V dešti stála

a déšť jí smáčel vlasy,

na mě se pousmála

a já obdivoval rysy její krásy.

Její oči kočičí,

jimiž mne oslnila,

mne bodaly jako jehličí,

láska mou duši potřísnila.

Chtěl jsem ji oslovit,

dokud mám ještě šanci,

stačí jen vyslovit

to slovo s jistou elegancí.

Stál jsem v dešti vedle ní,

neschopen slova ani náznaku,

čekal jsem na její znamení,

které bude podobat se zázraku.

Její vlhké rty

mnou ještě netknuty,

jako ledové kry

byly pevně semknuty.

Pak nastal její čas a odešla pryč,

já mlčky sledoval,

jak ztratil jsem k lásce klíč,

jenž jsem si neschoval.

Zase jedna promarněná šance,

jíž jsem nevyužil,

k její lásky brance

klíč jsem nepoužil.