývajících souhvězdí, které vytvářejí takzvaný „siderický (hvězdný) zvěrokruh“. Dvanáct znamení a dvanáct souhvězdí mají stejné názvy, a to od dob,  kdy se stejně znějící znamení a souhvězdí z pohledu zemských pozorovatelů překrývaly (Špůrek, 26, 248; Koch) - ale nejsou jedno a totéž. Astronom a astrolog Hipparchos někdy v 2. století př. n. l. objevil, že dochází k jejich vzájemnému posunu, čímž patrně došlo ke konečnému rozlišení symbolických znamení a reálně existujících souhvězdí (viz i Špůrek, 276).

Tím se dostáváme k mnohokrát diskutované problematice precese ekvinokcií, čili posunu bodu jarní a podzimní rovnodennosti. K ní Thagard nesprávně poznamenává, že je v astrologii brána do úvahy při ohlašování „věku Vodnáře“, ale zcela opomíjena při běžném vytváření horoskopů. Precese je způsobena otáčením rotační osy Země během oběhu naší planety kolem Slunce. To způsobuje, že rotační osa neustále mění své nasměrování vůči hvězdám. Jeden úplný kruh (360°) opíše rotační osa jednou za 25 000 až 26 000 let. Za referenční bod míry tohoto posunu slouží astronomům i astrologům bod jarní rovnodennosti. V Hipparchově době se tento jarní bod na severní polokouli promítal na hranici mezi souhvězdím Ryb a Berana, oba zvěrokruhy se tedy plně překrývaly, avšak dnes vlivem precese došlo k jejich vzájemnému posunu. (Greenová, 225; Koch)

Rozdílný pohled na oba typy zvěrokruhů vedl v astrologii k rozvoji několika tradic. Západní sideralistická astrologie (vzniklá po druhé světové válce) a indická astrologie užívají k výpočtům ekvální siderický zvěrokruh, tradičně nazývaný „pevný“, tedy zvěrokruh, který je rozdělen na dvanáct stejně velkých hvězdných znamení. Steinerovská škola (založená někdy ve druhém desetiletí dvacátého století) užívá inekvální siderický zvěrokruh, rozdělený na dvanáct nestejně velkých souhvězdí. Většina západních astrologů však užívá tropický zvěrokruh, nazývaný „pohyblivý“. Ten začíná v jarním bodu, od něhož se dělí na dvanáct stejně velkých znamení zvěrokruhu. (Špůrek 244-248)

Protože dvanáct znamení a dvanáct souhvězdí jsou dvě různé věci, není změna polohy souhvězdí vůči tropickému zvěrokruhu směrodatná a užití tropického zvěrokruhu v různých dobách u různých jedinců (či událostí) není v tomto smyslu důvodem nepřesnosti astrologických výpočtů. Problém by mohl nastat pouze při prognostickém výkladu pomocí tranzitů, tedy při srovnávání pevných pozic planet v době narození s jejich aktuálním pohybem, a při výkladu synastrií, kdy se porovnávají horoskopy několika jedinců. Zhruba za 72 let (tedy zhruba za jeden lidský život) dojde vlivem precese k posunu o 1°. Jenže jak již bylo naznačeno, pro astrology užívající tropický zvěrokruh je primární právě zvěrokruh, a nikoli nebeská tělesa viděná „za ním“. Proto se o jejich aktuálním pohybu uvažuje v porovnání s jejich polohou z hlediska narození: podle hermetismu „sestupuje člověk pod vládou určitého génia - pod vlivem určitého stupně, který ho ovlivňuje po celý život.“ (Martin CH) Srovnávají se tropické zvěrokruhy podle jarního bodu, a nikoli reálná poloha podle postavení hvězd. (Současné počítačové programy pro tvorbu horoskopů však již korekci za užití precese za účelem srovnání nebo pro sideralistickou astrologii umožňují - viz např. Swiss Ephemeris)

