Tulipán, jenž ukazuje krásu svou světu,

tulipán, o němž bychom neměli říci žádnou špatnou větu,

květina, jež se důstojně se týčící

nad zemí tak hojně žijící.

Všimne si ho každý,

kdo má smysl pro krásu,

a zůstane v lidské mysli navždy,

ovšem pokud mu dříve nezpůsobíme zkázu.

Tulipán radostně životem bují,

jeho květy v podzimním vánku tak lehce plují,

avšak dokud je všude teplo

a na tulipán proudí hřejivé sluneční světlo.

Náhlý mráz je ale ukrutný,

svou zlou silou, jíž je tak urputný,

Mráz, nepřítel lásky a milování,

nemá s květinou žádné slitování.

Rostlina se chladem chvěje

a moc dobře ví, kam její budoucnost spěje.

Mráz ji bez milosti spaluje

a vesele se raduje.

Tulipán umírá, již nemá naději,

na všechno krásné zapomíná raději,

zoufale si přeje, aby jeho utrpení skončilo

a za žádnou cenu, aby se neprodloužilo.

Mrazem spálený tulipán

leží ve sněhu ponechán.

Již nikdy nepocítí paprsky sluneční,

sníh bude jeho závoj smuteční.