to ticho, co mi předkládáš
husté jako koprová omáčka
jedno z tich, co si přímo žádá
aby do něj bylo vloženo slovo
a současně
skrz hrudní koš opletený obavami
    do něj nelze vecpat ani hlásku

a když otevřu ústa
    to ticho mě vycpe jako lovnou trofej

polykám, hltám ticho v naději
    že je strávím
        ... a ono zmizí

začíná pálit
receptory kontrolky mé kůže červeně blikají

Hrnečku vař!

a s každou minutou na ose časoprostoru ticho houstne
ticho kyne
vyplňuje póry
láme žebra

začínám se modlit za ránu z nebe
   (k bohu, kterého neznám)

a ticho prostoupilo zdi
valí se k sousedům a dál do vesmíru
plavu v něm už sama
    už ve snu

a už je mi to jedno