Precese tak může mít význam spíše z hlediska dlouhodobých prognóz a událostí širšího společenského dopadu (což je oblastí zájmu takzvané mundánní astrologie). Porovnávání vzájemné polohy tropického a siderického horoskopu dalo vznik teorii věků, avšak názory na ni nejsou jednotné. Podle mnohých je ona nejznámější koncepce, s níž přišla steinerovská škola a která ohlašuje nadcházející „věk Vodnáře“, zcela chybná, a naopak se blížíme do „věku  Býka“. Zde se však nemůžeme problematikou zabývat podrobněji. (více viz  Špůrek, 256-7)

Jiné námitky se často týkají například funkce nověji objevených nebeských těles, problematiky početí a zrození nebo skupinových jevů. O objevu nových těles bude pojednáno níže. Zabývat se dalšími oblastmi mi však rozsah této práce bohužel také nedovoluje.

Podobné diskuse jako ohledně užívání tropického či siderického zvěrokruhu či precese jsou na jednu stranu kritiky chápány jako projev zmatečné teorie, ale na druhou jsou známkou toho, že v rámci astrologie vznikají odlišné názorové proudy. K jejich rozrůznění došlo především v průběhu dvacátého století. Na opačné straně, než  je astrologie sideralistická, se nachází nodální astrologie, která se ve výpočtech neopírá o jarní bod, ale o vzestupný lunární uzel (jeden z průsečíků lunární dráhy z ekliptikou) a představuje tak další odklon od představy působení hvězd prostřednictvím zvěrokruhu. Nodální horoskop se významně projeví zejména při tranzitech. Existuje též pokus o heliocentrickou astrologii, která nepočítá se Sluncem, nýbrž se Zemí. Měsíc je tu zanedbatelným tělesem a vychází se z heliocentrických pozic planet ve zvěrokruhu, což by mohlo symbolicky odkazovat na něco skrytého za významem daným geocentrickou polohou planety - nedeformovaný, od Slunce vyzařovaný obraz Já. V Německu zase došlo k pokusu o exaktnější pojetí astrologie, představované postupně hamburskou a pak aalenskou školou. Aalenská škola, v níž je astrologie označována jako „kosmobiologie“,  zjednodušila systém astrologických prvků, a to zejména ve prospěch těch, které lze popsat astronomicky a geometricky. Proto také zahrnula systém středových bodů (významotvorná je symetrická konstelace alespoň tří prvků, z nichž jeden je v jejím středu). Aalenská škola sama sebe chápe jako vědeckou metodu, která se zabývá „možnými korelacemi mezi vesmírem a organickým životem“ a snaží se uplatnit například statistiku. Podle Nakonečného je ovšem založena na kauzalistickém pojetí astrologie.

Je to v souladu s kosmobiologií, když Kratochvíl hovoří proti takovým astrologickým prvkům, kterým chybí zkušenostní ráz (například „bodu štěstí“ či „bodu smrti“). Mnohé z jejích podnětů jsou dnes běžnou součástí astrologie. Planety a aspekty se již zpravidla nerozdělují na dobré a zlé, a proto budoucnost člověka nedeterminují, ale spíše představují různé druhy podnětů pro svobodnou vůli. Kromě astrologického vlivu je uznáváno i působení prostředí, dědičnosti a dalších faktorů.
Podobné pojetí současnou astrologii asi nejvíce přibližuje moderní psychologii, která má také podle Špůrka „pro ni snad ze všech vědních oborů největší pochopení“. Nacházení paralel mezi astrologií a hlubinnou psychologií vedlo k rozvoji astropsychologie a humanistické astrologie. Jejich představitelé se často odkazují zejména na C. G. Junga a koncept synchronicity, který je novým vyjádřením myšlenky analogie mezi mikrokosmem a makrokosmem.

