Barevným dlážděním z listí
vstupuji do chrámu,
kde nikdo Bibli necituje,
nečte se z Koránu...
Má svatá kniha soukromá
spočívá v nitru lehce,
mozaika svářících se pocitů
prostého veršotepce.

Dech toužícího milence
ukryl se tajně do vánku,
rozčesal něžně za šera
milion plavých copánků,
pak vzbudil spící jednorožce,
nahnal je do obory,
čaroděj lektvar vykouzlil
z kořene mandragory...

Stříbrný poutník v náručí
ševelícího ticha
tuší,že času navzdory
Bohyně v kameni dýchá...
Sem moje srdce směřuje,
tak jako včely k úlům,
jsem sama sobě Pýthií
a les mé orákulum.

Kolena tady nezebou,
netísní žalmů pláč...
já šeptám tiše "Matko má" -
- nikoli "Otče náš..."
Pro Jeho slávu stovky let
zmíraly světice,
pro lásku k Matce-Bohyni
planuly hranice!

Však dobře vím,že i když zbraň
strašná je lidská pýcha,
v té dnešní noci stříbrojasné
Bohyně v kameni dýchá...