Vypadá jako přízrak, ta věž kostelní,

na pohled už není dávno moderní.

Hrdě je vztyčená, jako by chtěla být k nebi blíž,

je na ní velký křesťanský kříž.

V noci, jakmile na ní dopadne paprsek měsíce,

se mi připomene temná minulost církve nejvíce,

kdy za těch časů dávných, za těch časů středověkých,

kdy lidé poslouchali od lhářů odvěkých

řadu poblouzněných kázání,

jimiž byli natolik svázáni,

že nemysleli zcela sami

a byli svou církví ovládáni.

Nenávidím vše co je ve spojení s touho věží,

pochopit mé důvody může někdo jen stěží.

Chápu ovšem, že ona za nic nemůže,

nic s tím, co reprezentuje, opravdu nezmůže.

Proto ten kostel nezničím, proto jej nechám být,

raději odejdu do lesů, kde budu moci slyšet vlky výt.

Jen ať ta věž připomíná,

to, na co se zapomíná.

Na mnohé hříšníky z církve svaté,

kteří se prohlásili na slovo vzaté

před lidmi a před Bohem,

na ty, kteří museli dát Ráji sbohem.

Kostelní věž tedy k nebi ukazuje dál,

ukazuje hrdě, jako by Satan svůj boj předem vzdal.

Já odcházím, nechávám věž daleko za zády,

V hlavě si nechávám své protikřesťanské nápady.