Ve vztahu k této základní astrologické ideji se některé astrologické školy snaží vstřebat i oficiální vědou uznávané poznatky o souvztažnosti mezi kosmickými cykly a rytmy dění na Zemi. Špůrek upozorňuje, že některé vědecké práce, zaměřující se například na „sítě, harmonické kmity, rytmičnost, periodicity, kvaziperiodicity a také na struktury“, rozšiřují samotnou bázi astrologie. Soudobé astrologické pojmy jako harmonické kmity Johna Addeyho či planetární mandaly Neila M. Michelsena, mají podle něj již velmi blízko k nejnovějším vědeckým výzkumům v astrofyzice, jež se například zabývají dynamikou Sluneční soustavy vzhledem ke sluneční činnosti. Na jiném místě však přitom Špůrek upozorňuje, že nelze „z neinformovanosti“ směšovat astrologii a výzkumy „kosmoterestrických a kosmobiologických průběžných vlivů“, kterých se chopily některé mezioborové směry moderní vědy - a které se zabývají například průběhem klimatických a meteorologických změn v souvislosti s kosmickými cykly, periodicitou v geologii či biorytmy-, protože jejich principy jsou odlišné. Rytmus je patrně nutno chápat především obrazně. Tak humanističtí astrologové chápou horoskop jako „potenciál, jako životní vzorec osobnosti s individuálním plánem seberealizace, pojímané v postupném vývoji“, čemuž „odpovídá i naznačený rytmus vývojového procesu, vedoucího k odpovídajícímu cíli“ a „plnění… životního úkolu“.

Astrologie se dnes také snaží uspořádat a zpřesnit některé tradiční poznatky, například v oblasti zodiakální antropometrie či astrochronologie  (která zahrnuje i problematiku precese či tezi o periodicitě v dějinách astrologie, jejímž autorem je Špůrek sám).

Špůrek upozorňuje i na historické proměny astrologické metodiky, avšak protože se podle jeho slov dnes mnohdy jedná jen o uzavřenou kapitolu dějin astrologie, blíže se jimi nezabývá. Zde má patrně na mysli například vývoj ve způsobu výpočtu domů. K proměnám došlo i ve způsobu interpretace horoskopu, od odděleného a nesystematického čtení podle tzv. astrologických aforismů, tedy pomocných výkladových formulek, směrem k syntaktickému čtení celkové struktury na základě určitého počtu horoskopických prvků, chápaných jako abeceda. (Špůrek 19, 54-56, 61, 79-85, 97, 109-110, 314, 319-321, Kratochvíl 21, Nakonečný 38, Cunningham, Mixa)

Je tedy astrologie pseudovědou? Přijmeme-li Thagardovo kritérium, která je, zdá se, nejobsažnější a zahrnuje v sobě i jím zmíněné předcházející teorie vědy (v souladu s popperovským pojetím vývoje teorií), pak můžeme prohlásit, že kritérium pro zařazení nauky mezi vědy či pseudovědy není nikdy absolutní. Vyvíjí-li se teorie nebo usiluje-li o své potvrzení ve vztahu k jiným, je vědecká. Když se tyto snahy oslabí nebo pominou, stává se pseudovědeckou. Ale právě tak, jako se pseudovědeckou stát může, může takovou i přestat být. Kde je navíc jasná hranice mezi tím, kdy je teorie stále ještě vědecká a kdy už pseudovědecká? V Thagardově pojetí je to určeno tím, jaké má teorie místo mezi jinými teoriemi, a to jistě velice často nelze jasně stanovit. Prostě se přikláníme k jedné teorii, protože v ní nacházíme větší potenciál. V jiné můžeme vidět potenciál tak malý, že pro nás bude pseudovědou. Ale to není nutně definitivní. A při jednom způsobu práce tato teorie pseudovědecká bude, a při druhém ne. Záleží, jestli se ji v zájmu pravdy odvážíme zpochybnit (jako u Poppera), či jestli vytvoříme jasně ohraničený systém, v jehož rámci ji naopak budeme chránit (jako u Kuhna), případně se budeme snažit o obojí (jako u Lakatose), a to tím způsobem, aby mohla konkurovat alternativním teoriím.

