Byla jednou jedna víla. Taková docela obyčejná, která by vás jistě svým úsměvem a věčně dobrou náladou udivovala. Někdo by možná řekl, že je to potrhlá cácorka, co pusu nezavře a snad je i někdy krapet netaktní a přímočará. Ale proč ne? Co by to bylo za květinovou vílu, kdyby nebyla zdravě potrhlá?
I bylo to ¨příjemné sluneční odpoledne a snad by toi byl den jako každý jiný kdyby… „Taková krása! A ta vůně!“ Víla na louce spatřila květinu, která ji až vzala dech. Vždyť znala tisíce květin , denně mezi nimi líhávala a těšila se z jejich krásy, ale tuhle kytičku neviděla nikdy. Víle se tak zatočila hlava a srdce rozbušilo, že se až musela posadit do trávy. „Ach, copak to bylo za kytičku?“ pomyslela si, když se probrala z omámení a chtěla se na ni znovu podívat. Ale kde nic, tu nic. Květina zmizela stejně podivně jako se objevila. „Snad že jen sen?“ přemýšlela víla… „ale kdepak, to přeci ne. Sny sice jsou, ale nevoní.“¨
Od té chvíle nebylo dne, kdy by víla tajně nedoufala, že opět uvidí „svou“ květinu. Ale marně. Sem tam se stávalo, že ucítila ve vzduchu lehký opar té vůně a byla si jistá, květinka není daleko, ale spatřit ji nedokázala. Snad někdy měla pocit, že ji vidí koutkem oka a srdíčko se jí rozbušilo, jenže poté, co se podívala pořádně, květina nikde. Až jednou…
Cácorka vílovatá sedí si to na velikém balvanu na kraji louky a vyhřívá se na sluníčku, když najednou opět ucítila tu vůni. Rozhlédla se tedy a nevěří svým očím! Ta přenádherná kytička roste jí přímo u nohou. Téměř se jí její bosé nožky dotýkají. Pootevře ústa, ale štěstím a radostí není schopna slov. Jen sedí a udiveně se dívá. Bojí se pohnout, co kdyby jí květina zase zmizela?! Ale nezmizela, zůstala s vílou a z víly se najednou stala nejšťastnější víla pod sluncem. A stačilo tak málo. Jen malé podivné kvítko, které bylo oproti víle docela jiné. Velmi tiché a jen sem tam pokývalo svojí hlavičkou, či pohladilo vílu svými okvětními lístky.
Víla byla najednou šťastná, ale tak nějak jinak šťastná, víc, nebo snad krásněji. Až jí mrazilo. A tak jí jednoho dne napadla bláhová myšlenka, že ji snad kytička očarovala nějakým kouzlem a chce jí vzít její svobodu. Začala teda za květinkou docházet méně často a nebyla už toliko milá jako dřív. Ne snad, že by už kytičku neměla ráda, jen… bláznivě se bránila čemusi, nad čím neměla žádnou moc. Netušila jak mnoho bude všeho litovat a na kolik moc je to všechno bláhové a pošetilé. Pochopila, až když bylo příliš pozdě.
…
Bylo krásné červnové ráno a víla se zase jako téměř každý den vydala k velikému balvanu na kraji louky. Jenomže… květina tam tentokrát nebyla a ani ta vůně se nelinula vzduchem, jako obvykle. Jen a na kameni ležel natržený okvětní lístek, který vzápětí odvál vítr.
Květina vílu opustila. Snad že pro ni nezdála se býti tou správnou vílou že snad nebyla ji hodna se svým marnotratným chováním. Kdo ví…
Jisté je jen jediné. Od toho dne bloudí víla světem a hořce pláče pro svoji květinu. S květinou, ztratil se i vílin úsměv a veselá jiskřička v očích, protože, když bolí duše a srdce, pak není jiných myšlenek, než na bolest a smutek. Je téměř až směšné, že ONA, ta svobodou hířící bytost teď pláče jen pro to, že nemůže někomu patřit. Tak platí za svojí hloupost a snad přehnanou hrdost. Může jen doufat, že časem všechno samo vyprchá. Protože… s bolestí se buďto naučíte žít a nebo na ni zemřete. Snad, že vílím přáním¨je zemřít, ale copak je to tak snadné?! Ach není, vůbec ne. A tak bude dál tiše trpět a bloudit po lukách a lesích a dál bude hledat svou květinu.

Protože zapomenout je někdy těžší, než zemřít.