Sonet Velikonoční

věnovaný Blance

Cesty  začínají vonět po fialkách,
to spící krasavice odložily závoj snů,
oči fialkové září v širých dálkách,
ztracenou hudbou dávno zašlých dnů.

Plamen zázraku nosí roucho prosté
a krásná píseň velmi prostá bývá,
z malého semene ztepilá lilie vzroste,
křehká a sladce něžně snivá.

Červené růže opět pláčou pod křížem,
čas oběti zvolna přišel k nám.
Teď nacházíme v zamyšlení slzy prosté.

Opět je člověk vlastní vinou snížen
a opět je obětí k nebi pozvedán,
proto z čisté krve Láska znovu vzroste.