Je důležité si povšimnout, že při své kritice dosavadních teorií vědy hovoří Thagard o Lakatosově, a nikoli Popperově chápání falzifikace. V porovnání s Thagardovým stanoviskem, vycházejícím z reálné, právě probíhající situace, je totiž  Popperovo původní mnohem exaktnější.  Astrologie jednoznačně věda není, protože její závěry nelze za jasně definovaných podmínek zpochybnit. Tak podle Popperova vyjádření nejsou vědecké ani Freudova a Adlerova psychologie a také Marxovo učení. (Popper: Science as Falsification; do tohoto výčtu můžeme snadno přiřadit i Jungovu psychologii)
Přijmeme-li na druhé straně Lakatosovo, a potažmo Thagardovo, chápání Poppera, musíme už stanovit, co je možnou alternativou astrologie a podle jakých kritérií je tato alternativa lepší. Zejména o kritériích nám však Thagardův text mnoho neříká. Navíc, jak již bylo řečeno, Thagardovo stanovisko nejen umožňuje proměnu teorie v pseudovědeckou, ale implicitně i opak, totiž že pseudovědeckou přestane být - závisí na tom, jak se s ní zachází. A tak, zatímco najdeme mnoho astrologických pojednání, které nepochybně postrádají skutečný teoretický nadhled, můžeme najít i práce, jimž nadhled či dokonce snaha „starat se o paradigma“ nechybí. Příkladem ať je zde již mnohokrát citovaná Špůrkova Encyklopedie západní astrologie. 

Jak je naznačeno v předchozích odstavcích, lze ve vývoji soudobé astrologie pozorovat snahu vytýčit vztah k přírodním vědám, a to skrze analogické jevy rytmického a cyklického rázu, a zároveň je patrný příklon k psychologii a principu synchronicity na rozdíl od kauzálního uvažování. Analogii mezi mikrokosmem a makrokosmem je možné chápat jako základní astrologickou tezi. Hlavní proud astrologie se důsledně opírá o tropický zvěrokruh a geocentrické stanovisko. Existuje patrné úsilí řešit některé sporné otázky, jako třeba problém precese a teorie věků či zahrnutí nových nebeských těles. Hledá se úloha a možnosti astrologie. Zároveň se zkouší, do jaké míry by bylo či nebylo možno podrobit astrologii vědeckým metodám. Celkový je vývoj směrem k systematizaci, vytyčení hranic a  hledání funkce a smyslu astrologie.

Některými z těchto tendencí se ještě budeme zabývat, avšak zde se jedná o pokus popsat alespoň předběžně jakési astrologické paradigma. Je pravda, že toto paradigma může být vnímáno jako - stále ještě - velmi nestabilní. Existují například různé pohledy na chápání astrologické analogie, od výše zmíněné představy o paralelnosti mezi časovou periodou oběhu planet a vývojově uchopenými vlastnostmi, které tyto planety symbolizují, až po Jungovu synchronicitu. Ta první zní zajímavě, ale přesto by potřebovala podrobnější vysvětlení (jako její příklad by mohla sloužit skutečnost, že perioda ženské menstruace odpovídá dost přesně době mezi následujícími novy či úplňky Měsíce a délka těhotenství se rovná asi deseti těmto lunárním měsícům - tato analogie byla jistě pro naše dávné předky velmi inspirativní, Horský, Kalivoda, 24). Kritici také upozorňují na to, že úpravy, k nimž v historii docházelo, byly zpravidla formálního, dokonce kosmetického rázu. To by snad bylo možno říci o výpočtech astrologických domů. Grün tímto způsobem hovoří ve spojitosti s aalenskou školou (viz Grün, 146), ale je otázkou, do jaké míry je ovlivněn tím, nač se zaměřuje  - chce-li vidět jen nový způsob výpočtu zavedený do stále stejně vágního rámce, anebo určitý trend  ve vývoji  směrem ke geometrizaci a zdůraznění zkušenostní roviny - nemluvě již o dalších podnětech aalenské školy, jako odmítnutí determinismu. A můžeme dále říci, že vůči námitkám souvisejícím s precesí si dnes již astrologové svůj dílek paradigmatu vytvořili. Avšak například ve sporu o to, zda v jejich oboru platí či neplatí přírodovědecky, tedy kauzálně, chápaný mechanismus působení, sice převládá mínění , že ne, ale poměrně často se objevuje i nevyhraněné, až vágně otevřené stanovisko (viz např. fórum na České astrologické stránce). To by mohlo charakterizovat i jiné oblasti astrologické metodologie. Podle Poppera i podle Kuhna musí vědecká teorie něco tvrdit - ať už proto, abychom ji mohli vyvrátit, nebo proto, abychom se o ni mohli opřít a považovat ji za „normální“. Je však otázkou, co věda ke svému „normálnímu fungování“ potřebuje, protože i vedle „normální vědy“ jistě vždy existují menšinové alternativní názory. Například Michal Primas nekritizuje pouze astrologii coby „pavědu“, ale i „popularizátory astrologie typu dr. Grygara“, kteří jsou podle něj „ve skutečnosti pouhým produktem doznívání marxistické materialistické pavědy“, a proti oběma směrům staví princip „energie vakua“ a teorii fraktálů a zdůrazňuje úlohu Van Allenových radiačních pásů jako jedné z vnějších  částí atmosféry (Primas). Nabízí se odpověď, že věda potřebuje silnou, uznávanou instituci, jejíž názory jsou považovány za vyjádření hlavního proudu, s nímž vědci souhlasí nebo se konfrontují. Mohla by i astrologie mít takovou instituci, například některé webové stránky, jako www.astro.com, na nichž je jednou z významných postav jungiánská psychoterapeutka a astroložka Liz Greenová? V oblasti společenských věd je navíc situace složitější než u věd přírodních. Má například psychologie skutečně své referenční paradigma? Nebo jsou o existenci paradigmatu psychologové přesvědčeni jen do té míry, v níž za „normální psychologii“ považují právě to, čemu věří oni sami?
Netvrdím, že psychologie, a natožpak astronomie nejsou teoreticky lépe ukotveny než astrologie, ale pro podložené odmítnutí vědeckosti astrologie by si jistě i věda sama musela klást nelehké otázky o vlastním fungování. Připomeňme i další z Popperových názorů: teorie vždy představuje uspořádání našich očekávání, a proto určitá očekávání vylučuje ve prospěch očekávání jiných a potenciálně zlepšuje naši znalost o světě. I když nesplňuje kritéria pro to, aby byla označena jako vědecká (zejména protože neusiluje o to, aby byla falzifikovatelná), může se jednat o teorii s vědeckým potenciálem a věda by se k ní neměla stavět odmítavě. Jen teorie, která vědecká kritéria nesplňuje, ale přesto se za vědeckou považuje, je Popperem označena coby nevědecká. Dokonce i metafyzické teorie představují určitá očekávání a lze je mezi sebou poměřovat a některé vyloučit ve prospěch druhých - a přijmout je „za základ praktického jednání jednoduše proto, že nemáme nic lepšího“, ale nemusíme je tím ještě přijímat jako nutně pravdivé. (Popper: Věčné hledání, 40, 45, 51, 144-5) Ačkoli je pravda, že astrologie je Popperem označena jako pseudovědecká, můžeme se ptát, zda-li má když už ne falzifikační potenciál, pak tedy schopnost být mezi více alternativami právě ona zvolena „za základ praktického jednání“.

To však nutně vede k otázce, jaké jsou alternativy astrologie?

Zde vidíme, že i u Poppera hraje v hodnocení teorií, zvláště chybí-li exaktnější kritérium, tedy především u metafyzických teorií, roli poměřování jednotlivých alternativ. Tím se dostáváme blízko Thagardově tezi, že astrologie je pseudovědou, protože není schopna obstát před svými psychologickými alternativami. Měřítko pro poměřování astrologie a alternativních psychologických teorií osobnosti však u Thagarda chybí. Popper nás v krajním případě odkazuje na praktické jednání.

Pokusme se alespoň částečně zamyslet nad tím, co vlastně astrologie vyjadřuje. V čem je její síla a přitažlivost, která může někoho vést k tomu, aby si její teorii zvolil za základ praktického jednání, a v jaké podobě. Nese s sebou něco specifického, co psychologické teorie osobnosti nemají a v čem ji nemohou nahradit?

pokračování

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

<jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + osm ?